Dotek lásky 2
Vedli jsme se za ruce a šli jsme spolu pěšky domů, protože jsem si to přál, táta jel domů sám, autem.
„Přijde!“ řekl jsem, „podívej, když se do tý knihy na něco zeptám, tak mi odpoví.“
Napsal jsem do Bible šílenou otázku, zde v Nebi žili všichni v párech a mě zajímalo, jak by vypadalo Nebe světa, kde je nekonečně mnoho pohlaví.
I jsem napsal otázku: „Co kdyby existovalo nekonečně mnoho pohlaví?“
A jsoucno mi odpovědělo, dvacet metrů před námi byla krabička od cigaret, znovu krabička od cigaret a prázdná, ale tentokrát s obrázkem. Byl to obrázek zaběleného rozkroku s černobarevnými paprsky okolo něj a byla uprostřed polní cesty v podstatě v informační poušti.
„Vidíš?“ zeptal jsem se.
„To je od Sáry?“ zeptala se máma.
„Nevím, ale napsal jsem, že přijde a ona přijde.“
„Sára nepřijde, Jeníku.“
Vedli jsme se za ruce a hádali o tom, jestli Sára přijde. Pak máma něco navrhla.
„No, když jsme teď tady nad časem, ale Sára tu není, můžeš napsat, že je s Tebou a odemknout doma prvním klíčem.“
„Takhle to nefunguje, dole jsou všechno jenom projekce, když odemkneš prvním klíčem. Člověk nemůže psát lidské životy.“
To byl spor, to jsem si ale tehdy neuvědomoval, jestliže jsem nemohl ovládat druhé dole, pak jsem ani nemohl chtít, aby za mnou někdo přišel nahoru, byl jsem ale zmatený, a tedy jsem toto neviděl. Zároveň jsem ale nechal Sáře dole indicie, jak se za mnou nad čas dostane a tomu jsem věřil víc než mé větě v knize, doufal jsem, že mě pro její lásku bude následovat třeba na konec světa. Možnost, že budu žít s projekcí Sáry jsem ale jasně odmítl, chtěl jsem být s ní.
Jestli ale skončil čas a já nad ním byl u Hanky sám a jestli mi máma, která je tu už dýl (což je paradox, to jsem ale tehdy taky neviděl) a je starší, říká, že Sára nepřijde, jestli jsem teď všemohoucí, ale dostal jsem se sem jakýmsi čarovným podvodem, ona tu pro mě možná nikdy nebude, možná jsem jí nechal dole samotnou, možná jednou přijde, ale na věčnosti bude s někým jiným, kdo jí neutekl do Nebe, možná zůstala, a to byla nejděsivější myšlenka, dole sama, jako Pandora, což jsem začal považovat za chybu. Nebo možná došlo k apokalyptickému vyjmutí věřících, kdy podle eschatologie v okamžiku zmizí ze světa ti, kteří věřili v Boha, Sára nevěřila v Boha, proto jsem se bál, že zůstala kvůli tomu dole, byla pak pravda, že zmizeli jen věřící ze světa dole, jak je psáno v Apokalypse? A že tady teď musím čekat, jestli během velkého soužení a tisíciletého království Krista přijme víru? Nebo byl její osud ještě horší? Byla jako Boží dcera na zemi tím, čím byl v minulé cestě nad čas Boží Syn, Ježíš Kristus ukřižovaný? Nesla pro lidstvo velké soužení, aby se historie opakovala?
V galimatyáši těchto psychotických myšlenek, které byly podmíněné tím, že mi máma nevyvracela můj vesmír, ale přítomnost Sáry v něm vyvracela, mi ruplo během několika minut v kouli. Veškeré děsivé scénáře, které se jí mohli stát, mě vedli k vyvrcholení v psychotické atace. Prošli jsme přes zkřížené provázky na záhonu pod paloukem.
Pustil jsem mamku, až doteď jsme se celou cestu drželi za ruku, mám za sebou nejpodivnější, nejnáročnější, ale i nejšťastnější a zároveň nejzáhadnější dva týdny v životě a před sebou čas plný zoufalství.
Kříž?
Nemůže se nic stát, tak já tady teda všechno rozflákám...
