Válka
16.2.2022
Dvojka začíná řevem lva, nářkem bestie a pláčem novorozeněte. Jako kdyby zvuk dítěte v dospělém muži, jako kdyby provinilost i nevinnost, uvědomění, že jsem venku z lůna ve světě docela novém a sluchová zkušenost s bezprostředním sebou samým se promítla v okamžicích řvaní, sténání a bolestné zkušenosti splynutí s něčím, čemu dosud nerozumím.
Jako novorozeně v porodnici, teď chlap ve svém bytě, obklopují ho jen maminka, tatínek, babička a sestra Kateřina.
„Můžu se Vás, Honzo, zeptat, co je ten zvuk, který vyluzujete? Mohl byste to pojmenovat?“ zeptá se Kateřina.
Zařvu.
„To je pláč,“ řekne maminka „já nevěřím tomu, že by teď nějak strašně duševně trpěl.“
Utírám si nos. Rodiče s babičkou vyráží na nákup a nechávají mě se sestrou samotného.
„Honzo, je to pláč?“
Zařvu, nevím to.
„Mohl byste to pojmenovat sám?“
Kroutím hlavou.
„Mohl byste mi to teda třeba napsat.“
Škubaně a opatrně pokývám hlavou.
„Honzo, můžete mi napsat, co se stalo?“
Znovu škubaně zakývám.
„Honzo, co se stalo?“
Rozepíšu tiskace slova: d a l a m i
Pak se zarazím a napíšu psace: „Rozvíjej“, chtěl bych dopsat „se poupátko.“, ale nejde mi to.
Pak se konečně rozhodnu něco napsat. Píšu psace (rozuměj spojitě) slovo Válka a na konci udělám tečku.
„Honzo, já to vidím ze své perspektivy, nemůžu ale vědět co všechno je za tím, mohla bych se zeptat, co pro vás teď můžu udělat?“
Píši tiskace: „S e b e r t e m i r u c e, s e b e r t e m i n o h y, b u d u s e p o z e m i p l a z i t a “ (psace): „zapomenu“ nejdřív napíšu jen jednu tečku, ale pak nad ní udělám druhou, celou dobu se přitom cukám a mám otevřenou zkřivenou hubu.
„Co je, Honzo, to poslední slovo? Nepřečtu ho, je to „za po me nu“? Vyslabikuje sestřička
Kývám hlavou, trhaně a se strachem, který se manifestuje všude po těle.
„Honzo, to vypadá, jako dvojtečka, znamená to, že zapomenete ‚něco‘, nebo ‚na něco‘, nebo ‚někoho‘“
Kroutím hlavou a pomalu začínám řvát. Celou dobu mám nasazený škleb a z očí mi teče proud slz.
„Honzo teď byste potřeboval asi obejmout, ale to já udělat nemůžu, popřela bych tím jakési zákony a hranice, přivoláme Vaši maminku.“
Maminka vstoupí do dveří a jde ke mně, řvu a řvu, ta směsice řevu lva, divé bestie a novorozeného dítěte zaplavuje celý dům.
„Pojď sem, Honzo, Ty jsi náš a my jsme teď tady.“ Objímáme se, ale já se bojím spojit ruce dokola. Nakonec se dotknu levou rukou pravé a pevně se přivinu. Maminka mě utěšuje, oslovuje a uklidňuje.
Sestřička znovu promluví: „Honzo, můžete teď pod peřinu, schoulet se do klubíčka a zkusit usnout?“
Pokývám hlavou, trhaně a rozpačitě, pak pustím maminku a jdu pod peřinu, sestřička odejde, než se tak ale stane, slyším jí šeptat, „…ale vzhledem k tomu, že mi to nezakázal…“ řekne tiše a vepíše nejspíš jakýchsi pár slov za moji dvojtečku. Odejde rovněž táta, zbydu ve svém bytečku jen s mámou a babičkou, které začnou uklízet nádobí, vytírat a přerovnávat oblečení. Vařit. Pomalu se uklidňuji, před očima mi roste ve zdi díra a když pohledím na jizvu na mé pravé ruce, je tam její druhá půlka, nechci ale vykoukat díru do zdi, zavřu proto oči a snažím se mermomocí usnout.
https://jankotyk.bandcamp.com/track/n-ek-z-podsv-t
