Milostné dopisování 2
Kéž bych neprohlásil, že chápu Apokalypsu den předtím, co se stalo v úterý 21. května 2019 o Sářiných narozeninách. Dělo se se mnou ale ještě něco strašného.
Stal jsem se obětí duchovní pýchy, protože jsem si část z toho, co jsem uvažoval, potvrdil a věřil jsem si tak nyní nepřiměřeně. Byl jsem si najednou jistý, že činím, jak bylo dáno a nemůžu dělat chyby. Právě tento chybný předpoklad mi měl podrazit nohy. Pýcha měla předcházet pád. Brzo se mi totiž stane ještě něco horšího než jen, že jsem zpychl. Psychóza a duchovní pýcha kolem mě vytvoří vesmír s pevným řádem a pravidly, potvrdím si svojí výjimečnou roli ve vesmíru, budu oklamán a ve svých myšlenkách doputuji příliš daleko. Co se stane potom, bude katastrofa.
Potom, co jsem dojedl svou housku jsem se zmatený uložil. Bylo mi blaženě z těch Sářiných slov plných naděje, nadšení i štěstí, leč nechápal jsem, proč se jí udělalo tak zle a proč se se mnou nechtěla bavit a útočila a proč mi neřekla, co se dělo.
O tom, že by mi to neřekla, i kdybych se zeptal obecněji než konkrétně na jejího otce, ale zeptal bych se, co se dělo a proč mluvila, jak mluvila, jsem dnes přesvědčen. (Byl jsem, když jsem to psal). Měl jsem totiž příležitost se na to zeptat toho roku v prosinci. Neptat se dál bylo asi v pořádku, uvádět Sáru do rozpaků nad tím, že jsem slyšel něco, co nepatřilo mým uším, by bylo nejspíš hrubé. Udělal jsem jinou chybu, rozhodl jsem se Sáru vyzkoušet a využít. Začal jsem pro ni sestavovat bojovku.
Bojovku chtěla a měla jí mít.
Byl jsem ztracený.
Čím vším to bylo podmíněné musí být čtenáři z textu jasné, každá událost se na mém psychickém stavu podepisovala a tento stav měl s každým dnem gradovat.
Co, že jsem udělal?
Chtěl jsem po Sáře, aby mě smířila s mamkou. Bohužel jsem totiž více než cítil, že to mezi námi není v pořádku. Měl jsem s mamkou nevyřešené problémy. Bála se o mě, jestli nejsem schizofrenik, chtěl jsem jí na to odpovědět tím, že mámě Sára řekne, že jsem zázračný.
Mamka se ukázala být v dalších letech skvělá a mám jí rád. Měli jsme období nepochopení, období napětí a já to silně prožíval, nemůžu se ale za nic zlobit.
Víkend předtím jsem se s mamkou pohádal kvůli tomu debilnímu dřevu, byla i po týdnu pevně kotvená ve svém názoru, že musí jít všechno dřevo pryč. Mimochodem jsme ho tam skládali proto, že táta loni koupil desítky kubíků dřeva navíc, protože ho máma rok předtím přesvědčila, že se bude dřevo z plantáže prodávat na stojáka, že ho nepokácíme. Na zahradě už prostě nebylo místo.
Po tom, co jsem přerušil školu, řekla, že mi půjčí do začátku několik tisíc, ale že jí za ten rok dlužím a že jí budu dlužit i ony peníze do začátku, měl jsem si začít vydělávat, podržte se, v zahradnictví, nebo v pizzerii (jinde jsem neměl bez maturity šanci), za 90 korun na hodinu s tím, že z toho budu žít, a ještě platit dluh. Samozřejmě jsem se na to vysral, chápal jsem to jako vydírání.
Vztahy v rodině jsem ale chápal úplně špatně, nicméně líčím zde svůj tehdejší pohled, rodiče se milují a mé napětí v těch dnech jsem jen neuměl zpracovat.
Sára mě před mamkou a naším nepochopením mohla „zachránit“, teď, když se stalo, co se stalo. Sám bych mamku nepřesvědčil, neměl jsem šanci, potřeboval jsem, aby přišla Sára a řekla jí, že teda rozhodně žádný blázen nejsem, řekla, co jsem udělal a že se ke mně má chovat sakra jinak.
