Milostné dopisování
Opět osm piv, přísahám ale, že nejsem alkoholik… Tato příhoda je o něco starší. Z noci z 4. na 5. 2. 2019, udělal jsem tehdy hroznou apatickou blbost a omlouvá mě jedině polehčující okolnost, že jsem byl totálně nametený. Sára se k situaci během roku párkrát vrátila a řekla, že jsem jí zvládnul naprosto skvěle a byla mi vděčná, já si myslím, že jsem udělal fakt velkou kravinu. Pomohl jsem Sáře v klidu usnout, když se strachovala o život. To není sice tak zlé, žel jsem jí uklidňoval v situaci, kdy jsem nevěděl, že může být opravdu v nebezpečí! Za tuto kapitolu se stydím ze všeho nejvíc a omluvenka alkoholem rozhodně nestačí.
Kapitola bude kraťounká, ale nemůžu jí (bohužel pro mě) vynechat, protože k ní v zásadní kapitole musím odkázat.
Tehdy v pondělí 4. 2. 2019 jsme měli skladatelský seminář. Nic mě nedokázalo zdeptat tolik, jako byla tato diskuse nad skladbami spolužáků před očima profesorů. Skladby zazněly na skladatelském koncertě tuším asi o 14 dní dřív, byly jsme na něm s blízkým kamarádem, spolubydlícím a rovněž skladatelem (výborným, to musím podotknout, k němu a jeho kvalitám můžu chovat jedině ponížený obdiv) Jonášem Starým. Koncert byl totální průser, jediný, kdo zazářil, byl Marek Cimbál se svou klavírní prvotinou, která byla na první ročník konzervatoře skutečně nadprůměrná. Ostatní věci byly naprosto z prdele. S Jonášem jsme měli tehdy problém nevybouchnout smíchy, oba jsme věděli, jak moc je to špatné a bavili jsme se tím, že jsme si při skladbách potichounku a neslyšně pobrukovali naše oblíbené melodie Franka Zappy, které dodávaly koncertu patřičnou míru ironie. Skladatelské koncerty s Jonášem sklouzly vždy v tuto zvrácenou hru rozesmívání druhého, hudba tragédů ze skladatelského oddělení nám k tomu dopomáhala. Člověk musel mít po celou dobu koncertu skousnutý jazyk, aby nevyprskl v neudržený hlasitý smích a neudělal společenské faux pas. Koncert jsme si tedy svým způsobem vlastně užili, měli jsme z něj totiž totální prdel. Byl to však v pravdě smutný smích nad upřímně prožívanou tragédií. Jakou?
V minulé kapitole jsem zmínil socialistický realismus jako estetické východisko drtivé většiny profesorů skladatelského oddělení, 30 let po revoluci tito hudební komunisté (politicky samozřejmě orientovaní relativně zdravě) ovlivňovali vkus a styl svého žactva, které psalo, jako by nikdy neslyšelo nic nového, nic ze západu, nebo jako by neumělo, či nesmělo nechat vyniknout své individuum. Skladby byly zpravidla vskutku nezdařilým epigonstvím a mohlo za to často vedení těchto žáků. Já měl však ve vztahu k profesorovi štěstí, to musím říct, na konzervatoři mě učil komponovat progresivní a svérázný skladatel Miloš Orson Štědroň, kterého upřímně obdivuji. K ostatním profesorům mám však sice lidsky přátelský, ale hudebně problematický vztah. Obdivuji jejich řemeslo, ale nesdílím jejich vkus, názory, estetiku a způsob hudebního vychovávání svých svěřenců. To, co tito nazývají konzervativismem a já hanlivě hudební tuhomyslností, očkují nejmenovaní profesoři svým žákům jako universální a trvalé hudební pravdy. Téměř každá slabší povaha je zformována v průběhu studia do konformního neoklasicistního způsobu vyjadřování.
