Vize, Skříňka a Kříž
První den po tom, co se mezi námi odehrálo, jsme se skoro nebavili. Při ranní koupeli za dveřmi jsem slyšel, jak Sáře vytkl Jonáš, který už ode mě všechno věděl, jak se zachovala. Řekl jí doslova a dost důrazně, že nesnáší tohle sobectví. Tehdy mu řekla, že mu po tom nic není a že jsme si mohli “prostě užít“ a ať jí nechá být a práskla naštvaně dveřmi. Z předposledních peněz jsem si nakoupil podle receptu na recepty.cz ingredience na nejlevnější jídlo, které jsem našel. Mělo se mi stát, že mě rodiče po přerušení studia přestali podporovat, napočítali mi dluh a já měl na život vydělávat. Brácha Franta, řekl, že se ke mně chovají jako hyeny a dal mi asi dva tisíce jen tak na ruku a řekl, že si je mám nechat a usmál se a mrkl. Minulého večera jsem měl ony dva a další dva k tomu dát Jonášovi na nájem, byl to nezbytný výdaj, doma mě nechtěli. Zbyla mi asi pětistovka a já musel šetřit. Bylo to jednoduché, vařil jsem cibulovou polévku:
Cibule jsem oloupal a rozkrojil na čtvrtky, popř. asi na 0,5 cm velké kousky. V hlubokém hrnci se silným dnem rozpálil olej s máslem. „Hrnec by neměl být příliš široký, aby cibule byla v silné vrstvě.“ Četl jsem.
Za stálého míchání jsem podle receptu smažil několik minut, poté snížil teplotu a vařit na mírném plameni 45-60 minut. Nejprve stačilo cibule jen občas zamíchat, až změní barvu, míchat jsem měl často. Cibule jsou zlatavé a pak rychle hnědnou - a to je prý třeba hlídat, aby se nepřipalovaly.
Když byly cibule výrazně mahagonově hnědé, přilil jsem podle receptu zeleninový vývar, osolil a opepřil. Vařil jsem na mírném ohni asi 30 minut.
Plátky toustového chleba jsem rozkrojil na 4 díly, jak bylo psáno, posypal jsem je sýrem a dál zapéct do trouby. Do talíře s polévkou jsem přidával zapečený chleba.
Rozhodl jsem se si toho udělat velký hrnec a doufat jsem, že neumřu, když budu jíst jen zeleninový vývar s cibulemi a chlebem. Zrovna když jsem se slzami v očích loupal cibuli, prošla kolem mě Sára, vypravovala se do školy. V kuchyni mi nechala úhledně složené oblečení, které jsem si svlékl u ní v posteli. Málem se na mě ani nepodívala, ale popřála dobré ráno, mrzutě jsem odvětil a pak se otočila ve dveřích.
„Á, to,.. Honzo,.. Promiň za včera!“
Nevěděl jsem co říct, jen jsem se na ní podíval.
„Jsi v pohodě?“
„Já… nevím... asi,.. asi jo…“
Po mé zbrklé odpovědi se krátce zatvářila, jako by jí to strašně vzalo, pak se výraz změnil v něco pro mě naprosto nečitelného.
„Nezlob se,“ řekla „musím už jít.“
A zavřela za sebou dveře.
Když jsem dovařil svojí kuchařskou prvotinu a najedl se, napsal jsem Sáře na messenger zprávu, že to chci celé probrat a že to bude asi na dýl než na omluvu mezi dveřmi. Souhlasila. Měli jsme ten den sedět u mě v pokoji a všechno si vyříkat.
Tenkrát jsem byl ještě tak zmatený a omámený, že jsem nic neviděl, Sára byla napřed, uvědomovala si svůj přešlap a chtěla se mi omluvit, já zatím nechápal za co, byl jsem mírně nejapný, nevyspalý, a tak nějak ze všeho úplně a totálně mimo. Měl jsem zamotanou hlavu.
„Já vlastně nevím, jestli bylo za co se omlouvat.“ Řekl jsem.