Právě teď v sobotu 25. května 2019 při stmívání se svlékám do naha a chystám se dokončit něco, co už by mělo být skoro hotové. Svlékám se do naha u města, nechávám si jen své magické předměty: Krabičku od cigaret se zaběleným rozkrokem a černými paprsky, kterou jsem našel, jako odpověď na svou otázku, klíč, který měl být nakopírován, abych mohl cestovat nad čas, fixu, na psaní přání, knihy, jako klíče od Hanky a Pepy a utíkám k městu. U prvního domu je poničený plot, přelézám ho a praskne pode mnou, běžím za dům a schovávám se do pootevřené stodoly, asi po minutě doběhne k domu zoufalá mamka a snaží se doptat, jestli mě tu někdo náhodou neviděl. Strkám penis do krabičky od cigaret s rozkrokem. Pak, když odchází, vpisuji do své Bible otázky, tážu se, zda smím ještě o patro výš a jakmile dopíšu, zmerčím před sebou zahnutý kus železa, zrovna tak daleko, jako byla před několika minutami daleko odpověď na mojí první otázku. Všechno najednou začne dávat smysl, cesta nahoru, je cestou dolů, zakroutím hlavou, ale vezmu kus železa do ruky a začnu ničit. Ano, to je ono, tudy vede cesta! Rozbíjím hranice mezi dimenzemi, pokoje všech nad časem, jsou magické. Dveře a okna, to je ono, skrze ně vstupujeme výš, říkala to přece Hanka, když jsem se jí na to ptal! Stačí, aby se prolnuly dimenze skrze díry, které udělám nad časem do času a budu mít, co jsem chtěl! Nahý s kusem železa v ruce propadám čirému šílenství, ztracen ve vesmíru, myslím, že dělám to nejčestnější, co jsem kdy v životě udělal, vracím se za svou láskou z Nebe. Ničím! Vyrvu dveře z pantů, to, aby uniklo, co je uvnitř, okno rozmlátím, i ono je schránkou Pokoje, dál okno od auta, to nevím proč. Běžím na ulici, začne na mě houkat sanitka, jede pro mě, to vím, ale myslím si, že v ní nejsou záchranáři z tohoto světa, myslím, že jsou to andělé, kteří stráží. Za vraty další zahrady na mě štěká velký pes. Skočím za ním a řvu na něj, jak umím, nahý, z metru, on štěká dál, nemám pro to argument. Své magické předměty jsem upustil. Až teď, když jsem se schoval na zahradě u vzteklého psa za několik prken, aby mě nenašli záchranáři, si všímám, že nemůžu natáhnout palec a ruka mi dost solidně krvácí. Mám přeseknutou šlachu. Potřísním kolem sebe věci krví, to, aby se věci prolínaly se mnou a jdu ničit dál, vylézám na střechu garáže, plastová střešní vlnitá okna rozmlátím rukou, opět jsou hranicemi vnitřku a vnějšku, skočím ze střechy na strom a běžím nahý po sídlišti směrem k našemu domu, tam bych snad měl možnost to ještě změnit, odmítnout odtamtud tenhle vesmír. Řvu. Sanitka houká kdesi poblíž. Zmerčí mě mladá slečna, nahého, krvácejícího, špinavého, řvoucího šílence, který sprintuje skrz prázdné sídliště. Slečna se otočí a zamíří rychlým krokem směrem, ze kterého přišla. Schovávám se pod keřík, šeří se. Jím z něj listí, otevřenou ránu zasypávám hlínou a cpu si trávu do prdele. Vždyť teď je přece na čase, aby se vše prolnulo v holistickou rovnováhu, vesmír už se kolem mě hroutí sám do sebe a je potřeba s ním nechat prolnou i své tělo, začíná konec a na konci konce je to, co jsem chtěl. Slečna se vrací s telefonem, přijíždějí policisté a sanitka.
„Honzo, vylezte!“
„Jména!“
„Vylezte Honzo!“
„Chci slyšet jména!“
Všichni se představí, policisté i záchranáři.
„Víc jmen!“ volám.
„Honzo, prosím, vylezte!“
Vylézám. Chopí mě za ruce a nohy, kromě rány na ruce mám na těle několik odřenin a jsem celý špinavý. Nahého, špinavého, s trávou trčící z prdele, hlínou na ráně a v ústech a poblitého rozžvýkaným listím, které jsem už nezvládl polknout chápou mě čtyři chlapy za čtyři údy a přivazují mě na nosítka. Nebráním se.
