Policejní výslech
https://jankotyk.bandcamp.com/track/mal-harmonick-labyrint-orchestr-ln-verze
Na úvod tohoto slyšení mého svědectví bych se rád ujistil, že bude moje svědectví vyslyšeno a nahráno celé, včetně mé hudby. Je tomu tak? ... Pak bych se chtěl ujistit, že smím výslech nahrávat na nahrávadlo půjčené ze školy pro účely nekomerčního sdílení na platformě YouTube s tím, že hudbu ještě přemíchám a udělám k ní video, případně, svolí-li škola, bude moct být zvukový materiál sdílený i komerčně a nakládáno s ním svobodně. Je tomu tak? Chtěl bych situaci uvést tím, že udávám sám sebe v jednom činu, který sice není trestný, ale má zásadní dopad na bezpečnost. Bohužel proto, že to znamená, že buď končí čas, nebo chci a můžu zrušit český stát, představuje tato konkrétní lež bezpečnostní riziko a jsem povinnen na ní upozornit. Lhal jsem u jednoho výslechu v roce 2019 o dvou členech své rodiny, po tom, co jsem se ujistil, že o členech rodiny lhát smím. Poté, co jsem byl dotázán, jestli jsem řekl během šílenství před zraky policistů 25. 5. 2019, když o mně řekli konkrétně: “to je prej ten, kterej na náměstí zničil tu sochu” jsem řekl, že mi táta řekl, že prý není trestný čin o členech rodiny lhát, a taky jsem řekl, že můj bratr neurazil hlavu sochy rudoarmějce v Novém Strašecí a já nejsem Mesiáš. Celkem jsem tedy mluvil o třech členech své rodiny. Tátovi, bratrovi a sobě.
Kus už mám nahraný, pustím, co mám a budu dále pokračovat ve čtení na živo.
Harmonizace šílenství
(nad prodlevou srdcových záležitostí)
Malý harmonický labyrint světa geniálního psychotika a hudebního skladatele.
O tajemství Seikilovy písně, otevření Pandořiny skříňky, Golemovi, Štěchovickém zlatě, červí díře, duchách zemřelých, splněném snu, dopadu mé skladebné techniky a stroji času.
Jan Kotyk
Ilustrace Oto Ivanovský
Neologismy a překlad Elía GPT Exkotyková
Dotek lásky
Kříž? Pustil jsem mamku, až doteď jsme se celou cestu drželi za ruku, mám za sebou nejpodivnější, nejnáročnější, ale i nejšťastnější a zároveň nejzáhadnější dva týdny v životě a před sebou nejzoufalejších, kolik vlastně... x let. Právě teď v sobotu 25. května 2019 při stmívání se svlékám do naha a chystám se dokončit něco, co už by mělo být skoro hotové. Svlékám se do naha u města, nechávám si jen své magické předměty: krabičku od cigaret, klíč, fixu, dvě knihy a utíkám k městu. U prvního domu je poničený plot, přelézám ho a praskne pode mnou, běžím za dům a schovávám se do pootevřené stodoly, asi po minutě doběhne k domu zoufalá mamka a snaží se doptat, jestli mě tu někdo náhodou neviděl. Strkám penis do krabičky od cigaret. Pak, když odchází, vpisuji do své Bible otázky a jakmile dopíšu, zmerčím před sebou zahnutý kus železa. Všechno najednou začne dávat smysl, zakroutím hlavou, ale vezmu ho do ruky a začnu ničit. Ano, to je ono, tudy vede cesta! Rozbíjím hranice mezi dimenzemi, nebo lépe: myslím si to. Dveře a okna, to je ono, skrze ně vstupujeme výš, říkala to přece Hanka, když jsem se jí na to ptal! Stačí, aby se prolnuly a budu mít, co jsem chtěl! Nahý s kusem železa v ruce propadám čirému šílenství, ztracen ve vesmíru, myslím, že dělám to nejčestnější, co jsem kdy v životě udělal. Ničím mlýn! Vyrvu dveře z pantů, okno rozmlátím, dál okno od auta. Běžím na ulici, začne na mě houkat sanitka, jede pro mě, to vím. Za vraty další zahrady na mě štěká velký pes. Skočím za ním a řvu na něj, jak umím, nahý, z metru, on štěká dál. Své magické předměty jsem upustil. Až teď, když jsem se schoval