Nevím, jestli to znáte, ale před lety vznikl v ČR projekt Hodina pohybu navíc, kterej si kladl za cíl, dostat do škol o něco víc pohybu (záměrně nepíšu sportu). Tuším, že projekt před nějakou dobou skončil (nebo se přetransformoval) a úplně nevim, jakej výstup z toho vypadl, neb jsem závěrečnou zprávu nečetl. To je ale vedlejší...
Co je podle mě zajímavější je to, že tuhle snahu iniciovali sportovní svazy, protože si tak nějak povšimli, že děcka přicházející do klubů a TJ, jsou tak nějak méně a méně šikovní, než jejich předchůdci (rozumějte, chybí jim základní pohybový dovednosti). Protože na státní úrovni chyběla snaha o nějakou nápravu, snažily se vzít situaci do rukou samotný svazy (a dneska tak činí i samotný kluby) a vytvořily podle mě velmi podnětnej koncept a metodiku, jak se s dětma hýbat. Mimochodem lehce na východ vzali situaci do rukou dokonce tělovýchovní učitelé.
Jedním ze stěžejních bodů takových metodik je snaha vyhnout se ranný specializaci u dětí. Inspirace se bere například z USA nebo Kanady, kde se doporučuje specializace na konkrétní sport až u dětí od cca 15 let. Což má mít řadu benefitů, jako je například předcházení zranění, nebo vyhoření (což možná překvapivě není zase tak vzácný, ale o tom třeba jindy).
Já bych přitom zašel ještě dál a nebál bych se tvrdit, že stavět výkonnost na obecných pohybových základech by měli i kondiční a hobby sportovci, přičemž specializaci bych skutečně přenechal lidem, který sport skutečně živí. Ne nadarmo mají totiž kolem sebe špičkový sportovci tým lidí, kteří jím pomáhají s nějakou pohybovou kompenzací, stravou, mentální stránkou věci a tak dále. Je to skutečně full-time job se vším všudy...