Vzkaz

Ten zvláštní pocit, že někdo žádá o pomoc mu mnoho klidu za volantem nedopřál. Zastavil na prvním možném místě, aby mohl zavolat Sue.
„Děje se doma něco?“, zeptal se Sue, když zvedla telefon.
„Ne. Proč se ptáš?“
„Mám zvláštní pocit, že někdo žádá o pomoc.“
„Tady je vše v pořádku.“
„Tak pozdravuj ostatní a hlídejte se.“, ukončil hovor.

Zůstal ještě chvíli stát, aby si srovnal myšlenky. Asi se mu jen něco zdálo. Pokračoval v jízdě. Hlavou se mu honily všelijaké myšlenky, ale ten pocit tam nebyl.

Projížděl zrovna lesem, když tu zvláštní žádost znovu zaslechl. Sotva však vyjel z lesa, byl klid. Nevěděl, co si o tom má myslet. Blížil se však k místu vykládky. Soustředil se na práci. Úzké uličky a chodci plně zaměstnali jeho mysl.

Tři hodiny popojíždění městem, od zákazníka k zákazníkovi, mu daly dokonale zapomenout na zvláštní prožitek. Mohl si dovolit myslet jen na práci. Konečně měl vše vyloženo. Ještě uspořádal faktury za zboží, překontroloval vybranou hotovost a vydal se na zpáteční cestu.

Z rádia se nesla melodie jeho oblíbené písně, kterou poprvé slyšel na střední. Nostalgické vzpomínky uvolnily jeho mysl.
„POMOC!“, vloudila se mu do mysli naléhavá prosba. V tu chvíli byl na cestě sám. Nikde nikdo. Jen opět projížděl lesem. Tedy spíše jen torzem lesa, které zůstalo po těžbě kůrovcem napadených stromů.
Okamžitě ho napadlo, že o pomoc žádají přeživší stromy. Nevěděl však jak jim pomoci. Zastavil na vhodném místě, stáhl okno a zaposlouchal se do šumění stromů.

Ne. Ta žádost nebyla od nich. Byl to jen vzkaz, který mu měly předat. Vzkazovaly to všechny stromy na jeho cestě. On však byl schopen tento vzkaz „zachytit“ jen při průjezdu kolem většího množství stromů. Poděkoval bezhlasně za předání vzkazu. Znovu se rozjel a bez dalších zdržení a zastávek se vrátil na depo.

Odevzdal tržbu a faktury. Znepokojen se vydal k domovu. Zaparkoval na malém plácku kousek od domu. Cestou k domu se mu zatočila hlava. Musel se opřít o kmen borovice, která stojí před jejich domem. Sotva se dotknul jejího kmene, znovu zaslechl naléhavou žádost o pomoc. Uvědomil si, že to byla právě tato borovice, která za ním poslala naléhavý vzkaz.

Chvíli si ji prohlížel, hladil její kmen a snažil se ji uklidnit. „Nic se ti nestane“, promluvil k ní bezhlasně. Pod rukama cítil nezvyklé chvění. Zaslechl zvuk přijíždějícího auta. Přitiskl se ke kmeni, aby mohlo auto projet. To však zastavilo před jejich domem. Z auta vystoupili dva muži.

„To je dobře, že jste tady“, pronesl jeden z nich a pokračoval: „ Máme příkaz od starosty, že se má tato borovice pokácet. Na obec přišla stížnost, že ten strom ohrožuje okolní stavby a zdraví lidí.“
„Ale já žádnou stížnost nepsal! Naopak. Ten strom chrání náš dům před větrem a přívalovým deštěm. Navíc, pokud vím, tady nebyla žádná odborná firma na posouzení stavu stromu. Porazit zdravý strom jen kvůli něčího rozmaru se snad nesmí!“
„To my dva tady nevyřešíme. Ještě vám dám vědět, kdy se bude kácet“, odpověděl muž. Nasedli oba do auta a odjeli.

Znovu konejšivě pohladil kmen borovice a šel domů. Sotva vstoupil do jídelny, byla u něj „J“ a s netrpělivostí v hlase se zeptala: „Co chtěl?“
„Chtějí pokácet „naši“ borovici. Někdo si stěžoval na obci, že se cítí být ohrožený na zdraví.“
„To je vtip nebo to myslí vážně?“
„Myslí to vážně. Přijel mi oznámit, že se bude koncem týdne kácet.“
„To tedy nebude!“, pronesla „J“ rozhodně a zasedla k počítači.

Dopadla na něj únava. Přichystal si večeři, najedl se a šel spát. Jeho neklidný spánek přerušil budík ve tři hodiny ráno. Celý následující den přemýšlel, jak odvrátit hrozbu kácení. Po příchodu z práce na něj čekal psaný vzkaz od „J“.
„Kácet se nebude. Starosta si nenechal udělat odborný posudek a ani tu „naši“ borovici neviděl. Stížnost byla od lidí, kteří bydlí padesát metrů od stromu. V létě jim dělá stín na zahradě, tak se chtěli borovice tímto způsobem zbavit. Poslala jsem mu fotky z kterých je patrné, že jediní ohrožení bychom byli my, ale pokácení stromu nežádáme. Starosta to uznal a příkaz ke kácení zrušil!“