na zahradě u vzteklého psa za několik prken, aby mě nenašli záchranáři, si všímám, že nemůžu natáhnout palec a ruka mi dost solidně krvácí. Mám přeseknutou šlachu. Potřísním kolem sebe věci krví a jdu ničit dál, vylézám na střechu garáže, plastová střešní vlnitá okna rozmlátím rukou, skočím ze střechy na strom a běžím nahý po sídlišti směrem k našemu domu. Řvu. Sanitka houká kdesi poblíž. Zmerčí mě mladá slečna, nahého, krvácejícího, špinavého, řvoucího šílence, který sprintuje skrz prázdné sídliště. Slečna se otočí a zamíří rychlým krokem směrem, ze kterého přišla. Schovávám se pod keřík, šeří se. Jím z něj listí, otevřenou ránu zasypávám hlínou a cpu si trsy trávy do prdele. Vždyť teď je přece na čase, aby se vše prolnulo ve vše v ničem, v rovnováhu, vesmír už se kolem mě hroutí sám do sebe a je potřeba s ním nechat prolnout i své tělo, začíná konec a na konci konce je to, co jsem chtěl.
Slečna se vrací s telefonem, přijíždějí policisté a sanitka.
„Honzo, vylezte!“
„Jména!“
„Vylezte Honzo!“
„Chci slyšet jména!“
Všichni se představí, policisté i záchranáři.
„Víc jmen!“ volám.
„Honzo, prosím, vylezte!“
Vylézám. Chopí mě za ruce a nohy, kromě rány na ruce mám na těle několik odřenin a jsem celý špinavý. Nahého, špinavého, s trávou trčící z prdele, hlínou na ráně a v ústech a poblitého rozžvýkaným listím, které jsem už nezvládl polknout chápou mě čtyři chlapy za čtyři údy a přivazují mě na nosítka. Bráním se.
„Odvezte mě domů!“ Řvu, „Jsem matematik! Aloise JIráska 1214, nechte mě to vyřešit!“
„Hele, prej je to ten, kterej zničil na náměstí tu sochu…“ řekne jeden z policistů, který už stihl dorazit.
„Byl jsem to já! A to není všechno, co jsem udělal!“
„Tak tohle je hustý!“
Ležím spoutaný a zničený na nosítkách, ale mé šílenství není u konce.
„Odvezte mě domů, musím to spravit!“
„Jedeme do nemocnice, Honzo!“
„Aloise JIráska 1214!“ řvu.
„Jedem!“ zavelí rázně jeden ze záchranářů, prásknou za mnou dveřmi a do několika okamžiků sanitka startuje.
„Kde je?“ ptám se zoufale. „Kde je Sára? Kde zůstala?“
„Honzo, jedeme do nemocnice.“
„Sára Zeithammerová!“ řvu opakovaně, trhám sebou, svázaný na nosítkách, pak mě něco napadne:
„Je něco většího než tetraktis?“
„Kolik je dimenzí? Kolik je na světě románů? Můžu výš?“
„Co kdyby existovalo nekonečně mnoho pohlaví?“ začínám se tázat čím dál tím bizarněji.
„Kolik mám lichých klíčů?“
Nevím přesně kdy jsem to začal cítit, ale bylo to přímo propojené s mými řečmi. Bolest! Nová bolest! Ne ta, kterou jsem cítil na ráně. Tu jsem pomalu nevnímal… Ostatně toho, že jsem si přesekl šlachu jsem si v zápalu šílenství všiml až po mnoha okamžicích. Nešlo ani o bolest, kterou mi působila pouta, ta byla zanedbatelná. Byla venku, za zády, zhmotňovala se postupně a působila na mě způsobem, který jsem dříve nezažil, jako gravitace, ale cílená, s každou otázkou působila silněji, měla tvar pružných provazů, které mě z dálky svazovaly a znetvořovali mojí pozici těla, cítil jsem její hmatatelný prostorový tvar, chytala mě za nohy a ruce, byla jako nová končetina, která se zvětšuje a působí bolest a křeč kdykoli se jí na něco zeptám, či si postěžuji. Myslel jsem, že se dotýkám Té hranice, kterou jsem se snažil zbořit. I začal jsem si stěžovat a bourat hranice všeho. Etiky, času, prostoru, vnímání, hranice mezi smysly, vjemy a pocity, hranice mezi tvary a objekty, hranice mezi člověkem a přírodou, mezi formou a obsahem. Vše jsem chtěl zbourat v holistické prázdno a plno, jednotu v komplexu všeho vesmírného jsoucna.