Toho dne 22. května ráno mi koupil snídani kupodivu Andrej, prý co chci jíst, že mi něco koupí. Sára se usmívala a byla spokojená, v pořádku. Když jsem se najedl, napsal jsem Sáře dopis, v kterém stálo v heslech, co má udělat. Už si ho nepamatuji, vím, že v něm stálo něco jako, že na dnešní oslavu nemohu přijít (měla ten den narozeniny slavit), že musím něco připravit a že až najde čas, má přijet za mnou a udělat několik věcí, byl jsem přitom velmi děsivý svou nejasností. Všechno bylo napsáno v symbolech. Celé to měl vyřešit ladič, který měl napnout novou strunua v klavíru byl dopis pro Sáru, kudy se dostane k pokladu. Já měl mezitím, co měla říkat mé mamce, že jsem v pořádku, hodný a že mi má věřit, jít pomoct vykopat poklad Josefu Klímovi, nikdo neměl vědět, kde jsem, jen Sáře jsem dal v dopise indicie, jak se ke mně dostane. Byl to snad nápad psychopata, nejsem si jistý, ale po tom, co jsem přinesl Sáře modré z Nebe, měla být bojovka maličkost. To jsem se chybně domníval.
Když jsem dopsal a snědl si snídani od Andreje, prohlásil jsem, že jdu domů. Zvedla se vlna podpory.
„Chceš něco na sebe?“
„No nevím, přece jenom mám dámský gatě.“
Půjčili mi každý jeden kus oblečení! Měl jsem pánské gatě od Zuzky, košili od Matěja, džísku od Sáry, tričko od Jonáše a Andrej mi dal dokonce svoje boty a kabát.
„To až Tě budou zobrazovat jako toho Ježíše, tak ve zlatejch botách vždycky, chápeš?“ Řekl Matěj.
„Jójójó.“ Řekl jsem.
Odcházel jsem, Sáře jsem nechal dopis na posteli a ve dveřích mě ještě zastavil Matěj, že mi dá na autobus.
„Brzo se uvidíme.“ Řekl jsem a odešel.
To byla pravda, otočil jsem se ještě na schodech asi po dvaceti vteřinách, zapomněl jsem hrneček.
„Ještě velkou pauzu jsem zapomněl.“
„Nojo, velká pauza plná vody! Geniální!“ prohlásil Jonáš, když jsem si bral onen hrnek Big Break.
Klíče jsem na bytě nechal. Všimli si, řekl jsem, že už je nepotřebuju, že co jsem chtěl, už mám. Zasmáli se.
Šel jsem se projít, na Bílou horu, odtamtud jsem jel autobusem.
Doma jsem začal připravovat bojovku, dělal jsem dvě věci, uklízel a hádal se s mámou, do klavíru, kam vedly Sářiny indicie, jsem schoval mapu a na ní místo, kam jsem se chystal jít, toho uklízení a hádání jsem stihnul od středy do pátku habaděj, pokojíček jsem měl dokonale čistý a uklizený a máma byla dokonale vytočená.
Moje hádky s mámou můžeme v tomto textu vynechat, nejsou relevantní.
Jakože, když si vybavím, jak jsem si představoval, že by to mělo skončit, musím uznat, že mi moc rozumu nezbývalo. Musím se k tomu zde přiznat, že například bojovka byla formulovaná tak, aby mohlo eventuálně dojít i k vyvolání dalšího ducha, tentokrát mamčiného otce. Nebylo to stěžejní, ale měl jsem připravené i místo zjevení a připravoval jsem pro to analogické energie, jako byly o týden dřív na Žižkově. Nemělo šanci to vyjít z mnoha a mnoha důvodů, byl jsem ale zvědavý, jestli jde tato schopnost uchopit, naučit, jestli to umím a jestli to může lidem pomáhat, připouštěl jsem si taky představu, že končí svět a na konci budeme nad časem ve vítězství lásky spolu. Taky jsem psal citáty z knih po zdech svého pokoje, citáty o lásce a času, chodil nahý po domě a tak dále. Nebyl jsem už normální.
O zbytek rozumu jsem měl přijít v sobotu 25. května. Nemohl jsem za to, své myšlenky jsem neměl pod kontrolou a když přišel moment, v který jsem si je potvrdil, nebylo možné mě zastavit.
V pátek mi volala Sára, teda, ne na můj telefon, zavolala přes bráchu, na kterého dostala číslo od táty, na kterého našla číslo na internetu, já byl jako už tradičně vypnutý.
Bylo to po tom, co jsem Sáře napsal, že je bojovka připravená a že může kdykoli přijet.
„Honzo, já to neudělám. Dej mi třeba kytku, nebo něco, ale ne tohle!“ Brečela mi do telefonu.
