Po návratu do trochu systematičtějšího hýbání (totiž do tréninku) jsem si zas a znova uvědomil, jak důležitou roli hraje v životě člověka zem. Tvrdá a svým způsobem nemilosrdná zem. Ta, na který jsme se všichni prvních několik měsíců našeho bytí, pohybovali s naprostou samozřejmostí. Nejdřív jenom tak leželi. Pak se převalovali (odtud název). Vstávali a padali. A nakonec jsme se od ní zdánlivě odpoutali do vzpřímenýho postoje. A někteří už si na ní nevzpomněli, byť jsme s ní v denodenním kontaktu prostřednictvím chodidel, ačkoliv někteří z nás už jen přes fusky, bačkory a jinou obuv (o tom jindy). A to je podle mě trochu škoda...
Tak například víte, že podle statistik ze seniorzone.cz se seznámí s podlahou blíž, než by jim bylo příjemný (rozuměj, upadne) asi 30% lidí nad 65 let? Takže máme šanci asi 1:3, že si v důchodovým věku rozbijeme rypáky (obrazně řečeno). Což teda není moc povzbudivý. Zvlášť když si vezmeme, že asi čtvrtina všech takovejch zranění končí na traumatologii. No a krom toho, co je takový zjevný (jako je trénink rovnováhy a síly), si můžeme alespoň částečně udělat ze země kámoše a ne potenciálního nepřítele. Čímž se z nás sice nestanou členové Avengers, ale můžeme tím trošku naklonit misky vah pravděpodobnosti úrazu blíž na naší stranu.
Jak na to?
Různě.
Někdo má blíž k parkouru, kde je pádům hodně blízko a dokonce už jsou lekce, který se zaměřují přímo na seniory. Zajímavej kanál má pak na youtube například Tim Anderson, který má "válení" jako součást metodiky. Naprosto fantasticky podle mě vypadají na zemi tanečníci, kteří tomu říkají floor work, ale podívat se člověk může do spousty kontaktních sportů, jako je například judo. Či gymnastiky, jenž má k Avengers a jiným super lidem podle mě docela dost blízko.
Já se přiznám, že jsem všechny tyhle drilly v dětství k smrti nenáviděl. Jakmile se dělaly na těláku kotouly a nebo cokoliv vzhůru nohama a ještě se u toho nějak podivně motalo (výmyk ble), tak jsem se bál, dělalo se mi šoufl, bylo mi to zkrátka krajně nepříjemný. Pamatuju si, že jednou jedinkrát na fotbalovým soustředění trenéři vyzkoušeli v dopolední session kotoul letmo přes nějakou švédskou bednu a dopadlo to tak, že odpoledne nás bylo o dva míň. Jeden si natáhnul tříslo (to jsem byl shodou okolností já) a druhej se samozřejmě praštil do hlavy a následně poblil. Čímž naše hrátky s kotoulem naštěstí (v tom čase) pro mě skončili a hrál se zase klasicky fotbal a běhalo se.
O kotoul jsem pak nezavadil až do svý téměř třicítky. Proč taky, že jo? Na nohách je svět takovej jistější a já zas nejsem typ, kterej by musel třeba na poutích obrážet každou atrakci (zvlášť ty, co se točí). Na řetízkáči bych vrhnul asi v patnáctý vteřině, na centrifuze bych pravděpodobně omdlel. Jednou jsme byli (taky s fotbalem) na turnaji v Holandsku a před odjezdem navštívili zábavní park, kde mě kluci přemluvili jít na kafíčka. Byla to moje první a myslim že i poslední atrakce ten den. Dvě hodiny jsem pak strávil tím, že jsem se snažil doplazit ke koučům na deku k vodě tak, abych u toho nezeblil nějakou palmu, nebo hůř cizí bytost.
Každopádně jsem v posledních letech objevil kouzlo tvrdý podlahy, světa vzhůru nohama a různýho "váleníčka". Ne že bych byl zrovna tanečník, to je trochu jinej vesmír, ale dokážu se na zemi slušně orientovat a myslim, že kdyby se například senioři (a nejen oni samozřejmě) velmi metodicky a opatrně učili na zemi pracovat taky, mohlo by to snížit procento fatálních úrazů po pádech díky zlepšený propriocepci, koordinaci a dalším věcem. Protože ono nakonec nejde jen o to, jak ztlumit pád, ale jak vstát v případě, že k něčemu takovýmu dojde. Pro mladší ročníky to bude znít asi zvláštně, ale když si člověk představí, že v předchozích 40 letech nebyl zemí blíž, než řekněme metr dvacet, tak nepanikařit v případě, že se na zem dostane (a ještě nedobrovolně), není úplně lehkej úkol.
Takový dítě je oproti seniorovi přesnej opak. Já mám sestřenku ve věku kolem šesti let a ta má teď právě floor work období. Neustále se na ní válí, sedí, leží, padá, vstává. Zkuste si takhle deset minut na střídačku ze stoje sednout, lehnout na záda, přetočit se na břicho, sednout a vstát. Slušnej kondiční workout. :)
Přiznám se, že to velmi nahodile a opatrně cpu do tréninku všem, včetně sportovců. Nenávidí to sice (většina) úplně stejně, jako jsem to nenáviděl sám, ale zrovna třeba při kontaktních sportech je riziko nekoordinovanýho pádu poměrně vysoký. Stačí někde zvednout těžiště, špatně nakročit a už člověk sedí na zadku, ani neví jak. Takže i sportovec potřebuje podle mýho skromnýho názoru aspoň trochu s podlahou flirtovat. Aby se dokázal rychle a dobře zorientovat a naběhly mu jistý automatismy. A jedna z věcí, kterou používám jako takovej "t(r)est", když je například někoho motivovat k vítězství ke hře, je mamlas. Což je cvik z jednoho kurzu v 3DFA a spočívá v tom, že člověk musí lehnout - buď na záda, nebo na břicho a vstát bez pomoci rukou (viz video). Žádná sranda (nebo jak se to vezme)... Smyslem ale samozřejmě není někoho bezmyšlenkovitě trestat, ale spíš otestovat (a trénovat) jeho schopnost, se pohybovat ze stoje na zem (a opačně), plus udělat si ze země kámoše. Protože lehnout bez rukou na břicho tak, aby si člověk neublížil, to vyžaduje trochu přemejšlení (válet se po kostech a kloubech totiž bolí). Vstát, to zase vyžaduje nějakej ten rozsah a sílu.
Umět se dostat bezpečně na a z podlahy (tak aby to bylo komfortní), je zkrátka důležitá schopnost nejen v běžným životě, ale i ve spoustě sportovních odvětví. Zem je prostě kámoš. Nebo by alespoň podle mýho názoru měla bejt. Nakonec jsme na ní strávili nejeden plodnej měsíc/rok po narození, kdy jsme se učili přetáčet, sedat si, vstávat a k tomu všemu patřila i schopnost padat. A jak nám to šlo! A může to jít i dál. Stačí, když se země nebudeme bát a budeme jí pomalu a kontrolovaně znovu-objevovat.
Keep rolling!