„Nenene, počkej, ty jseš přece jedinej, kdo na mě má bejt teď naštvanej!“
„Proč?“
„Protože tu teď sedíš zničenej v dece!“
„Nespal jsem.“
„Protože jsi nespal, protože tu krájíš v depce cibuli a protože se tváříš jako,.. takhle!“
„Přemejšlim.“
„Jonáš má pravdu, Honzo, chovala jsem se jako naprostá kráva.“
„Jako, když se mě zeptáš, jestli bych si nehonil s Andrejem…“
„Taky je možný, že bys kejvnul a já řekla, že to byl blbej fór.“
„Dokážeš si představit, jak by mi bylo? Kdybyste si tam začli…“
„Honzo, promiň!“
„Proč jsi to dělala? Proč si mě bereš do postele, líbáš mě, ukazuješ mi kozy a…?“
„Tak jo, pravda je, že tě mám ráda, to, co jsem ti řekla, myslím, že od začátku tam něco bylo, taky jsme si letos několikrát pomohli, když jsem měla otravu jídlem, tys tu byl, když jsem byla v panické atace u Dominika, tys tu byl, pak sis oholil hlavu a bylo to strašný, byl jsi tu poblitej a byla jsem tu já, pak ti vlasy začaly dorůstat a bylo to už lepší a pak jsme si dali tu pusu a já nevím, Honzo!“
„Jaký to bylo? Bylo to impulzivní?“
„Honzo, ty nejseš někdo, ke komu se můžu chovat takhle, to si nezasloužíš.“
„V pořádku, byla jsi opilá. Já chci jen vědět, co zatím je.“
„Á, chtěla jsem to, stačí? A co Ty?“
„Asi taky, ale,..“
„Tak vidíš.“ A zvedla se, že půjde.
„Počkej, ještě jsme nedomluvili.“
„Áh, no tak jo, povídej.“
„Nepřipustila sis myšlenku, že bys se mnou přece jen chtěla být?“
„Nenene, počkej, jsi mladší a naše světy jsou naprosto nekompatibilní, ty jsi klavírní virtuóz a hudební skladatel, já vím o hudbě kulový, já jsem spisovatelka a Ty jsi nikdy nepřečetl žádnou beletrii, naše názory se míjejí, jsi ve všem jiný. Nedokážu si představit, jak bychom my dva mohli fungovat.“
„Světy nemůžou bejt nekompatibilní, jde je jen různě vztahovat.“
„Tak jo, chceš to, zkus si to představit Ty, jak bychom spolu mohli fungovat, řekni, jak vztahovat naše světy, zkus mi nastínit nějakou vizi! Jsem napjatá jako struna!“
„Vydrž chvíli, to není tak jednoduchý.“
„Máš nahráno na smeč!“
Chvíli jsem mlčel, mohl jsem říct cokoli, ale nešlo mi to.
„Vidíš? Nejde to, Honzo!“
„Co teda bude?“
„Chceš obejmout?“
Objali jsme se a Sára odešla.
Nedalo mi to, musel jsem si to nechat provrtávat hlavou. Jak to celé bylo? Co bylo skutečným důvodem pro taková jednání? Spustila se ve mně dost komplexní analýza každého okamžiku a zároveň jsem přemýšlel nad tím co mi řekla toho dne ráno. Měl-li bych vizi, šlo by to? Vykreslil-li bych Sáře reálnou vidinu funkčního vztahu mezi námi, byla by se mnou? Ještě jedna otázka vyvstávala. Chtěl jsem jí takovou rozjetou a dominantní? Manipulativní a toxickou? V následujících dnech se mi podařilo si na všechny otázky odpovědět. Přemýšlel jsem v kuse přes desítku hodin denně, pil přitom litry vody ze skleničky, pochodoval po bytě, koukal do stropu, kreslil myšlenkové mapy, psal jsem texty a jedl svojí hnusnou cibulovou polévku.
Zásadní moment byl však vytržení z mého uvažování: Zuzčin koncert, na který jsme šli tuším já, Sára a Jonáš. Absolventský koncert Zuzky Horákové a Honzy Kravárika složený převážně z barokní literatury. Na programu byl ale kromě všech Bachů a Telemanů a Handelů třeba i Reicha, kterého mám moc rád. Po koncertě šla Sára ven s kamarádkou a já šel na pivo se Zuzkou, Jonáš musel domů.
„Slyšela jsem, co se stalo.“ Prohlásila Zuzka uprostřed večera.