„Odvezte mě domů!“ Řvu, „Jsem matematik! Aloise Jiráska 1214, nechte mě to vyřešit!“ Moje role ve vesmíru, vymýšlet a řešit problémy, a tak udržovat vesmír v pohybu, jako hudbu, která zhmotňuje a uvolňuje napětí.
„Hele prej je to ten, kterej zničil na náměstí tu sochu…“
„Byl jsem to já! A to není všechno, co jsem udělal!“
„Tak tohle je hustý!“
Ležím spoutaný a zničený na nosítkách, ale mé šílenství není u konce.
„Odvezte mě domů, musím to zpravit!“ Doufám, že mi andělé uvěří.
„Jedeme do nemocnice, Honzo!“
„Aloise JIráska 1214!“ řvu.
„Jedem!“ zavelí rázně jeden ze záchranářů, prásknou za mnou dveřmi a do několika okamžiků sanitka startuje.
„Kde je?“ ptám se zoufale. „Kde je Sára? Kde zůstala?“
„Honzo, jedeme do nemocnice.“
„Sára Zeithammerová!“ řvu opakovaně, trhám sebou, svázaný na nosítkách, pak mě něco napadne:
„Je něco většího než tetraktis?“ Jeden bod pro bod, dva body pro úsečku, tři body pro trojúhelník a čtyři body pro jehlan, taková je magická síla tetraktisu, pořadí čísel 1234, kterými Pythagorejci vysvětlovali tvar celého hmatatelného vesmíru.
„Kolik je dimenzí? Kolik je na světě románů? Můžu výš?“
„Co kdyby existovalo nekonečně mnoho pohlaví?“ začínám se tázat čím dál tím bizarněji.
„Kolik mám lichých klíčů?“
Nevím přesně kdy jsem to začal cítit, ale bylo to přímo propojené s mými řečmi. Bolest! Nová bolest! Ne ta, kterou jsem cítil na ráně. Tu jsem pomalu nevnímal… Ostatně toho, že jsem si přesekl šlachu jsem si v zápalu šílenství všiml až po mnoha okamžicích. Nešlo ani o bolest, kterou mi působila pouta, ta byla zanedbatelná. Byla venku, za zády, zhmotňovala se postupně a působila na mě způsobem, který jsem dříve nezažil, s každou otázkou působila silněji, měla tvar pružných provazů, které mě z dálky svazovaly a znetvořovali mojí pozici těla, cítil jsem její hmatatelný prostorový tvar, chytala mě za nohy a ruce, byla jako nová končetina, která se zvětšuje a působí bolest a křeč kdykoli se jí na něco zeptám, či si postěžuji. Myslel jsem, že se dotýkám té hranice, kterou jsem se snažil zbořit. I začal jsem si stěžovat a bourat hranice všeho. Etiky, času, prostoru, vnímání, hranice mezi smysly, vjemy a pocity, hranice mezi tvary a objekty, hranice mezi člověkem a přírodou. Vše jsem chtěl zbourat v holistické prázdno a plno, jednotu v komplexu všeho vesmírného jsoucna.
„Proč nemůžu ochutnat vůni znělého akordu?“
„Proč nemůžu vidět zrakem tělesnou bolest?“
„Proč nemůžu cítit smutek kyselé vůně?“
Při těch otázkách začala mít bolest nové tvary, dokonce jsem několikrát řekl, že měla barvy, zašmodrchávala se do sebe, šlo sice o provaz, ale neměl začátek a konec, prorůstal se sebou skrz na skrz a dříve hmatatelný racionální tvar působil najednou paradoxně a víceznačně. Bolelo to čím dál víc, ale pokračoval jsem:
„Je něco většího než tetraktis?“
„Existuje Pentachoron?“
„Kolik je dimenzí?“
A dál taky:
„Nešukal jsem s šeříkem!“
„Nešukal jsem s žirafou, liškou a psem.“
„Nešukal jsem s protonem, elektronem a neutronem!“
„Nikdy jsem neošukal foton!“
„Nikdy jsem neobcoval s básní, skladbou, nikdy jsem nešukal s románem.“
„Nešukal jsem s čtvercem a krychlí!“
„Nešukal jsem s čichem, zrakem a chutí!“
Řval jsem. Má touha oplodnit vesmír, fyzikální, vnímaný i abstraktní, skrze prostý naturální sex prohlubovala další paradoxní působení bolesti za tělem.
„Sára Zeithammerová!“ zařval jsem z plných plic. A pak znovu. Když už nebylo, čím dalším prohlubovat mojí agonii, řval jsem jen její jméno a ptal se, kde je. Bolest se nedala vydržet, ale na řvaní už jsem přestal mít energii. Začal jsem brečet a omlouvat se.
„Už dost! Strašně to bolí, dost!“
„Omlouvám se!“
„Dělám to pro vás! Mrtví si zaslouží lepší hudbu!“ To, protože můj vesmír byla hudba. „Chci jen výš, protože ona zůstala níž, abychom na konci byli spolu!“ Prozradil jsem motiv své ataky.
Při mých omluvách se uzly začaly rozvazovat. Bolest ustoupila, a kromě příjemného pohlazení světlé katarze přišlo i překvapení, amorfní barva Sářiného hlasu, jakoby z dálky a příjemné dráždění uvnitř přirození s pocitem, že je tam, kde má být. Rozvášnil jsem se, mluvil na ní, šťastný, že jsem s ní, rozkousal jsem postel a vášnivě po ní vyjel, svázaný pouty obcoval jsem po svých slovech před zraky záchranářů s prázdnou postelí a za několik okamžiků toho přišlo víc než jen naprosto mimořádný orgasmus. Přišlo štěstí, že ta, kterou jsem miloval, přece jen je a další, teď už příjemný dotek lásky mě nádherně uspokojil. Má poslední slova zněla:
„Mně je jedno, co si o mně myslíte, já z vás měl nejlepší orgasmus!“
Pak už mě jen uspali a vzbudil jsem se až v nemocnici.
Kam přivezli společně se mnou Matěja Dundra, mého nejlepšího kamaráda ze základky, prý zavolali záchranku ve stejný čas jako na mě, Matěj dostal v ten okamžik prý epileptický záchvat, ač nemá epilepsii. Ve stejném městě, ve stejný čas, někoho mně tak blízkého, jako mi byl v životě málokdo, potkalo něco, co nás dovedlo na stejné místo, do nemocnice.
Když mi spravovali šlachu, cítil jsem velkou bolest, uspávat mě z nějakého důvodu nemohli, a protože jsem s sebou přitom bolestí šil, ránu mi jen zašili a nechali toto na jindy.
Když jsem ležel spoutaný na nosítkách slýchal jsem slova jako:
„Schizofrenik. Čistej. Bez chemie.“
Měl jsem bolesti a byl jsem svázaný pouty, nemohl jsem se celé hodiny hnout, nevěděl jsem přitom v kterém jsem vesmíru, možné bylo nyní cokoli.
Když se pak bavili lékaři o tom, zda-li mě pošlou do Bohnic, či do Dobřan, nevěděl jsem, že jde o blázince, myslel jsem, že to jsou názvy nebeských vesnic. První od slova Bůh a druhá od slova dobro. Říkal jsem tehdy, že mi stačí Dobřany, že za Bohem budu jezdit na návštěvu. Za dveřmi jsem slyšel hlasy slečen, které mi připomínali několik děvčat, které jsem za svůj krátký život stihl milovat. Dodnes nevím, kdo to tam ve skutečnosti byl, ale slyšel jsem Sáru, Terku a myslím, že i Kačí a Martičku. Moje rodné číslo bylo najednou jiné, mělo o čtyřčíslí navíc, myslel jsem proto, že jsem se znovu narodil, ve skutečnosti to bylo číslo pojišťovny. Očistec, to jsem doufal, že tohle bílé prostředí s anděly je, leč nevěděl jsem, jak dlouho zde budu v bolestech nehybný trpět. Když mi sundali pouta rozhodl jsem se utéct, rozkousal jsem močovod, který mi nasadili a začal z něj stříkat moč všude kolem sebe. Nakopl jsem sestřičku do prsou, přímo doprostřed hrudníku. Jedné sestře jsem řekl, po tom, co mě znovu připoutali, že tu mezi anděly nemá co dělat, že by šla šukat a že je v tom bílém nudná. Ptal jsem se, co je za den a v jaké jsem dimenzi. Byl jsem nyní v páté? Po tom, co jsem se dotýkal té hranice? Nebo jsem byl v pekle, za to, že jsem se povýšil nad Boha? Byl jsem ten neznaboh, o kterém se píše ve Zjevení, že je nejdřív potřeba, aby Ďábel oklamal toho ubožáka, který se povýší nade vše, za což ho Hospodin osobně spálí na konci věků?