„Přijedu na čtení a domluvíme se, je to v pořádku?“
„Dobře, dělej, jak myslíš.“
Když si vybavím, že musela hledat číslo na internetu a nevěděla ani, jak se jmenují moji rodiče, musím uznat, že to nebylo jen tak.
Sára měla toho dne v pátek 24. 5. autorské čtení, měl jsem se tam chovat jako idiot a Sára mi měla nasadit dalšího brouka do hlavy.
Vzal jsem si s sebou dvě knížky na cestu, kapesní Nový zákon a knížku o Bohu „Je Bůh matematik?“. Upřímně, číst takovou literaturu v mém stavu je mimořádně nevhodné, byť je první kniha tisíciletími prověřená a druhá se snaží být neškodnou popularizační knihou o matematice. Je to nebezpečné, najednou má člověk pocit, že se ho všechno z literatury dotýká a může proto vymyslet totální nesmysly, žel člověka v momentě, kdy prožije, co jsem prožil já, taková literatura přitahuje.
Začetl jsem se cestou rovnou do Zjevení, byl jsem zvědavý, jestli to, co se začalo, má tedy pokračovat tím, co jsem říkal.
Když jsem dorazil na čtení Sára tam ještě nebyla, četl jsem si a pak se se mnou dal do řeči jakýsi sympatický Slovák. Doporučoval mi četbu a mluvil o životě. Když přišla Sára, byla evidentně zničená, s kruhy pod očima, s mírně rozmazaným líčením a tvářila se smutně. Pozdravila, ale šla si sednout ke kamarádům.
V žádném případě jsem nemusel na čtení dělat toto: seděl jsem s tím Slovákem a poměrně nahlas jsme rušili při čtení ostatních, byť jsme seděli vzadu, Sára mě napomenula, otočila se na mě a rázně a naštvaně sekla rukou, já se jenom usmíval jako debil. Je to ale docela jedno. Pak se stalo něco zvláštního.
Sára šla číst, vybrala právě text o škrcení v posteli a modřinách. Dřív se jmenoval Centrum, ale přejmenovala ho na Milostné dopisování a dodala něco, co mi bude rovněž vrtat hlavou celé dlouhé měsíce: „Dnešní text jsem pojmenovala Milostné dopisování a bude o tom, jak člověk celý život hledá lásku a jak může být někdy opravdu těžké, když tu pravou člověk najde.“
Čtení nebylo ani trochu o milostném dopisování a ani trochu o lásce, při čtení se mi dívala do očí a smutněla.
Pak se stala další věc, kterou jsem nepochopil. Sára byla na odchodu, řekl jsem, že jí doprovodím.
„Umím chodit sama!“ usekla.
„Chci si promluvit.“
„S Tebou se o ničem bavit nebudu!“
„Ani po tom, co se stalo?“
„Co se stalo?“
„Řekla’s, že to neuděláš, proč?“
„Protože mě děsíš, všechny děsíš, svý rodiče děsíš, Jonáše děsíš!“
„Nechci Tě děsit. Potřebuju pomoct.“
„Já Ti s ničím pomáhat nebudu! Je Ti to jasný?!“
„Ani po tom, co se stalo?“
„Že jsme si dali pusu? To jsem ještě nevěděla, jakej to bude mít dopad!“
„Myslím v úterý.“
„Co se stalo v úterý?“
„Ty víš, co se stalo.“
Pak začala utíkat.
„Sáro počkej.“ A běžel jsem za ní.
„Chodíš pěšky do Prahy, schováváš se ve skříni, sereš se do mýho otce, vykládáš nesmysly a paktuješ se kvůli mně s Ďáblem!“
„Už nebudou žádný cesty do Prahy, žádný sraní se do otce, žádný schovávání ve skříni.“
„To zní docela dobře!“
„Jen jednou!“
„Honzo ne!“
„Nevěříš mi?“
„Ale já ti věřím, jenom mě to sere!“ a po těch slovech se naopak málem rozbrečela.
„Chci maličkost, Sáro!“
„Honzo, okamžitě odejdi, mám sraz s kamarádem a řeknu mu, aby Tě zmlátil.“
„Ať mě zbije!“
„To nechceš!“
„Zavolám na Tebe policajty!“
„Zavolej!“
Když jsme došli na místo srazu, seděl tam Aleš:
„Tohle chceš?“ zeptal jsem se.
„Prosím Tě, řekni mu ať odejde!“ řekla mu.
Sednul jsem si na zem a četl nahlas nesmysly z knihy o Bohu a číslech, po chvíli vyhrožování, že na mě zavolá Sára policii, se s Alešem zvedli a odešli.