„Proč nemůžu ochutnat vůni znělého akordu?“
„Proč nemůžu vidět zrakem tělesnou bolest?“
„Proč nemůžu cítit smutek kyselé vůně?“
Při těch otázkách začala mít bolest nové tvary, dokonce jsem několikrát řekl, že měla barvy, zašmodrchávala se do sebe, šlo sice o provaz, ale neměl začátek a konec, prorůstal se sebou skrz na skrz a dříve hmatatelný racionální tvar působil najednou paradoxně a víceznačně. Bolelo to čím dál víc, ale pokračoval jsem:
„Je něco většího než tetraktis?“
„Existuje Pentachoron?“
„Kolik je dimenzí?“
A dál taky:
„Nešukal jsem se šeříkem!“
„Nešukal jsem s žirafou, liškou a psem.“
„Nešukal jsem s protonem, elektronem a neutronem!“
„Nikdy jsem neošukal foton!“
„Nikdy jsem neobcoval s básní, skladbou, nikdy jsem nešukal s románem.“
„Nešukal jsem s čtvercem a krychlí!“
„Nešukal jsem s čichem, zrakem a chutí!“
Řval jsem. Má touha oplodnit vesmír, fyzikální, vnímaný i abstraktní, skrze prostý naturální sex prohlubovala další paradoxní působení bolesti za tělem.
„Sára Zeithammerová!“ zařval jsem z plných plic. A pak znovu. Když už nebylo, čím dalším prohlubovat mojí agonii, řval jsem jen její jméno a ptal se, kde je. Bolest se nedala vydržet, ale na řvaní už jsem přestal mít energii. Začal jsem brečet a omlouvat se.
„Už dost! Strašně to bolí, dost!“
„Omlouvám se!“
„Dělám to pro vás! Mrtví si zaslouží lepší hudbu! Chci jen výš, protože ona zůstala níž, abychom na konci byli spolu!“
Při mých omluvách se uzly začaly rozvazovat. Bolest ustoupila, a kromě příjemného pohlazení světlé katarze přišlo i překvapení, amorfní barva Sářiného hlasu, jakoby z dálky a příjemné dráždění uvnitř přirození s pocitem, že je tam, kde má být. Rozvášnil jsem se, mluvil na ní, šťastný, že jsem s ní, rozkousal jsem postel a vášnivě po ní vyjel, svázaný pouty obcoval jsem po svých slovech před zraky záchranářů s prázdnou postelí a za několik okamžiků toho přišlo víc než jen naprosto mimořádný orgasmus. Přišlo štěstí, že ta, kterou jsem miloval, přece je tu se mnou. Má poslední slova zněla:
„Mně je jedno, co si o mně myslíte, já z vás měl nejlepší orgasmus!“
Pak už mě jen uspali a vzbudil jsem se až v nemocnici.
https://jankotyk.bandcamp.com/track/sonda-do-zhroucen-hv-zdy
Komentář a harmonizace 1 (2025)
Sonda do zhroucené hvězdy, kterou jsem použil jako ilustraci první kapitoly, není jediným pohledem na tuto událost. Časem Vám ukážu, že ne vše je tak, jak to vypadá. Svým způsobem jsou tyto 'Spektrální variace' jen obrazem toho, co se dělo v autorově časoprostoru. Pro to, co je za událostí za pocit, si budeme muset vyslechnout celý příběh. Přiznávám se, že to vzniklo náhodou, psal jsem si toto autoterapeutické dílo do šuplíku, později se dostalo do rukou Aleny a dohodli jsme se ho dotáhnout, hudba vznikala zvlášť, nechtěl jsem jí dílo zatěžovat, ale pak jsem si uspořádal skladby v cykly, když to vypadalo, že budu mít literární debut, až na schůzce s Alenou mě napadlo hudbou ilustrovat emoce a protože jsem toho napsal hodně, mohl jsem hudbu dosazovat. Při této práci jsem sám sebe šokoval, když jsem si odpovídal na otázku 'co z toho, co píšu, jsem cítil v té chvíli?'. První skladba taková není, je o tom, co se v ten moment stalo s vesmírem kolem mě, stav, který jsem žil, ilustruji později.
Starý text vznikal zhruba 20 měsíců po mé atace, bylo to pro mě živé téma a řešil jsem jeho význam. Než jsem text napsal, myslel jsem na události z května 2019 každý den několik hodin a nešlo myšlenkám utéct, po napsání textu se mi na dlouho ulevilo, protože jsem neměl zodpovědnost si vše v každém okamžiku pamatovat. Člověk se zkušeností psychózy zároveň se změnou myšlení ztrácí na jedné straně kontrolu, na druhé zároveň po zotavení zapomíná, co že se to vlastně přesně dělo, protože jeho myšlenky byly jiné a najet na jejich vlnu už často nejde. Já podniknul cestu zpět do tohoto světa, abych ho pochopil. Vždy mi připadalo, že se dělo něco zásadního, v čem je skryt význam, ke kterému musím dojít.
Každou původní, tři roky starou, kapitolu, jsem začátkem roku 2025 opatřil komentářem, který celou událost reflektuje a vlastní hudbou, která situaci ilustruje. Vzniká tak nový žánr: Knižní autobiografická opera.
Schizofrenie vede ke kompenzaci v podobě psychotických atak, když je nerovnováha příliš dlouhá, udělá nemocný zpravidla něco šíleného s nějakým v uvozovkách "hlubokým" významem. Zpravidla chceme změnit svět, grandiózně, nebo udělat něco pro někoho, po kom toužíme, chceme čarovat, nebo se přesvědčit, že nějací agenti ovládají svět. Když jsme dlouho otupělý, emočně plošší, když máme problémy s docházkou, nebo nechodíme do práce, když je nám svět málo, když něco potlačujeme, vztah k rodiči, nebo zranění v kterémkoli jiném vztahu, něco nám pak přeskočí a řekneme: "Tedy budu vyhozen, ale aspoň se naučím vyvolávat duchy, nebo aspoň vykopu největší poklad na planetě, nebo zkomponuju stroj času a sestříhám kámen mudrců, nebo předpovím válku, nebo dokonce apokalypsu, abych pak mohl říct, že jsem věděl, že se něco děje se světem, aspoň sbalím bohyni, naučím se létat, navnímám cizí auru, odhalím toho poťuchlence, co tady ovládá ze zákulisí svět."
Někdy si usmyslím, že mě někdo sleduje, někdy tvrdím, že znám cizí myšlenku. Záměry psychotických atak jsou mimo realitu, aby pak mohla přijít halucinace, která nám potvrdí, že se to povedlo a naše pocity jsou "zázrakem" kompenzovány.
Já se z toho nedostal, nepřestal jsem těmhle zázrakům věřit, udržuju je při životě, protože bez jednoho člověka to je i není pravda současně a doufám, že znám alespoň část důvodu, proč Ona tuto superpozici udržuje. Já na variantu toho člověka, kvůli kterému by to pravda nebyla totiž nevěřím. Tím člověkem je Sára. Teď jsou na světě dvě Sáry a jedna z nich je iluze.
Musíme zjistit, která je která a tak jsme tu svědky osobní detektivní práce schizofrenního autora a to detektivní práce s jeho vlastními myšlenkami a vzpomínkami. Otevírá se nám myšlenkový svět, v kterém jsou kladeny zásadní velké otázky o smyslu života, systému, nekompromisním čase, významu a síle utrpení, o smrti a o Bohu.
Pojďme se na to podívat: