O adventu už pomalu končil zemědělský rok. Úroda pod střechou, pole zoraná. Nastal čas zpracovat, co se na podzim sklidilo. Ale když přišel večer, ženám už svrběly jazyky. Rády by si s ostatními popovídaly a věděly, jak na to. Sešlo se jich více ve velké světnici nějakého statku a aby neseděly zbůhdarma, přinesly kolovraty, předly len a konopí nebo draly peří. Samozřejmě nechybělo ani jídlo a pití. Protože bylo ve vytopené chalupě útulno, sedávali v koutě u stolu také muži, kteří jedli, pili, hráli kostky nebo karty. Mládež využívala sešlost k zábavám, hrám a zejména bližšímu seznamování. Těmhle sešlostem se říkalo přástky.
Ta atmosféra! Vůně čerstvého lněného vlákna, smích a veselé hovory, sdílené příběhy, písničky, to vše vytvářelo takovou energii, že dokázala účastníky naladit na příjemnou notu na několik dní. A u toho jako bonus kus odvedené práce.
Po několika dnech se zas sešly u jiného sedláka a bujará veselost pokračovala.
A teď vážně:
Přástky, společné předení lnu a konopí nebo draní peří, začínaly po skončení podzimních prací - zpravidla po svatém Martinu. Pokračovaly až do jara. Obvykle končily před zahájením velikonočního půstu.
To vše se dálo o adventním čase, kdy lidé měli rozjímat a modlit se. Proto se vrchnostem a církvi se bujaré sešlosti nezamlouvaly. Od 16. do poloviny 19. století dokonce panoval zákaz pořádání přástek pod trestem pokuty nebo bití. Moc úspěchu ten zákaz ale neměl. Nařízení se pravidelně opakovala, ale teprve v 1. pol. 19. století se podařilo zvyk omezit alespoň ve dnech církevních svátků, takže se nekonaly v období od Štědrého dne do Tří králů. Lidé se postupně začali přizpůsobovat církevnímu pojetí adventu a tento čas respektovali jako období klidu, půstu a modliteb. Tím přástky zanikly.