OBRFŮRA
František Klášterecký, * 26. prosince 1870 Pastviny 84, † 2. března 1947 Pastviny
Ještě nevyprchaly vůně chudého štědrovečerního stolu, když se v podružské světnici narodil Petru Kláštereckému a jeho ženě Marii syn František, další ze “šlechticů od Orlice”.
Nečekejte žádnou mimořádnou událost či hrdinský čin. Františkův životní příběh je “jen” o dřině, zodpovědnosti a dobrém srdci.
Naposled byl pracovitý a lidmi vážený František Klášterecký povozníkem, který se svým koníkem svážel mléko z chalup a statků i vzdálených samot do družstevní mlékárny v Klášterci. Ale než svého „bohatství“ dosáhl, musel vynaložil mnoho tvrdé dřiny…
V nevelké chaloupce s několika chudými políčky od mládí hospodařil se sestrou Pepinou. Dokud se tkalo podomácku, lopotili se za stavy od rána do večera, ovšem výdělek stačil sotva na holé živobytí.
Když se začaly stavět tkalcovny a přádelny (např. tkalcovna firmy Fischel a Engel v Kyšperku r. 1900), vystěhovalo se mnoho lidí za výdělkem do Sas nebo do Pruska. František však nedokázal opustit rodný kraj a usilovně hledal novou práci. Lidé jej znali jako poctivého, spolehlivého člověka a levného pracovníka, takže dostal příležitost u nově zřízeného Potravního spolku v Pastvinách jako dopravce zboží.
Povoz ani koně neměl, a tak zprvu jezdil do Žamberka nebo do Kyšperka s trakařem. Jak se obchod rozrůstal přibral i druhý. Dokázal z deset kilometrů vzdáleného Kyšperka přivést tři metráky rýže, krup, mouky nebo jiného zboží najednou. Tři pytle na trakaři vpředu, tři vzadu. V mírném terénu si těžce kráčel mezi oběma trakaři, do strmých kopců před Šedivcem a na Vejrově vyvezl nejdřív jeden náklad a pro druhý se vracel. Mnoho peněz za dopravu nedostával, zato dostal přezdívku Obrfůra – ne z posměchu, ale z uznání a úcty nad jeho těžkou dřinou.
Po nějakém čase nestačily na zboží ani dva trakaře, a tak si František objednal menší vůz, do něhož se zapřahal sám a byl-li náklad zvlášť těžký, pomáhala sestra Pepina. To už zvládli až 4 q nákladu. A že byl Obrfůra dobrák, vyřizoval zadarmo i různé pochůzky pro pastvinské obyvatele – doručoval dopisy i peníze, vyřizoval vzkazy, přivážel nákupy. A právě toho mnozí zneužívali a nechali si jen za „pozdrav vás Pámbu“ vozil těžké, třeba metrákové zboží. Ale přívětivý František přesto nikdy nikoho neupomínal. Ovšem když na Pastvinách přibylo návštěvníků, stouply požadavky na dovoz zboží a za nějaký čas převzala dopravu nákladní auta.
František se sestrou našli práci v nově vzniklé družstevní mlékárně v Klášterci. Lopoty neubylo, neboť na vozíku sváželi mléko z Pastvin a okolí. Představenstvo mlékárny poskytlo obětavých dříčům půjčku na zakoupení koně a lepšího vozu.
Od těch chvil se počítalo Františkovo štěstí. Přibyl mu přítel – malý vytrvalý hnědáček. Spolu od časného rána objížděli Pastviny a Vitanov, sváželi spousty konví do mlékárny a odstředěné zase zpět. Obrfůra ani bič neměl, nikdy si nesedl na vůz k nákladu, šlapal u vozu a v kopečku zatlačil, aby koňskému příteli pomohl. Ani se svačinou na něj nikdy nezapomněl.
.
.
Lidé ho znávali, jak rozvážně kráčel vedle vozu, v zimě zahalen do zimáku dlouhého až na zem, vysoké boty obtočené hadry, aby neklouzaly, přes čepici s ušima převázaný šátek. A ačkoliv lamentoval na zlořečené „kanálije a lapálije“ laskavé oči prozradily dobré srdce. Zemřel v nedožitých sedmdesáti sedmi letech. (podle knihy Antonína Špinlera „Lidé od Orlice“, Oftis s.r.o., Ústí n. Orl. 1996)