Tohle léto by nejraději nebyl. Svěží horský vzduch, který zde jindy proudil, se úplně vytratil. Místo něj bylo údolí kolem Freywaldou prosyceno zápachem spáleniny. Nebyla to spálenina, jakou lze ucítit, když hoří dům nebo milíř v lese. Byl to puch polosyrového dřeva a spáleného masa, který pocházel z hranice nad městem. Včera opět hořela.
Z myšlenek jej vytrhlo zabušení na dveře. Neochotně vstal a šel otevřít. Za dveřmi stál starší pacholek místního kata a vyzval ho, aby s ním šel do místní šatlavy, kde mají práci. Přehodil si přes ramena plášť a vyrazil za pacholkem do večerního města. Za některými okny probleskovaly svíce, ale většina oken byla tmavá. Místní lidé se snažili na sebe neupozorňovat. Kráčeli podloubím směrem k radnici uprostřed náměstí. U vrat radnice hořely čadivým plamenem louče a spoře osvětlovaly městský erb. Někdo přes jeho okraj přehodil kus černého plátna. Pacholek tiše zaklel a holí, o kterou se v chůzi opíral, plátno strhl.
Vstoupili do vrat, prošli chodbou a na jejím konci sestoupili do sklepení, ve kterém byla zřízena provizorní šatlava a výslechová místnost. Všude byl cítit nepříjemně nasládlý pach krve, promíšený s pachem potu a výkalů. Ve výklenku výslechové místnosti stál písařský stolek osvětlený lojovou lampou a za stolkem seděl pobledlý písař. Vedle písaře stál soudce, třímajíc v ruce právě dopsaný zápis o postupu výslechu. Pod oknem do dvora si kat rovnal své nástroje. V rohu místnosti stál opřen natahovací žebřík a na něm byla připoutána postava zahalena v propálený a zakrvavělý kus hadru. Zhrozil se toho pohledu. Ještě před týdnem byla tato postava mladá žena z nedaleké vsi. Dnes to byla jen troska vzdáleně připomínající lidskou bytost. Její ztrýzněné tělo by ji sotva uneslo, ale v jejich do široka otevřených očích zahlédl jiskřičku naděje a odhodlání přežít.
Obrátil pohled k soudci a pustil se sním do řeči.
„Čeho se dopustila tato žena? Byla snad účastna nějakého mordu, že je zde takto trýzněna?“
„Byla nám předána Wratislawskou biskupskou stolicí k výslechu ohledně nekalých praktik čarodějnických. Byla jest touto stolicí obviněna, že s mnoha dalšími na Petrovy kameny létá a tam se účastní orgií satanových. Dále místnímu sedlákovi uřkla krávy, jež pak místo mléka krev dojily.“
„Přiznala se pod právem útrpným k těmto činům?“
„Ne. Ač jsme použily všechny dostupné nástroje, stále vinu odmítá.“
„ Co žádáte ode mne? Je vám známo, že pokud se nepřizná ani pod právem útrpným, jest považována za nevinnou?“
„To je nám známo. Tato ženština však byla jinými očitými svědky označena za hlavní organizátorku sletů na Petrových kamenech a biskupství trvá na zdárném dořešení tohoto případu. Po vás se žádá ohledání jejich ran a stanovit, zda jest schopna podstoupiti další výslech pod právem útrpným. Dle jasného příkazu, jenž nám byl dán, nesmí skonat na mučidlech a i bez doznání viny má býti vydána očistnému ohni hranice.“
„Tedy jest předem odsouzena k plamenům. K čemu je tedy mé ohledání?“
„Musí býti schopna sama dojíti k hranici nad městem. Takový jest požadavek vrchnosti.“
Aniž by dal jakýmkoli pohybem najevo, jak se mu tato situace nelíbí, přiblížil se k postavě na žebříku a tvářil se, že ohledává její rány. Bylo mu zcela jasno, že v tomto případě jde o něčí osobní pomstu a ne o nějaké létání na Petrovy kameny. Dokončil zběžně ohledání a znovu se obrátil k soudci.
„Tato žena bez pomoci nedožije rána. Pokud ji chcete míti živou, jest jí třeba okamžité pomoci.“
„Co navrhujete?“
„Bezodkladně ji nechte přenést ke mně. K tomu, aby přežila a mohla aspoň belhat, jest třeba aspoň dva týdny ošetřování.“
„To nemohu připustit. Je to čarodějnice a byla by schopna uniknouti.“
„V tom případě budete muset své vrchnosti vysvětlovat, proč jste ji nechal skonat a neuposlechl příkaz.“
Soudce se zamyslel, vrhl pohled na zmučenou ženu a pak na písaře, myslíc, že se dočká nějaké nápovědi. Písař sklonil zrak a dával tak najevo, že je to věc soudce. Ten si pomalu uvědomoval, že pokud by nesplnil příkaz vrchnosti, mohl by, v těchto nejistých časech, skončit na mučidlech, jako ona žena. Nejprve kývnutím hlavy a pak i slovně souhlasil.
„Tedy dobrá. Tady písař zapíše, že druhého dne po úplňku, měsíce sedmého l.p. 1665, po provedení práva útrpného, byla vám předána k ošetření na dobu nezbytnou Jaromíra, děvečka sedláka z Lindewiese. Po týdnu se přijdu osobně přesvědčit, zda-li je schopna další exekuce.“