Cigarety, čaroděj a skříň
V ten večer, kdy jsem dorazil na Žižkov z mojí pouti jsem měl trochu prorockou náladu, vykládal jsem Jonášovi filozofické ctnostné teze o lásce a o principech, které mezi lidmi probíhají, aby vznikla rovnováha mezi dvěma. Ideály, které jsem sledoval, byla neutralizace kyseliny se zásadou a sonátová forma. V obou případech mělo jít o slučování prvků s opačným energetickým nábojem, v neutralizaci přitom mělo docházet k témuž procesu jako v sonátové formě, v prvním případě mělo dojít k exotermické reakci, pakliže se prvky přitáhly a dostaly do kontaktu, kde se reaktivní nevyvážené energie vybouří v klidnou sůl a životodárnou vodu, v sonátové formě na sebe měla působit kontrastní témata tak, aby došlo po jejich expozici ke konfliktu, který mezi nimi vyřeší spor, aby na konci mohla zaznít témata ve stejné tónině, v konjunkci, v míru. Principy hledání rovnováhy skrze expresi a spor byly v mé filosofii přítomné dlouho, ale nyní jsem měl konkrétní obrazy, které jsem si do abstrakce dosadil. Já a Sára jsme měli být protipóly ve všem možném i nemožném a to, že došlo k hádce jsem chápal jako nezbytnou součást našeho smiřování se s druhým, měl jsem za sebou mít sonátové provedení, v kterém dojde ke konfliktu kontrastních elementů, měl jsem za sebou mít žár způsobený exotermickou reakcí neutralizace a měla mě čekat sonátová repríza, stabilní nerost a životodárná voda, smíření a rovnováha ve vztahu nás dvou. Jak to ale zařídit, jak se teď smířit, po tom všem?
Neměl jsem nic, peníze, oblečení, skladby jsem zahodil, neměl jsem co jíst a už vůbec jsem neměl nic pro Sáru k narozeninám, ještě před týdnem jsem myslel, že bych jí věnoval jednu ze tří rozdělaných skladeb, Sonátu, tu skladbu, jejíž většinu jsem napsal den po tom, co mě poblitého zachránila. Ale co jsem měl dnes, po své pouti a oběti?
Pravda je, že jsem poznal chlápka, který kope Štěchovické zlato, jako překvapení to mělo snad stačit, myslel jsem, že bych ho Sáře ukázal, aby se pobavila a cestou za ním jsme si mohli vyříkat, co ještě nebylo vyslovené.
„Dobré ráno!“
Pozdravil jsem Sáru s Andrejem, zrovna když dělal Sáře Andrej vajíčka k snídani.
„Dobrý ráno!“
Sedl jsem si.
„Ty nevíš, co je dneska za den?“ zeptal se mě Andrej drze.
„Vím dobře, co je za den!“ Odvětil jsem trochu namíchnutě. „Všechno nejlepší!“ řekl jsem Sáře.
Odpověděla neutrálně, že díky.
Potom, co mi nabídla čaj, nebo kafe, jsem poprosil o vodu a pak jsem se zeptal, jestli by šla ven, že jí s někým seznámím. Souhlasila. Zeptal jsem se, kdy má čas, ona že klidně hned, ale že jestli bude mít čas on, já, že on má čas pořád. A Sára, jestli nemá nic lepšího na práci a já že má pořád co na práci, ale má pořád čas.
„Potkal ses s Bohem?“ zeptal se mě Andrej.
„Možná jsem se potkal, s kým jsem se měl potkat!“ Odbil jsem ho trochu děsivě.
I že teda půjdem. Jen,.. Neměl jsem oblečení, chtěl jsem jít, jak jsem chodil po bytě, zafáčovaný v dece, Sára, že jestli na sebe nic nemám, já že ne, že mám všechno mokré. Sára mi proto půjčila svojí džísku a kalhoty.
„Kde to je?“ Zeptala se.
„V polích, hodinu a čtvrt cesty.“
„Já myslela, že je někde v Praze, musím dneska do školy.“
„A potom můžeš?“
„Jó.“
„No, tak potom.“
A že dobře a já přemýšlel, jestli je to dobrý nápad, ukazovat Sáře blázna, který kope poklad, pak by taky mohlo dojít k tomu, že by se vyptávala, jak jsem ho potkal, nevěděl jsem, jestli to přiznat, navíc, mohla mě mít za mešuge i kvůli němu samotnému a vůbec jsem byl tak nějak na rozpacích, jestli jsem udělal dobře. Na druhou stranu, nic lepšího než tuhle známost, toho chlápka s pokladem, jsem teď neměl.