„Jo.“
„Vím jenom něco od Sáry.“
„Problém je, že jí miluju a teď…“
„Jasně, to je blbý.“
„Poslouchej, u mě je to jasnej Freud, nikdo v životě mi tolik nepřipomínal mamku, jsou naprosto stejné, taky se o mě starala, dokud jsem se choval jako dítě, když jsem se dal potom v dubnu dohromady, začala se chovat jinak.“
„Chápu.“
„Byl jsem pro ni celej rok dítě, které nechápe svět, jaký je.“
„A pak, když ses vzpamatoval, začlo to být jiný?“
„Jo, dívala se jinak, když jsem přišel v novém outfitu s trochou vlasů a začal spontánně na bytě uklízet, pak mě v dubnu políbila a chovala se jinak.“
„Chápu.“
„No, ale,.. ona je složitější případ.“
„My jsme se bavili s Andrejem o Sáře mnohokrát,“ řekla Zuzka „protože je do ní taky až po uši zamilovanej a jediný, na co jsme přišli, je, že kdo s ní chce bejt, tak pro ni musí dělat všechno, hlavně nezištně, a potají, a bejt s ní vždycky trochu debil, přetvařovat se, protože to je to jediný, co se jí líbí.“
„Chci bejt sám sebou. Je mi fuk, že jí doteď přitahovaly prázdný slupky a idioti.“
„Nó, tak to nevím.“
„Co nám řekne Freud o holce, která nemá tátu?“
„Myslím, že je to tím větší Freud, než u Tebe.“
Byl to tenhle krátký rozhovor, Zuzčina poznámka, která podnítila myšlenku, která pak determinovala dalších čtrnáct dní událost.
Předělal jsem své myšlenkové mapy, předělal jsem vize, přehodnotil jsem, kdo Sára vlastně je.
A přece jsem to viděl už dlouho, dokazuje to tenhle krátký rozhovor, který jsem si vyměnil půl roku před tím s Jonášem, svěřil jsem se mu, že jsem se zamiloval. On mi nejdřív kupodivu vynadal a pak řekl:
„Vždyť se jí líbí úplný macha, idioti! A vyhledává zachránce, který jí spasí! Někoho, o koho se bude moct opřít.“
„Jonáši, ona nemá tátu!“
„Ale to byl prej debil! A navíc je u Sáry úplný tabu.“
„No právě…“
Sářin táta byl téměř úplné tabu, Sára o tátovi nechtěla nikdy mluvit, přesto však to první, co nám na sebe prozradila, byla tato neuvěřitelná historka, snad lepší, než všechny její texty:
Když Sáře táta v patnácti letech umřel, dlouho dělala, že není mrtvý, dlouho, celých čtrnáct dní předstírala, že je táta naživu. Pak se stalo to neuvěřitelné, prošel jí před výlohou, když seděla v kavárně. Ve stejném kabátu, stejných kalhotách, stejnou chůzí, se stejnou barvou vlasů prošel před kavárnou muž. Její dětská víra byla tak silná, že jí to okamžitě zvedlo ze židle a po čtrnácti dnech předstírání, že je táta naživu, se za ním rozběhla. Když doběhla k muži, který šel ve stejném kabátu, stejnou chůzí kolem kavárny a zpozorovala, že jde o cizího muže, dala se konečně do pláče, který patřil jejímu tátovi. Až potom si naplno uvědomila, že je mrtvý a nikdy se nevrátí, ať bude jakkoli předstírat, že tu je.
Nic silnějšího jsem nikdy neslyšel. Sára byla zároveň o to záhadnější, že ke svému tátovi chovala tolik lásky, že dokázala uvěřit, že se jí vrátil a láskyplně se za ním, jako za tátou v ten okamžik rozběhla, zároveň tolik zloby, že bez rozpaků dokázala říct, že je to debil, ač byl po smrti a nechtěla se o něm nikdy bavit.
Jak jsem to měl artikulovat? Jak jsem jí měl proboha říct, že vím, že kdo s ní chce být, musí zaplnit tuhle ránu? Jak jsem se měl stát zachráncem někoho, kdo tolik trpí? Kvůli ztrátě někoho, ke komu měla Sára tak ambivalentní vztah?