Byl tu se mnou chvíli táta: „Jsme s Tebou!“ řekl mi. Ta slova podpory mi udělala dobře.
Přitom už jsem věděl o Matějovi, že je tu se mnou, byl jsem šťastný, že je to někdo, koho mám rád, myslel jsem si, že další dimenze, jsem-li v ní, může být homosexuální, že tam budu s Matějem, jako jsem měl být o patro níž se Sárou.
Moje myšlenky byly tak smutně a tragicky ztracené, jak jen to jde. Plakal jsem, pak sebou škubal a pak jen sténal a trpěl. Vše v nevědomosti, jestli to kdy skončí.
Trvalo to celý dlouhý den, přes noc a den a skončilo to večer. Den jsem se nehnul, den mě tlačila pouta, den jsem viděl anděly ve svém očistci.
Obrázek 1772766771, Obrázek
Ilustrace a komentář
Tady je chyba, šel jsem za Sárou, ale žádné nešťastné scénáře jsem si nepředstavoval, nevěděl jsem kde to je, jen jsem tam šel. A... já tam i došel, ale kudy?
Tudy:
Obsah obrázku osoba
Popis byl vytvořen automaticky, Obrázek
To, že jsem si přitom strkal prsty do prdele, značí samozřejmě něco i ohledně mé rozkolísané sexuality, ale i toho, že jsem si dílem dělal prdel. Styk přišel z rukou skrz řiť zezadu, ale spojení už pak bylo na penisu a odtud jsem i vystříkl.
Teď Vás asi překvapím, skladba, která ten pocit ilustruje, která ilustruje tu situaci, kdy se svlékám do naha a ničím mlýn, řvu na psa a lezu na stodolu z které skáču na strom a cpu si trávu do prdele je úplně světloučká infantilní blbost, vypalovačka, která nemá nic společného s utrpením: 'Hodina klavíru' tříminutová skladba složená z motivů, které známe ze ZUŠky, jediné, co je na ní šílené, je dynamika a míra hraní si v C dur.
Zkuste si to představit dohromady a možná dostanete záchvat smíchu.
A proto je člověk nepochopenej. Já si jenom hrál, jen mi to připadalo jako dobrej nápad, rozflákat mlejn a jít za Sárou do jinýho vesmíru skrz díru v krabičce. Skladba je šílená, ale pocit je dětský a šílenství je tu nevinné. Já v tu chvíli jen nevěděl nic o vesmíru v kterém jsem a... hrál jsem si. Proto to pak tolik bolí, nevysvětlíte nikomu, že to nebyl vztek na vesmír, afekt, ani snaha ovládnout svět, zničit ho, nebo někomu ublížit, že nešlo o nahromaděné negativní emoce, že nešlo o to, že roky dusíte nějakou sračku, která vás pak dožene, ale že to byla jen hra, jen dobrej nápad v rámci pravidel, kterejm zrovna věříte, protože vysvětlujou, co jste slyšeli v Pandořině skříňce. Nevinná hra na strkání trávy do prdele, nevinná hra na Don Quijota, nevinná hra na cestu červí dírou a sex v éteru. Bolest, kterou na sebe beru ale s tímhle pocitem souvisí, je to bolest v Bludném kruhu, ten důvod pro který jsem byl tak dlouho kretén, jeden důvod proč je tahle hra opravdový problém doteď: Já v té hře tu díru otevřel! Slyšel jsem Sáru a rychle se udělal. A teď babo raď: Jaký je tohle druh šílenství a jaký je tohle druh geniality? Obelhal jsem jen sám sebe, nebo jsem skutečně změnil pravidla fyziky? Ani jedno nedá člověku spát. A tady je problém, hluboká existenční krize z toho, jestli takhle funguje moje hlava, jestli takhle funguje vesmír, jestli se takhle dělaj děti a jestli se milujeme tolik, že to překračuje všechny meze a tedy Sára trpí stejně nešťastně nenaplněnou láskou jako já, nebo jestli jí to štěstí vystačí na to, aby to vydržela spokojená, prostě nevíte.