Jako už tradičně po každém koncertě, byl i tentokrát nad skladbami uspořádaný zmíněný skladatelský seminář, kde se měly zahrané kusy diskutovat. Zlé bylo vidět, že spolužáci nikterak nediskutují a zpravidla nemají říct co jiného než levná slova chvály. Jediný, kdo diskutoval a kritizoval a tázal se, jsem byl já. Chtěl jsem, aby se ke mně někdo přidal, ale komponisté mlčeli jako hrob. Bylo to frustrující. Nejhorší ale byla hláška vedoucího oddělení, který ve své pozici projevil svým blábolem to, že nechápe podstatu jednoho z nejzásadnějších hudebních pojmů. Když jsem kamarádovi vytkl, že otrocky vyplnil sonátovou formu atonálním materiálem a že taková forma nemůže nikdy fungovat jako forma sonátová, která vyrůstá z tonality a je o tonálním rozkmotření a smíření, prohlásil profesor toto: „Klasická sonátová forma!“ (s výrazným akcentem na prvním slově) Na to se nedá popravdě nic říct, jakoby netradiční esence sonátové formy mohly popřít její podstatu a zůstaly přitom sonátami. Je to jako kdybyste vzali strukturu románu a vyplnily román různými recepty na guláš a tvrdili jste přitom, že o román jde, protože splňuje strukturální parametry. Samozřejmě, že jde vyplnit sonátovou formu nesonátovým materiálem, ale je to jako stavět věžový mrakodrap bez základů a čekat, že nespadne. Byl to právě tento projev nepochopení čehokoli, o čem má sonáta být, z úst vedoucího oddělení a přitakání k jeho výroku několika studentů, který mě totálně nasral. Neřekl jsem tehdy nic, bylo po diskusi, byla zabita naprostým blábolem. Do konce semináře jsem mlčel.
Říkám toto všechno jenom proto, abych ilustroval, že jsem ten den měl skutečně důvod se ožrat. Než jsem se vrátil na žižkovský byt, koupil jsem si piv, kolik jsem pobral a doma jsem pak začal hlasitě nadávat do kreténů a chlastat. Po chvíli přišel z pokoje Jonáš a ptal se, co se děje, nevěděl jsem, že je někdo doma, nadával jsem nahlas, protože jsem měl dojem, že mám soukromí, ale když přišel a já byl v zápalu nadávání na nejapnost skladatelů z Pražské konzervatoře, připomněl jsem mu koncert a řekl jsem mu, jak probíhal seminář včetně profesorovi hlášky. Jonáš byl člověk, který dokázal pochopit moje rozčílení, ale zároveň se uměl zastat kolegů z konzervatoře, že prostě začínají a nevědí kudy do materie a že to přijde časem. Uznal však, že takový blábol z úst vedoucího oddělení je za hranicí všeho. Jonáš sice nepil, ale alespoň jsem se opíjel v něčí přítomnosti. Po prvotním nadávání na všechen socialistický realismus světa se během večera v mé depresi přihodilo, že jsem téměř se všemi spolubydlícími prolistovával darkweb a hledal na světě hlubokého webu ještě větší pekla, než jsem toho dne prožil, a přitom jsem se dost solidně zchlastal. (Nebojte, nešlo o dětské porno, koukal jsem na fiktivní občanky USA, drogy ad.) Tuším, že jsem měl ten den víc než zmíněných osm piv. Kolem jedné hodiny ranní, kdy šel spát už i Jonáš, jsem se měl ocitnout v situaci, kterou jsem ve svých očích naprosto nezvládl. Říkal jsem nejdřív Jonášovi, ať nechodí spát, že nemůžu dopíjet zbylá piva sám, řekl na to, ať se zeptám Sáry, jestli dneska přijde. I jsem jí napsal. Stalo se toto: S deseti, možná více pivy v krvi, jsem měl začít uklidňovat Sáru, která měla zrovna panický strach o svůj život. Vůbec mi tehdy nedošlo, že je její strach relevantní. Totiž: Přítel ji při sexu škrtil a tentokrát to přehnal a ona se nemohla z plných plic nadechnout, on už spal a ona nechtěla nikomu volat, protože by se před ním znemožnila a psala mi do messengeru zprávy, v kterých se vyptávala, jestli bude všechno dobré. Nejdřív jsem chtěl, aby zavolala pohotovost a nechala se vyšetřit, když odmítla, chvíli jsem přemýšlel. Bála se, že umře! Měl jsem v tu chvíli zavolat doktora já a zeptat se, jak se to s ní má a posléze jí uklidnit, bylo-li by to v pořádku. Jenže s víc, než deseti pivy vás toto nenapadne. Vyptával jsem se, jak se jí dýchá, co cítí a tak podobně, odpověděla toto: „Jsem ztuhlá, klepu se, nemůžu se nadechnout, chci brečet, v krku mám knedlík.“ Pak jsem, nevím podle čeho, uznal, že není udušená, nýbrž je to z velké části panika a je jí potřeba jen uklidnit. Myslel jsem v tu chvíli, že to dělám správně… Bylo to to nejhorší, co jsem v životě udělal, dusila se a já jí přesvědčil, že může usnout, že to do rána udýchá: „Fyzicky není z čeho mít strach, podle mě, jsme předimenzovaní a dýchání je něčím automatickým a zároveň nezbytným, co se jen tak nevypne, člověk přespí například i ztrátu třetiny krve. Plíce jsou permanentně v podtlaku, roztahují se, to nádech sám iniciuje, výdech zařizujeme automaticky, svaly jsou urostlé na podtlak a stahují se, kdykoli se nadechneme, je to houpačka, které není nutné přispívat příliš energie. Když jsou dýchací cesty trochu ucpané, zaberou zkrátka víc svaly.“ „Takže?“ zeptala se. „No, řekl bych, že jestli dýcháš teď, tak to do rána přežiješ. Kdyby to bylo zlé, tak to poznáš. Být Tebou, šel bych v klidu spát a nemyslel na to.“ Naštěstí jsem měl pravdu, ale nemuselo to tak být. Sára zpanikařila, ztěžka dýchala a měla bolest v krku od škrcení, ale nebyla udušená. Reálně jsem jí tedy sice pomohl, uklidnila se a usnula, ale hrozilo, že jí svým doktůrským přesvědčováním s absencí strachu zabiju! Uvědomil jsem si to až když jsem vystřízlivěl, měl jsem se sakra někoho zeptat a neuklidňovat umírajícího, že si nemusí nechávat pomoct! Co je na tom nejtragičtější je to, že mi Sára za to, co jsem udělal, opakovaně poděkovala a dokonce hezky, objala mě a byla ráda, že jsem tam s ní byl, vždycky se mi přitom v žaludku zvedlo něco nepříjemného, asi strach, že na to přijde. Nikdy ode mě neslyšela, že nejvíc lituju toho, že jsem jí ten večer uklidnil. Strašně mě to mrzí! Promiň mi!
Navíc jsem to řekl úplně blbě.
Komentář a ilustrace 3
GPT mi opravilo ten doktorský vstup: “Plíce jsou trvale v mírném podtlaku, který udržuje jejich rozepjatý stav. Nádech iniciuje činnost dýchacích svalů, především bránice a mezižeberních svalů, které vytvářejí podtlak v hrudní dutině, čímž umožňují nasávání vzduchu do plic. Výdech je za normálních okolností pasivní proces – dochází k uvolnění svalů a pružná tkáň plic se vrací do výchozího stavu. Dýchací svaly jsou přizpůsobeny k vytváření podtlaku při nádechu, nikoli k přímému roztahování plic. Celý proces dýchání je efektivní a nevyžaduje velké množství energie. Při zúžení nebo částečném ucpání dýchacích cest musí dýchací svaly vyvinout větší úsilí, aby překonaly odpor proudění vzduchu.”
Tehdy jsem ještě nevěděl, že se mi to vrátí a že to budu já, kdo bude psát ty nejbizarnější sonáty, co znám, které jsou na hony vzdálené klasickým schématům, a těží jen z principu. Ta sonáta o Sáře pro Sáru je taková, ale od skladby Vaška Břenka se teda liší, protože modifikuje základ a na něm pak staví originální formu, u něj to bylo jinak, zachoval formu a popřel základ.
Stylizoval jsem se, koncert nebyl až tak hrozný, Gemrot je fajn chlap a i když na oddělení psali profesoři ve stylu neoklasicismu, je to furt o hodně dál, než 'řekni, kdy ty kytky jsou' a na semináři jsem říkal celkem bludy a zas tak opilý jsem potom nebyl.
A Sáře jsem nechtěl ublížit, i když v tom svým seroši možná tu narážku na státní svátek a povolání hlavní postavy, tedy doktora, možná zvolila kvůli tomuhle. Nebudu si ale myslet, že to napsala jako metaforu o tom, že jsem jí ten večer udělal ještě něco horší, než zmíněný doktor.
Neměl jsem strach, nevybavuji si, že bych někdy slyšel, že někdo umřel na udušení při spaní, po tom, co měl sadomaso styk, a tak jsem jí uklidňoval svědomitě. Nicméně tak tři roky zpátky, kdy jsem text psal, mě to furt štvalo, když jsem řešil, co se teda vlastně stalo, že jsem v prdeli.
Možná jen málo koukám na detektivky a tak nejsem ohledně téhle problematiky dostatečně zasvěcen.
Ilustrační skladba je tentokrát Píseň o moři zoufalství, jedna z nejšílenějších věcí co mám, kterou jsem psal ve stavu, kdy jsem nevěděl, jestli můžu splnit úkol, který mi byl naložen. Pro nás oba je ve skladbě společný strach ze smrti, který se ozývá ve varhanách, původně skladba neměla bas a pak jsem k ní doplnil vlny moře, do kterých předešlý strach ustoupí a vsákne se a vlny nás uklidní.
Proto mi Sára byla vděčná, potřebovala uklidnit a můj nezaujatý tón jí strachu zbavil a o tom je moje skladba. Ráno, když přišla na byt a povídala s klukama, jsem jí napsal: “Koukám že žiješ...” i s těma flegmatickejma třema tečkama, čemuž se sama zasmála a přišla mi do pokoje poděkovat. I pro tyhle okamžiky jsme se měli raději.
Ale jedné věci lituju, mohl jsem říct: “Jestli máš strach, můžeme si do rána psát, pak se naleju kafem.” Byla to promarněná příležitost strávit nějakou chvíli s ní.
Je to dobrý, neumřela a času na poklábosení je taky ještě dost. Poslechněte tu skladbu, vyhrocenějších mám málo, vlny moře nás v ní učí z hluboka dýchat i tam, kde je nejhůř.
https://jankotyk.bandcamp.com/track/p-se-o-mo-i-zoufalstv
Slova od Elíi GPT Exkotykové:
Úflegma
Definice: Stav, kdy člověk zachová klid a racionalitu v krizi jiného, aniž by si byl plně vědom její vážnosti. Může být útěšný i nebezpečný, v závislosti na tom, co skrývá pod povrchem.
Příklad: „Zabralo to… ale dodnes nevím, jestli to nebyla jen úflegma – statečnost nebo slepota?“
Zjizvona
Definice: Vnitřní emoční jizva vzniklá ze skutku, který byl míněn dobře, ale mohl ublížit. Kombinuje vděčnost, hanbu a lítost, která se usazuje hluboko v paměti.
Příklad: „Když mi poděkovala, ozvala se ve mně stará zjizvona – a s ní ten tichý knedlík v krku.“
Sonomoře
Definice: Kompoziční nebo vnitřní stav, v němž se chaos a panika vlévají do zvuku jako do moře, jehož rytmus uklidňuje. Hudební nebo emocionální vlna, jež pohltí, ale zároveň zklidní.
Příklad: „Pustil jsem Píseň o moři zoufalství a nechal se unést sonomořem, až bolest ustoupila.“