První, co jsem měl udělat, bylo, to otevřít a rozhodl jsem se to udělat extrémně, rozhodl jsem se to udělat tvrdě. Ne tak aby řekla: „Byl to debil, ale já jsem v pohodě a nic ti do toho není.“ Měl jsem jí vyloženě nasrat, aby dala proniknout tomu vzteku, který byl hluboko uvnitř. Dál jsem to rozmyšlené neměl.
„Mám jí!“ napsal jsem Sáře na messenger.
„Koho?“ optala se srandovně.
„Vizi!“
„No tak držím palce.“ Naspala Sára.
„Jenom musíme počkat, až budu Bůh.“ Dodal jsem.
„A kdy to bude? Ať se na to můžeme psychicky připravit.“
Na to jsem neodpověděl. Byl to fór.
Byla nadšená, projevila to před klukama, když myslela, že nejsem doma, nadšeně jim vylíčila, co jsem napsal. To ještě netušila, co jsem měl na srdci.
Vymyslet to, trvalo celé dlouhé čtyři dny, kdy jsem prakticky bez přestávky přemýšlel. Mohl jsem se mýlit, nebyl jsem si jistý, ale musel jsem to udělat. Ve čtvrtek večer 16. května 2019 jsem přišel k ní do pokoje.
„Můžu na deset minut?“
„Pojď, povídej.“
„Kde začít, nebude se Ti to líbit.“
Podívala se na mě.
„Dlouho jsem přemejšlel, proč Tě mám tak rád a na něco jsem přišel.“
„Poslouchám.“
„Podle mě strašně trpíš!“
„Cože?“
„Jo, trpíš jako zvíře!“
„To by mě teda zajímalo jak!“
„Zvláštně, možná o tom totiž ani nevíš.“
„Já myslela, že mi řekneš, že mám třeba hezký oči nebo…“
„Dohnal nás Freud, oba!“
Hlasitě se nadechla.
„U mě je to docela jednoduchý, strašně mi připomínáš mamku, ale Ty máš problém.“
Přestala psát na počítači a naštvaně se na mě podívala.
„Jak podle Tebe zajímavě trpím?!“
„Nikdy bych neřekl zajímavě.“
„Honzo...!?“
„Celou dobu jde o Tvýho tátu, propisuje se to do všeho, Tvůj vztah k mužům, Tvoje povaha, Tvoje zacházení se mnou, možná i Tvoje bisexualita, všechno je o Tvém tátovi.“
„Připadá Ti, že trpím?! A že trpím na svého zesnulého otce?! Podívej se do vedlejšího pokoje, kdo trpí!“
„Naprosto! Je to jednoduchý, zemřel Ti v patnácti, každá holka v tomhle věku vidí v otci hrdinu.“
„Byl to debil!“
„Byl to debil? Ale Ty jsi v pohodě, viď?“
„Honzo, ven!“
„Dá se to řešit, Sáro!“
„Nepotřebuju psychologa! To už mám za sebou.“
Celý rozhovor gradoval, čím dál, tím víc křičela a já pomalu začínal brečet, rozlil se mi v prsou žár, ale pokračoval jsem.
„Sáro...”
„Jó, chceš to slyšet, choval se ke mně jako debil (výčet několika křivd) a zemřel náhle a já se s ním nestihla smířit! Jó, jsem v prdeli! Smrt lidi rozesere!“
„Znám to, vím, co to s člověkem dělá!“
“Chceš to vědět? Zemřel náhle a nestihla jsem se s ním smířit.”
„Chci Ti pomoct!“
„Ty mi s mým otcem nepomůžeš! A vůbec nevím, co Ti po tom je!“
Já už docela bulel a ona byla rozzuřenější, než jsem si jí vůbec dokázal představit. Když jsem odcházel z pokoje, nadávala mi a říkala, že mi tohle nikdy neodpustí, ať se jí klidím z očí, já si jen ubrečený lehl na břicho na postel a bulel jsem jako malé dítě a sakra ztěžka jsem oddychoval.
„Ona mu musí odpustit, Jonáši, s takovou bolestí nemůže mít nikdy nikoho ráda. Ona se s tím vyrovnala, ale chybně, odsoudila ho a teď neumí milovat!“
Prozradil jsem Jonášovi v pokoji o co mi šlo o několik minut později, měl jsem slzy už úplně všude, a i po několika minutách jsem ztěžka dýchal a cítil žár v prsou.
„Je to Pandora!“ dodal jsem. „Je to její skříňka se zlem, které dlouho spalo, ale na dně je naděje.“
„Pandora?“ zeptal se mě.
„Ano, obrazy sedí!“
Moje první mytologická představa byla na světě. Všemi dary obdarovaná boží dcera, svůdná a neodolatelná se skříňkou plnou bolesti, utrpení, vzteku, zloby až nenávisti, ale s nadějí na dně. Tak jsem to viděl.
Kluci mě pak začali v kuchyni omlouvat a Sára vychladla, ten den už jsem jí neviděl. To nejhorší mělo přijít.
Druhý den jsme měli párty, katolickou párty, kde jsme si dělali srandu z církve. Sára mi dokázala dost brzo odpustit, omluvila mě, že když nic jiného, zachoval jsem se statečně a že se každý může zmýlit, to jsem slyšel za dveřmi, z rozzuřené ďáblice se stal do druhého dne opět ten nenápadný andílek, který všechno odpouští, který je se vším vyrovnaný a na nikoho se nezlobí. Jak to s její zlobou bylo doopravdy, nemůžu vědět.
„Jak se cítíš?“ Zeptal se mě ráno Andrej.
„Provinile.“ Přiznal jsem.
„Proč?“ zeptala se Sára a podívala se mi do očí. V jejím hlase nebylo nic zákeřného, byl čistý, jako by mi odpustila.
Sezvali jsme na párty zhruba dvacet kamarádů, Jonáš vylepil na zdi fotky kněží se zbraněmi a rozdělili jsme si role podle křesťanské mytologie, já měl toho dne být za Ježíše (což jsme si potvrdili cca měsíc dopředu před párty) a můj kostým spočíval v tom, že jsem si nohu vždy namočil houbičkou, abych mohl takzvaně chodit po vodě.
(Subkomentář) Tady v tom místě chybělo, že Sára byla za Máří Magdalénu a vzala si na sebe vyzývavý ohoz.
Mimořádně vyčerpávající bylo, že potom, co jsem si to u Sáry kardinálně posral jí nic nebránilo nechat se balit Andrejem. Tahali se za kalhoty, krčili víčka, když se na sebe zblízka dívali, Andrej říkal jakési kecy a pak spolu trávili čas za zavřenými dveřmi. Nepamatuji si víc, než že když vylezli naposled, měla Sára sundané silonky. Z párty jsem každou chvíli odcházel, abych to nějak vydýchal, hrál jsem si na piáno a nesocializoval se, každému pozornému bylo jasné, co se se mnou děje a jak to souvisí s ní, když vylezla naposled bez silonek, bylo mi fakt zle.
Musel jsem se dívat, jak se nechává balit.
Po několika hodinách emočního vyčerpávání jsem seděl sám v kuchyni, sklíčený. Sedla si u mě.
Jako vážně? Teď? Všichni už se uložili...
Nestihl jsem se jí omluvit za včerejšek, i jsem spustil:
„Sáro, víš, moje uvažování, spojuju v logický vazby události a záležitosti, které spolu reálně vůbec nesouvisí. Dlužím Ti velkou omluvu!“
„Ne. Vlastně myslím, že můžeš mít pravdu.“
Podíval jsem se na ní.
„Jen asi nejseš ten, kdo mi to má říkat!“
Paráda, řekl jsem si: „Jakej byl?“ Zeptal jsem se.
„Ty jsi vážně idiot!“ Podotkla Sára a rázným krokem odešla.
Až v ten moment se mi udělalo kupodivu opravdu dobře, všechno ze mě spadlo a cítil jsem se skvěle.
Ilustrace a komentář
Hluboko v původním textu vyslovuje autor myšlenku 'negativní reality'. Ne negativní ve smyslu smutné, nebo zlé, ale negativní ve smyslu skryté a neměřitelné, a to oproti realitě 'pozitivní', na kterou si lze sáhnout, vyfotit jí, nebo měřit. Do negativní reality spadá mýtus, magie a náhody, v kterých lze vysledovat souvislost, která nemůže být fyzikálně příčinná, řeklo by se synchronicity. Dimenzi negativní reality, jako světa vztahů, které hýbou autorovým životem i jednáním, vyjadřuje autor hudebně obrazem subharmonické řady a tedy řečeno hudebním žargónem 'negativní harmonií', zrovna tak ne ve smyslu smutné a špatné, ale ve smyslu skryté, ale myslitelné. Do této negativní reality zasazuje autor symbol, mytologii, víru a i výklad svého prožívání, který pracuje s obrácenou kauzalitou a s příběhem, o kterém se na jedné straně domnívá, že ho žije svobodně, stejně jako si myslí, že je jakoby 'smyšlený' a 'umělý', protože jsou v něm předurčené prvky, osud. Doslova paradox vůle a osudu. Proto se domnívá, že je o dimenzi výš, než se mu realita zjevuje, vědma v Matrixu říká: "Ty už ses rozhodl, teď jsi tady, abys pochopil proč." A čím je autor určen? Tím, co o něm ví Sára. Autor se tedy zároveň považuje za proroka svého vlastního druhu, protože říká, že 'není tím, kdo díky němu (autorovi) vidí budoucnost'. Jak s minulostí komunikuje, je záhada, ale můžeme se podívat, jak chce svůj zásah do minulosti dokázat.
Pojďme se podívat na události symbolicky: Kamarád Radim mi jednou řekl: “No pravidlo to není, ale z hudby to známe, to jsou imitace a fugy.” Sára jindy řekla: “Ne, to je první, co Ti táta řekne, aby sis domu nevodil holku, co vypadá jako Tvoje máma, pak je úplně jasný, co chceš.” Na konzervatoři na dějinách hudby nám jednou řekli: “Nemusíte studovat, stačí koukat na porno, jenom to pak musíte vysvětlit svojí mámě, protože to tam běžně dělaj, že šukaj s mámou.” Psychologa jsem se ptal jestli nejsem sprosťák: “To je úplně normální.” Co se týče Sáry, tak je tu Bible a čtvrté přikázání: “Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře Ti bylo na zemi.” A Sára řekla, že to byl debil.
Kdybych věděl, čeho přesně se dotýkám, tak to asi neudělám, nebyl to úplně geniální plán a není dobrý nápad dělat psychoanalýzu vypsané spisovatelce z pozice sociálního debila. Myslím, že jsem to dopochopil, až když mi začala nadávat. Ale neudělal bych to ne proto, že by to bylo špatně, ale proto, že kdybych to domyslel, tak si na to netroufnu. Opravdu jsem myslel, že když se tohle neotevře, tak nebude umět milovat, udělal jsem to pro ní.
“Kdo by otevíral Pandořinu skříňku?”
“Někdo, kdo chce naději.” řekli jsme si na kafi potom v prosinci.
Sára Pandora byla, kompenzovala tuhle příšernou ztrátu a rozervanost ohledně nedořešeného vztahu probuzením vnitřního muže, svojí divokostí, ironickým nadhledem a i tím, jaký jí přitahovali idioti. Nemůžu si pomoct, měl jsem na to i mandát, jak jsem psal před lety, tohle jsem udělal dobře. A ona udělala chybu, když mi řekla, jakej to byl debil.
Ale Sára otevřela mojí Pandořinu skříňku: Sára, která byla těžce nad věcí a svérázná, pro mě konkrétně chovala slabost, kterou by ve vztahu k nikomu jinému neprojevila. Viděl jsem to, když dojatě líčila, jak svědomitě jsem na čteních bránil její čest. Byl jsem její rytíř. Dílem proto to tenkrát nevydržela, myslím, že té slabosti ke mně cítila příliš a tedy mi i řekla, že ke mně cítí něco jiného, než k jiným klukům. Do toho jsem si o to říkal, poznala to podle plavek s kytičkama. Jinými slovy: nechtěla se mnou chodit, ale věděl jsem, na čem jsem. Otevřela mě, zbavila strachu, řekla, že ke mně něco cítí a holku, která si kompenzovala nejistotu probuzením vnitřního muže, protože byla nešťastná, jsem já znal jako ženu. Citlivou, zasněnou, s touhou po tom, aby se měla o koho opřít, s touhou se starat a pečovat a né vyřešit svět, ale mít u sebe člověka, který bude mít rád její milované děti. I proto jsem byl fracek, aby mě vychovala, aby probudila mateřskost. Nechtěl jsem Sáru muže, ale Sáru ženu, kterou skrývala.
No, ale já si na děcko nehrál, já jsem fracek opravdu byl. Zasekl jsem se ve vývoji lehce před pubertou, protože jsem se celý život bál sexu a Sára to řekla, když jsme se pohádali, že se žen bojím, a proto to udělala, chtěla abych se dotkl ženy, aby začal dospívat. Jenomže: Proč?
Byl jsem chytrej a na muziku i šikovnej, tohle nebyl ani boj se školou ani se systémem, byl to boj se sebou. Zasekl jsem se na bytě v roce 2018 a 19 proto, že mi to nešlo s holkama. Martičku, s kterou jsme dnes nejlepší kamarádi, protože stará láska nerezaví, jsem na základce pomalu neoslovoval a nevěděl jsem co chci a abych se jí omluvil, psal jsem ještě několik let po tom, ve čtvrťáku na konzervatoři, Dvanáctitónovou pohádku o violistovi, který hledá tóniku a vždycky jí přehlídne. Skladba se jí nakonec moc líbila. S Terkou jsme se pohádali zcela hloupě, protože jsem se bál nějaký čas své sexuality, na základce jsem se celý život přesvědčoval, že jsem byl zplozen jinak, že to nemohl být sex.
Sára to musela pochopit, o kolik jsem ve vývoji mladší, než kolik mi skutečně bylo, znala děcko a jednoho dne jí asi napadlo, že mi pomůže. Četla a psala dost na to, aby o dospívání hodně věděla, pochopila mě a jsem za to rád.
Byli jsme jako zrcadla, my dva, dvě děti, co k sobě něco cítí a řeší problém toho druhého. Nepřestanu si myslet, že jsme to oba dělali pro toho druhého. Ale otevřeli jsme to asi tak nějak stejně hrubě a destruktivně, kompenzace byla u nás dvou tak silná, že tenhle šok vedl k výbuchu. Konkrétně u mě se probudila citlivost, kterou jsem ušlapával a neuměla s myšlenkami komunikovat. Jestli mi doktoři říkají, že došlo k dekompenzaci, tak musím souhlasit, jen to mělo jinou podobu, než mi říkají: Každý mi říká, že jsem si vysnil vztah nás dvou, abych kompenzoval, že jsem zkolaboval ve škole a v životě a v rodině a že to, že si myslím, že mě miluje, je záplata na nešťastný život, ale náš vztah byl opravdový, to, co popíšu dál, nebyl erotomanický blud, kde bych Sáru halucinoval, abych si udělal dobře, naopak ona byla skutečným hybatelem k tomu, abych začal znovu cítit a věřit si. Jen zpočátku jsem si věřil příliš.
Byli tu dvě Pandořiny skříňky, v pátek se mi ale udělalo dobře, protože jsem to (částečně) pochopil: Odnesl jsem kříž, který v té její byl, stal jsem se 'idiotem', dostal jsem se do pozice jejího táty a můj cíl byl, aby nám už jen odpustila. Na párty jsem to odnes a když mi řekla, že jsem idiot, cítil jsem klid a pokoj, bylo mi dobře. Proběhlo pět mytologických obrazy: Šalamounský soud, vítání ratolestmi, otevření Pandořiny skříňky, pláč v Getsemanech, a Křížová cesta, z čehož jsem dovodil pašíjový týden. Na bytě jsme měli na dveřích nápis: Ježíš a jeho příbuzní, po zdech kněze ve zbraních, Sára byla Máří Magdeléna a já to odnesl. Zároveň jsem celkem důsledně naplňoval své sny, které se mi zdály ze soboty na neděli.
Bylo to ale hrozný, myslím pro oba, vrtalo mi to hlavou: Kdybych jí jen s tátou mohl nějak smířit, přál jsem si.
Narativní skladba Cesta vyjadřuje emočně i symbolicky celý týden.