I jsem se zvednul a šel jsem pryč, opět zmaten dvojsečným jednáním. Čtením snad o mě? O našem milostném dopisování v únoru? Jiné čtení, které by se mě týkalo neměla. A o lásce, kterou je těžké nést a smutněním nad něčím, co jsem nechápal i vyostřenou hádkou. Tím vším jsem byl zmaten. Nechápal jsem nic. Po úterním zážitku ze skříně jsem naprosto nechápal, proč se Sára chová takhle, proč se se mnou odmítá bavit, ale i utíká a bojí se, proč se se mnou pohádala tehdy v úterý i dnes, ale i proč mluvila opakovaně o mně, proč mi dávala návodné čtení a proč se na mě v úterý i ve středu toho týdne dívala jako na svého zachránce.
Přála by si to asi zastavit, to si teď myslím.
Ten večer jsem strávil předčítáním nahlas Bible s kamarádem ze čtení Kubou Kudrnou, do Strašecí jsem jel posledním autobusem, rozhodl jsem se ale domů nevracet.
Ilustrace a komentář
Jemná myšlenková tříšť, zázraky a halucinace můžou na mysl působit stejně, když jsem se vrátil domů, cítil jsem se dobře, zamilovaný a v naději. Nešlo o pocit: Svět byl nový a já byl děcko.
Ztratí se pevná půda pod nohama, například deštivé počasí jsem přisuzoval tomu, že jsem vyměnil pivo za vodu, Pepa byl Otec, buď Sářin, nebo všech, poklad metafora lásky, měl končit čas a já nemohl dělat chyby.
Ve starém textu přitom říkám, jak psychopatický a psychotický jsem byl, ale já dělal výzkum, opravdu jsem byl jenom zvědavý a zajímala mě jen opakovatelnost. Svůj výzkum jsem zarámoval tím, že jsem do knihovny po cestě na Bílou horu demonstrativně odevzdal 'Ideu fenomenologie', o kterou jsem se v té době letmo zajímal, dal jsem jí doprostřed knihovny, aby ji našli, až zmizím ze světa a šel jsem prožívat svoje Epoché. Bylo potřeba si o světě udělat novou nesvázanou představu a fenomenologie takový myšlenkový experiment vztažený k prožívání vyžaduje.
Psychóza to byla medicínsky, Epoché filosoficky a osvícení teologicky. Myslím přitom, že pravdivé jsou všechny pohledy.
Měl jsem zároveň příležitost a doma bylo dusno, naši vypadli na rozvod a já měl novou metodu, jak jim zkusit pomoct. Do vztahu dvou se těžko vstupuje, já ale nechtěl, aby se naši odloučili a myslel jsem, že mi Sára pomůže napravit jejich vztah se mnou, protože dost napětí bylo i kvůli mně a to právě mezi nimi, chtěl jsem spory vygradovat, aby bylo smíření co nejúčinnější, pro Sáru jsem chtěl zatím vykopat poklad a byli bychom 'hepy'.
Ohledně citátů mě zajímal nejvíc čas, málo jsem toho napsal na zeď i o hvězdách, nad mojí postelí už nějakou dobu byl fixou napsaný nápis 'Tohle není zeď', odkaz na Reného Magritta, zbytek citátů byl o čase, nejspodněji bylo napsáno, že čas je iluze, kterou protíná láska jako paradox, který iluzi umožňuje.
Maloval jsem čerta na zeď.
Bohužel svým výkonem doma jsem způsobil dojem, že jsem pouze nemocný, co se stalo se Sárou jsem ještě dlouho neřekl a tak můj boj, kdy jsem rodiče rozhádal v exotermické reakci, nedopadl sonátovou reprízou a tonálním sjednocením, naopak jsem na všechny naložil problémy, které se s námi táhnou doteď.
Sářiná tajmlajna probíhala jinak než moje a proto mě chtěla zastavit a tím problém na chvíli zvětšila.
Příští kapitolu oproti původnímu znění musím opravit, dopustil jsem se lži a mystifikace. V původním textu zároveň chybí, že jsem v Praze oslovil bezdomovkyni, prosila někoho jiného o peníze a já jí nějaké dal a řekl jí, že má zkusit prosit o vodu, že by někdo mohl třeba něco přihodit, ještě ten večer jsem potkal Hanku u Pepy a byla jí podobná, jen jinak stará.
Pro ilustraci tentokrát Sondu 'Tajemství témbru', která ilustruje krátkou myšlenkovou tříšť a které ilustruje otázky, které vyvolalo kouzlo, i nevyhnutelnost a jistotu v osudovosti zvonu a varhan v druhé části.