Až tady je to skutečná schizofrenie a jediný lék jsou její slova, které neslyším.
Vypadal jsem jako zvíře, ďábel, jako šelma, co zabije všechno, co mu přijde do cesty, ale cítil jsem se jako děcko, co si hraje s tatrovkou.
A co se týče té bolesti, byla hrózně dobrá. A proto Bludný kruh a proto Bachovský kánon, to není, jako když mlátíte do nóny na klavíru a je prostě jen ošklivá a disonantní, jako když bolest jen říká, čeho je špatné se dotýkat, tohle byla bolest naplněná smyslem, ochrnutí, kterému se chcete naschvál příčit celý život. Jako kdybyste měli zlomenou nohu a hrozně by Vás bavilo si na ní stoupat, ne jen jako když z lásky provokujete partnera, protože zbožňujete, jak je naštvaný, spíš ten pocit a ta věc, pro které jsme zabili Boha, tedy ten skutečný smysl utrpení, který hmatatelně cítíte v prostoru, který neumíte popsat. A to vzpírání ubližuje Vám i tomu tvaru téhle krásné choroby, ale chcete víc, tolik, kolik jen vydržíte, nabahnit se zmrzačením, které tak krásně omezuje, svazuje Vás tam, odkud se Vám líbí unikat. Jen, když už je toho moc, přijde omluva a když se to rozváže, tak přesně tolik, kolik to bolelo, přijde jen té slasti, kterou známe ze života, jen víc, násobně, rozvod té nejpřekrásnější disonance do čirých opojných žesťových kvintakordů.
To šílení popisuje ta skladba v C dur, infantilní šílenství 'Hodiny klavíru' necítil jsem nic zlého a to ničení jsem si s radostí užíval. Tu bolest Bludný kruh, nejkrásnější disonance, rozvody v repríze Sonáty in D jsou tím pocitem rozvazující uzly, jednoduše řečeno úlevnými. Bachův kánon je obrazem osudovosti události, její povahy zvnějšku, pocitu pozorovatele a její fyzikální povahy převrácení dimenzí, je mým kompozičním řešením obrazu zhroucené hvězdy a změny pravidel, je šílená a je pohledem na tutéž věc, ale já se cítil 'Jako kdybych se rozvášnil pro autíčko na ovládání.'
A co na to negativní realita?
Autor zde odevzdává pralátku, na jedné straně sperma, ale do bílé (ne černé, ale bílé) díry na fiktivním, mužském, rozkroku. Žena je přitom sama 'krabička', protože je v češtině ženského rodu. Autor je přitom sám znamením rak, tedy ke krabičce patří, v hudbě by se řeklo, že je obrazem pohybu pozpátku a můžeme se ptát, kde se bere 'rako-vina', což bude provinilého autora později dohánět. Zdá se, že vajíčko krabičky bude oplodněné, vzniká zde asi dvojhlavý Golem, který plní přání, ale i ve slově přání je jeden háček. Autor si předsevzal, že jeho vesmír se bude odehrávat v harmonii a přijímá bolestivé, ale překrásné břímě, zhudebnit si život, v kterém se učí zcela od počátku, znovu žít.
Hlas z dálky slibuje autorovi naději, je její, Sářin a pro něj, pro ten hlas v dáli, pro rozuzlení bolesti a orgasmus, bude autor přežívat budoucí trýzně i s vidinami a argumenty, které budou připadat takzvaně 'rozumným' lidem směšné.
Hroutí se zde dimenze, snad popřením binarity, a vzniká interdimenzionální tunel, červí díra, je pro ní, pro Sáru, tunel je místo, z kterého mě vidí dodnes a odnese ho zpátky, aby mohla říct láskyplná slova, které mě motivují ho vytvořit a udržovat. Ale teprve až zbraň naplní svůj účel a k tomu je potřeba červí díru, tunel, udržovat funkční a k tomu slouží negativní energie, kterou se v tvorbě učím používat.
Já (!) sestoupil (!) z Nebe!
Válka s mlýnem je symbol, který anticipuje budoucí autorův boj se systémem, budu rytířem pro všechny blázny, rytířem za svobodu myšlení. Svého druhu buřič.
Další text jsem psal s odstupem až v roce 2022, opíšu ho zde: