Pracovat ve vzdělávání v Británii mi otevírá dveře do míst, do kterých jsem v Česku ne jenom že vůbec nenahlédla, ale vůbec mě o nic nenapadlo ani přemýšlet. Jednou z těchto oblastí je prevence radikálního chování a páchání trestných činů. Jelikož mě toto téma zaujalo, především proto, že jsem s ním nikdy nepřišla do styku, rozhodla jsem se sepsat své myšlenky, abych se k nim mohla kdykoliv vrátit.
Nedá se říct, že bych se někdy dostala do situace, kdy bych o tomto musela nějak víc přemýšlet. Vlastně jsem o tom začala přemýšlet dneska až vůbec úplně poprvé, a to díky workshopu, který jsme měli v práci. U našich dětí (ve škole) je velice nepravděpodobné, že by se začaly nějakým způsobem radikalizovat, ale člověk nikdy neví. O našem gymplu jsem si to říkala také, a stejně z něj vzešlo několik lidí s poměrně radikálními názory.
Co je hodně důležité si uvědomit, je fakt, že to, že se člověk začne zajímat nebo i konvertuje k jinému náboženství, a nebo třeba se začne zajímat o historii některých z válek, z něj ještě nedělá radikála. Musí se spojit několik faktorů dohromady, avšak neexistuje žádný univerzální návod, jak takového radikala určit. Tyto faktory zahrnují náhlé změny v chování/smýšlení, nenávistné komentáře adresované lidem jiného náboženství, rasy nebo národnosti, a nebo třeba také schvalování trestných činů nebo teroristických útoků.
A proč se vlastně lidé radikalizují?
Tato část byla z mého pohledu nejzajímavější, a musím se přiznat, i docela mindblowing. Vzpomeňte si na klasické komentáře pod jakýmkoliv článkem ohledně jakéhokoliv teroristického útoku, které jste v posledních letech viděli, zejména těch spáchanými jednotlivci. Co všechny říkají?
"Zase nějaký duševně narušený, s náboženstvím to nemělo nic společného..."
"Prý ho sousedé považovali za tichého, hodného chlapce... To tak."
A víte co? Ona je to vlastně pravda. Tito lidé z nějakého důvodu nemohli najít své místo ve společnosti. Možná pocházejí z neúplné rodiny, kde na ně matka samoživitelka nemá dostatek času, aby s nima probírala to, co se jim honí v hlavě nebo co si čtou na internetu. Možná jsou ve škole šikanování, z jakéhokoliv důvodu. Doma pak tráví spoustu času na internetu, kde na ně právě čekají recruiteři z nejrůznějích pochybných organizací. Oni moc dobře vědí, na koho cílí – na člověka, který hledá pochopení, svůj smysl života, uznání. V jeho bezprostředním okolí se mu ho nedostává, a tak brouzdají po internetu, kde se mohou přes nejrůznější články a fóra dostat právě tam, kde se jich ujmou tito lidé. Za šíření zvrácené myšlenky nadřazenosti některého z náboženství, rasy nebo národnosti jim pak naslibují uznání, slávu, a třeba i tu nejvyšší odměnu – vstoupení do ráje.
Jen tak na okraj – Facebook, jako místo, kde lidé tráví většinu svého času, je perfektním nástrojem právě pro recruiting těchto lidí. Facebook totiž díky svým velice dobře cíleným reklamám umí ukázat určité příspěvky přesně těm lidem, kteří na ně s největší pravděpodobností zareagují. A tak se nenávist šíří dál a dál.
Jak tomu předejít?
Prevence se v těchto případech nemusí být ani tak náročná. Stačí se totiž jenom zeptat na pár základních otázek a pochopit, odkud názory a pohnutky tohoto člověka pocházejí. Pokud je potřeba, je možné to dále s někým řešit – ve Velké Británii existuje několik organizací, které se tomuto tématu věnují, a jsem si jistá tím, že v Česku také nějaká bude.
Mimochodem, i ve školách by se mělo mluvit o takových traumatických zažitcích, jako jsou například teroristické útoky. Stále nechápu, proč je jakékoliv vzdělávání o současné situaci prakticky tabu, ale to je na jindy. Pokud jsou děti schopny zvládnout tuto možná traumatickou diskuzi, učitel může zavést toto téma do některé z příhodných hodin. Žáci by měli probrat fakta, jak a proč se cítili po tom, co se o této situaci dozvěděli, jak a proč se cítili ostatní a z čeho pramení rozdíly, případně jaké smýšlení o takové činnosti by mohlo být nebezpečné pro další vývoj situace. Jsem si jistá, že otevřená diskuze ve školách, ne jenom pod anonymní rouškou internetu, by mohla zlepšit vnímání a také potřeby jiných názorů.
Jako nejdůležitější se ale jeví o tom mluvit. Proto bych Vám chtěla dát takovou malou výzvu. Mluvte. Mluvte o tom se svými dětmi, přáteli, rodiči. Mluvte o tom i s lidmi, se kterými se vždy na všem neshodnete. Naslouchejte a nebojte se cokoliv reportovat k někomu, kdo má má možnost s tím něco dále dělat. Můžete tím tak zachránit nejen život daného člověka, ale také mnoha dalších nevinných obětí.