Někdy před rokem jsem tu psal nějaké příhody s mým dědou železničářem, tak dnes jsem si vzpomněl na příhodu s bratrem mého pradědečka.
Já jsem už téměř ve věku seniorském, takže když píšu o bratru svého pradědečka, píšu o době snad někdy kolem první světové války. Tehdy ještě nebyla zemědělská družstva, na vesnici hospodařili pantáti, co měli grunty, sedláci, chalupníci, domkaři a vůbec - dnes ty kategorie ani neumím pojmenovat, natož rozlišit.
Bylo po žních, a u Výmolů, což byl největší grunt ve vsi, se mlátilo. Výmolovi měli jednak mlátičku, jednak se mlátilo i klasicky, cepy. A nemlátili tam jen Výmolovi. Bylo víc sedláků nebo chalupníků, co neměli dostatek prostor nebo dost čeledě, aby si vymlátili sami, tak mlátili (nebo si nechávali mlátit) svoje obilí u Výmolů.
Ono se to snadno řekne, ale takový výmlat, zvlášť když se tam sjelo víc sedláků, byla docela komplikovaná logistická akce. Něco jako letiště Tempelhof za berlínské blokády. Nejde jen o to přivézt obilí, vymlátit a odvézt. Musí se všecko zkoordinovat, aby byly volné cesty, prostory na nakládku a vykládku, aby se nemuselo nic daleko nosit, skladovací prostory, manipulační prostory, vyčkávací prostory, nesmí vzniknout chaos, vozy se nesmí srazit, žádné cesty se nesmí ucpat, nikdo si nesmí navzájem překážet. Šafář s vrchním čeledínem, kteří ten provoz organizovali, nemohli být žádní troubové.
Jednotliví sedláci, kteří přijížděli na výmlat, měli tedy vyhrazené manipulační sektory, aby si vzájemně nepřekáželi. A mezi těmi sedláky byl i bratr mého pradědečka, kterému pro účely příběhu budeme říkat stařeček (protože se u nás tak o něm říkalo), i když v té době ještě stařeček nebyl, mohlo mu být tak třicet. A v sousedním sektoru měl svoje vozy s obilím soused Jan Hrazdíra.
Přes veškerou snahu organizátorů se však stalo, že oj jednoho z vozů souseda Hrazdíry zasahovala do stařečkova sektoru a překážela. Tak stařeček šel za Hrazdírou.
"Jene, ta oj je v mojém!"
Jan Hrazdíra nebyl špatný chlap, ale zrovna mu najížděl čeledín s další fůrou obilí, musel se vytáčet s vozem, kdesi cosi, tak na stařečkův požadavek nereagoval.
"Jene, jářku, ta oj je v mojém!!"
Jo, jasně ta oj, ale ještě musel Hrazdíra zjistit, kdy přijde na řadu, na kterém bude mlatě, zajistit kdo bude mlátit, kdo fukarovat, práce a starostí nad hlavu.
"Jene, jářku, říkám to naposledy, ta oj je v mojém!!!"
Jo, ta oj, ale tam mám vypřaženo, Pepek řeší koně, Burešovi končí na druhém mlatě výmlat, druhá fůra musí najet před stodolu, ale napřed musí pustit Bureša a Pospíšila z horního konca...
"JENE, k sakru..."
Takže stařeček, furiant, šel do šopy pro pilku a tu Hrazdírovu oj prostě uřezal.
Tak zase se žádná katastrofa nestala, na každém pořádném gruntě byly zásoby náhradních dílů, takže stréc Výmola půjčil Hrazdírovi oj ze svých a později pak stařeček Hrazdírovi pomohl vyrobit novou. Nicméně důsledek byl, že stařečkovi mezi sedláky výrazně stoupla autorita, zatímco Hrazdíra byl spíš pro smích. A hláška "Jene, ta oj je v mojém", ta se mu říkala ještě dlouho.
Když vás někdo brzdí, a nedbá varování, tak leckdy pomůže mu tu oj uřezat.
Život na hanácké vesnici byl někdy drsnější, než by se zdálo.