Zatímco byla Sára ve škole, já přemýšlel, doma byl Jonáš, ukázal jsem mu děsivý obraz. Svěřil jsem se mu, že jsem potkal Josefa Klímu, který kope poklad ze strany a že mě to inspiruje.
Na obrazu bylo zrcadlo, na jedné straně zrcadla jsem stál já, na druhé Sářin otec a my v jejích očích na zrcadle ztělesňovaly stejnou emoci, lásku skrytou pod vztekem a zlobou, láska byla nakreslená bíle a byla poskvrněna a zastíněna černou barvou, která byla nad tím, kopat poklad ze strany znamenalo Sáře připomenout to dobré dole, skrze sebe a něj, aby bylo odpuštěno tomu vzteku, který měla na nás oba. Byla to jiná strategie než jí skrz to černé, měl jsem to udělat jako Josef Klíma, ze strany. Nedává to smysl, ale byl to hezký obrázek. Připomínám, že o problematice se Sářiným otcem jsem nevěděl víc než historku z kavárny, nevěděl jsem, zda jí nebil, zda jí nezneužíval. Dovozoval jsem jen, že je někde hluboko i pozitivní vazba vzhledem k tomu, s jakou (pravděpodobně) emocí se za ním rozběhla, když věděla, že je mrtvý.
Jonášovi jsem řekl, že taky někoho zrcadlí, udělal jsem si z něj srandu, řekl jsem, že se chová jako Aura, naše kočka, která čas od času někomu posrala věci a všechny obtěžovala svým utrpením.
Zároveň jsem se Jonášovi svěřil s mytologickou představou, už věděl, že si o Sáře myslím, že je Pandora, prohlásil jsem to minulý týden ve čtvrtek, byl jsem tentokrát ve své mytologii ale odvážnější, prohlásil jsem, že chápu Apokalypsu, že jde o vítězství lásky a že začne tím, že se někdo jako Boží syn zamiluje do někoho, jako je Boží dcera a otevře onu skříňku se zlem, které dlouho spalo, aby ho absorboval, vymyslel jsem docela novou roli Mesiáše. Pak že nastane vzkříšení mrtvých, tisícileté království a život budoucího věku.
Byl jsem zmatený, mimořádně, mé myšlenky byly zmatené, podivné a nové, odvážné, přitažlivé, ale i přitažené za vlasy, ale ten obraz, který jsem viděl u Josefa Klímy a který jsem si nakreslil na papír mi začínal pomalu lícovat ve vztahu k tomu, co jsem myslel, že se má dít. Když se Sára vrátila, něčeho jsem si všimnul, byly jsme tenkrát na bytě sami, ven jsme nakonec nevyrazili, odložili jsme to. Jonáš se šel projít a Matěj s Andrejem byli rovněž kdesi pryč. Všiml jsem si krabičky a dvou cigaret. Nevím kde se tam vzaly, ale napadlo mě, že vím, kam patří a k čemu jsou. ‚za pokus nic nedáš‘ řekl jsem si a pokusil jsem se vykopat poklad ze strany, tak jak jsem to já chápal ve vztahu ke své nové mytologii. Byly-li by moje nové myšlenky funkční, mělo to vyjít a nebyli-li by funkční, nemělo se přihodit nic zlého. Dám ruku do ohně za to, že fakt nevím, jak jsem na to přišel, ale uvažoval jsem zhruba takto: „Jestliže paní Hoppe nebyla paní Hoppe a jestliže Josef Klíma nebyl Josef Klíma, bylo i možné, že uvidí něco neuvěřitelného Sára, snad když k tomu dopomůžu. Protože, je-li to role od Boha, je možné vše.“
Zkrátka jsem je dal na své místo, to bylo všechno, co jsem udělal. Konkrétně to vypadalo takhle:
Šel jsem k Sáře do pokoje a sedl si na balkon, strávil tam několik minut s hrnkem plným vody. Když jsem dopil, zakroutil jsem hlavou a schoval krabičku s dvěma cigaretami za polštář, to abych až se vrátím, mohl zkontrolovat, jestli tam jsou, nebo ne. Oheň už tam byl. Když jsem odcházel z balkonu, zavřel jsem a zatáhl jsem půlku závěsu, Sára se podivila, co dělám, ale nejdřív řekla:
„Honzo, já nevím, co ti mám říct na Tvoje sny.“
„To je v pohodě.“
„Jsi v pořádku? Cítíš se dobře?“
„Jsem a je mi dobře.“
„Jsi si jistej?“
„Dobrá otázka...” podotkl jsem: “Jsem!“ řekl jsem sebevědomě.
Když jsem odešel do svého pokoje, zalil jsem květinu vodou z hrnku, nevěděl jsem proč to dělám, zkrátka jsem jí zalil.
Po několika minutách za mnou přišla Sára, byla trochu smutná.
„Nemáš hlad, Honzo?“
Přiznal jsem, že mám.
„Jdu do krámu, chceš něco?“
„Tak jo.“
„Co si dáš?“
„Co chceš, chci.“
„Tak třeba housku se šunkou?“
„Housku se šunkou.“ Přitakal jsem.
Budete se divit, ale mě tohle tenkrát stačilo, šel jsem se podívat, jestli tam jsou cigarety (Ne Honzo, nešels, tos zjistil později.) a když jsem zjistil, že ne, ale že krabička je na svém místě, tentokrát prázdná, schoval jsem se do skříně a dělal, že nejsem doma, chtěl jsem zjistit, co vedlo Sáru k tomu mi kupovat jídlo, protože nic takového nikdy neudělala. (Ve skutečnosti jsi lezl do skříně, protože jsi chtěl být ty ta naděje.)
Když se vrátila Sára z krámu, přišel brzo Andrej, pozvala ho k sobě do pokoje, neodvážil jsem se šmírovat jim za dveřmi. Co si říkali je mi záhadou, slyšel jsem jen jejich smích nad něčím novým, co Sára vykládala Andrejovi, mluvila ona, to jsem si jistý a smáli se nepřiměřeně. Vzhledem k tomu, co se dělo potom, však něco tuším.
Přišel totiž i Matěj a Sára s Andrejem si šli sednout do kuchyně, z které bylo všechno slyšet až ke mně do skříně.
„Láska v domě!“ prohlásil Andrej. „Když ženská někoho miluje, hned se to pozná.“
Matěj se smál, jako by už něco věděl a pak se na něco zeptal, neslyšel jsem na co, pak zabouchal někdo na dveře a Andrej prohlásil: „Prorok!“
„Nene, to jsem já.“ Zahlásil Jonáš.
„Aha, Aura!“ řekl Andrej.
„No tak povídej, jaký to bylo, jakej máš pocit?“
„Ježišmarja, všechno ze mě spadlo!“ řekla Sára.
„A opravdu jako?“
„Jó, jasně, já byla úplně OMG, co se to děje?“ a pak už jsem slyšel jenom Sáru:
„Jako myslím, že nám bylo oběma už od začátku jasný, že je mezi náma něco jinýho a že je náš vztah něčím jinej, ale nečekala jsem, že se z toho vyklube tohle.“
„Jako často jsem si představovala, že je můj život román a já procházím různejma kapitolama, ale nečekala jsem, že se to opravdu stane.“
„Nečekala jsem, že pro mě někdó… spasí svět nebo udělá něco takovýho.“
Pak se, nevím kdo, zeptal a Sára na to:
„Jó jasně, okamžitě svatba a pět dětí!“
„Je pravda, že se mě máma ptala, koho bych si chtěla jednou vzít, řekla jsem, že vojáka nebo studovanýho z Cambridge, někoho seriózního, a máma na to řekla, že holka takovýho táty, jako jsem měla já, si zaslouží teda něco lepšího, dlouho jsem ale nevěděla, co to má znamenat.“
Pak si někdo na cosi postěžoval, nestihl jsem chytit kdo a na co, ale tuším, že to byl Andrej, na to totiž Sára odvětila:
„Jó, ale… Honza přemejšlel! Víš? Ale dobrý, snažil ses!“ Tu se všichni rozesmáli.
Jonáš pak odešel.
Bylo potřeba se ještě o něčem přesvědčit, a to sice, že to nebyla halucinace, že jsem si Sářiná slova nevysnil, musel jsem vylézt ze skříně. (Ve skutečnosti se mi spíš chtělo na záchod.)
Šel jsem do kuchyně a všichni zmlkli, ale podívali jsme se na sebe a Sára měla štěstí i smutek v očích a pohled, který mi patřil byl láskyplný a krásný, tehdy už jsem si byl jistý.
„Všechno nejlepší!“ prohlásil jsem.
„Děkuju!“ Poděkovala, jako by bylo za co, nejněžněji, jak uměla.
„Ještě jsem Vám v pokoji nechal hádanku.“
„Budeš nám sestavovat bojovky?“ Zatleskala Sára rukama.
„Klidně celej život.“
„Jes!“
A šli za mnou:
„Ty vypadáš jako ztělesnění osmdesátejch let!“ prohlásila Sára.
„To díky Tobě!“
„Já vím!“
A podívali jsme se na sebe.
„Tady to máte.“ Řekl jsem.
A šel jsem si znova sednout do skříně ve vedlejším pokoji, za chvíli přišel Jonáš zpátky. Celá hra byl nepochopitelný symbol, radoval jsem se z toho.
V pokoji jsem naplnil půlku lahví od piva, které jsem přes rok vypil, vodou, půlku jsem nechal nenaplněnou, květinu jsem nechal mokrou za závěsem a u ní plný hrnek vody s nápisem ‚Big Break‘, jako velká pauza, půl vypínače, zasraného od všelijakého bordelu, jsem umyl, tu půlku, která svítila na láhve naplněné vodou, které byly na polici, a nechal jí rozsvícenou, druhá byla zhasnutá, ta byla rozsvěcením na láhve bez vody, které jsem nechal níž, na stole. Jeden pokoj, v kterém bylo rozsvíceno jsem nechal otevřený a v druhém bylo zhasnuto a byl zavřený a v něm zavřený já na skartované občance.
Nejděsivější bylo, že jsem do jedné nádoby dal torzo své skartované občanky, profilovou fotku a analogickou nádobu jsem naplnil vodou, ta s občankou byla u lahví bez vody a ta s vodou u lahví s vodou.
Chodili se mě ptát do skříně na otázky a já tam zůstával a vyvolával záhadná hesla: ‚Čistota, vyrovnanost, rovnováha, světlo, voda, otevřenost, identita, skříň.‘ Jediný, kdo se mě nechodil ptát byla Sára, odešla do svého pokoje.2
Nasadil jsem všem brouka do hlavy, chtěl jsem něco nepochopitelného sdělit. Když jsem pak vyprávěl Matějovi s Jonášem o paní Hoppe, prohlásil Matěj, že je to prý „opravdu biblickej příběh.“ Bez ironie. A hledali jsme spolu na Googlu, co znamená jméno David, jestli by mi to taky náhodou něco neřeklo. Zjistili jsme, že David znamená miláček.
„Miláček naděje.“ Prohlásil jsem.
Sára se mezitím myla a já si povídal v kuchyni s Jonášem, prezentoval jsem mu přitom svojí novou filosofii, zdálo se nyní, že mám na všechno nějakou ctnostnou a nepopiratelnou odpověď, celou dobu se ale Jonáš pozastavoval nad tím, jak moc jsem si jistý a že všechno přece nemůže být takhle dané. „Nalajnované,“ říkal, já odvětil vždy, že je to jen nabídnuté a že jsem pořád svobodný. Říkal, že neví, jestli mi věří, ale že ho to rozhodně mimořádně znervózňuje. Co se ale stalo toho večera u Sáry na balkóně přede mnou zůstávalo zatajeno, ač z chování všech, z toho, že mě brali vážně, když jsem naplnil lahve od piva vodou, z toho, že mě brali vážně, když vyprávím o své cestě do Prahy a prohlašují sami, že jde o biblický příběh, z toho, že mě berou vážně, když si skartuju občanku, a samozřejmě ze Sářiných slyšených slov mi bylo jasné, že se něco přihodilo.
Když si šla Sára lehnout oznámil jsem jí, že se jdu taky umýt, usmála se. Pak jsem přišel k ní do pokoje a mířil jsem sebevědomě rovnou k ní do postele. Sára cosi četla.
„Honzo, o co Ti jde?“
„Chci si povídat.“
„Tak támhle, šup.“ A ukázala na Zuzky postel. Jako vážně? Řekl jsem si, ale šel jsem.
„Zamiloval jsem se do lásky, Sáro, Ty jsi mi byla největší indicií.“
Četla dál a začalo se jí dělat zle.
„Pověz, jaký to bylo, jakej byl?“
„Kdo, Andrej?“ Zaútočila.
„Tvůj táta přece.“
„Do toho Ti nic není!“ usekla ostře.
A pak se jí udělalo zle, nepochopil jsem z čeho, ztěžka dýchala a začala si chodit pro vodu.
„Co se děje?“ zeptal jsem se.
„To mi nemůže bejt ani na narozeniny dobře?“
„Zkus udělat co já.“
„Skartovat si občanku?“ zaútočila ještě ostřeji.
„Odevzdat se.“
„Honzo, odejdi!“
„Promiň!“
To, co se stalo se Sárou, jsem naprosto nechápal. Myslel jsem, že se budu moct přitulit, popovídat si o tom, co je jí stalo a že mi prozradí, co jí vedlo k jejímu nadšení a pocitu štěstí, ale stal se opak. Po tom, co jsem se pokusil čarovat mi budou znít slova v hlavě dlouhé večery. Když jsem je slyšel, cítil jsem se asi nejlépe v životě, budou mě ale i děsit, podrazí mi nohy, budou mě tížit a budou mě svazovat, přesto však světlo, které na můj příběh vrhají a naděje kterou přinášejí neuhasnou. I šel jsem si zmatený sníst svoji housku se šunkou.
Ilustrace a komentář
Já jsem usnul ten večer dvakrát, což jsem donedávna nevěděl, šel jsem se uložit, když jsem sněd housku, ale nebylo dost hodin, to se dá z textu dovodit, povím Vám o tom později.
Krabičku od cigaret jsem zkontroloval, až když jsem byl se Sárou v pokoji, což je celkem detail.
Tentokrát tu opíšu toto: Myšlenkový svět, který jsem vytvořil, nebo našel, je plodem bolesti ze ztráty a to ať už se povaha problému má ve skutečnosti jakkoli. První byla Sářiná bolest, prosil jsem Boha, abych to mohl odnést, bolí to moc a moc dlouho, když jsem pak já ztratil jí, ale úkolem blázna je doufat, protože nikdo nedokáže doufat tolik, kolik člověk, který smýšlí po svém. Doufání je ctnost člověka, který trpí, skeptici vypadají vždy chytřeji, ale popřením se toho nikdy nedokázalo tolik, jako zacílením, jako životem v hledání řešení problémů namísto jejich podléhání. Nebudeme si o tom příliš povídat, ale dennodenně je mi zle, cítím bolest, samotu a hledám naději, zcela úzkostně, mysl mě dovádí k teoriím, které někdy vytvoří krásnou hudbu, jindy fascinující myšlenku a ještě jindy zoufalý čin. Budu Vás provázet domněnkami, které mě drží při životě.
Já byl na dně skříně! Já (!) jsem ta naděje, kterou mi Sára odzrcadlila, já a slova, které Sára řekla, ty jsou zas nadějí pro mě, ale není to naděje jen pro nás dva.
Jonáš když zjistil, že mě nepřesvědčí, že jsem si tohle vymyslel, tak ukončil s trapnými výmluvami na svojí psychiku kontakt.
Je tu samozřejmě jistý výklad, že moje hlava Sáru využila, abych přežil až mi bude zle, protože mi halucinace přislíbila lásku a mesiášskou roli a s tou se umřít prostě nedá. Z toho důvodu to není stoprocentní jistota ale jen naděje, ale naději mám raději, je hezčí.
Moje prožívání při slyšení těch slov bylo na jedné straně štěstí, protože láska, která ze Sáry zářila se dala doma krájet, na druhé straně jsem na sebe byl pyšný a hned, když se to stalo, mě zajímala opakovatelnost, protože jsem to chápal jako vědecký experiment.
To, že jsem do skříně doslova vlezl (v letopisech Narnie se píše, že to udělá jen úplné ťululum), s sebou nese i význam, že přijímám kromě naděje i břímě.
Co jsem na dlouho zapomněl, bylo, že si Sára přišla do kuchyně s klukama povídat, když jsem se uložil.
Ilustraci pro to, co se mi zrodilo hned záhy, Tříšť, skladbu kombinovanou ze dvou starších. Zamilovanou, ale se štěpem.
Pak hned odkážu k Symfonii sedmi světlosmutnění, která je právě o naději, je to pocit, který si ze dne nesu dodnes.
