Domov
Doma mě čekalo obětí mamky a palačinky s tvarohem, probudil se ve mně ten pláč novorozeného kdykoli jsem byl vystaven volbě, stačilo mi pohledět na cukr s cukřenkou a uvědomit si, že je jen na mě, jestli si palačinku osladím, nebo ne.
Pohled na cukr mě rozeřval, palačinku jsem jedl s brekem, ale ulevovalo se mi s každou vyroněnou slzou a snědeným soustem, mamka mě přitom hladila na zádech a občas obejmula.
Byl jsem doma.
Nejvíc jsem se ptal, jestli mě mají lidi rádi.
Když jsem brečel a rodiče mi říkali laskavá slova, doma na gauči, kde mě drželi kolem ramen, zmínil se táta, že nám na zahradě umřeli dva stromy a že můžu jeden vyvrátit, rozjasnila se mi tvář a řekl jsem: „Strom? Můj strom?“
„Čí jsi strom? Ty trdlo.“ Řekla mamka.
A tak jsem před sebou měl symbol, vyvrácení stromu ze zahrady mě mělo osvobodit.
Večer jsem se šel vykoupat, táta se mě zeptal, jestli jsem se ještě nerozpustil, když jsem vylézal z vany, řekl jsem nahlas, že penis patří do trenek, oblékl si spoďáry a šel se uložit.
Táta mi uvařil čaj.
Když jsem ho dopil, šel jsem si do obýváku sednout do křesla.
Rozdělal jsem ten večer oheň, jsem teplomilný a rád se vyhřívám. Byl studený únor.
A pak jsem to cítil znovu, ruce, nejdřív jsem je přizdvihl a držel je půl metru od sebe, začali se přitahovat a pak se docela sami sepnuly, ta energie, stříbrosvětlá, která mi předtím objímala prsteníček se začala projevovat tahem mezi všemi propletenými prsty.
Cítil jsem, jak se přitahují jako magnety a byla to poměrně velká síla, odhadl bych přes několik deka tahu, ne neúnosná, ale strašně příjemná a krásná. Stříbrosvětlá a lesklá.
Došlo mi, že se teď u toho ohně, který jsem rozžhnul, modlím.
Moje modlitba zněla asi tak:
„Milí, přátelé, když hoří tenhle oheň a já spínám tyto ruce, cítím to a vím, že v téhle černé díře nejsem sám, jste tu se mnou, já, vy, a především moji rodiče, budu Vám odsud hrát na klavír a posílat kouřové signály, protože vy mě slyšíte. Jsme spolu a jsme silní, kdo bude chtít, může mi zavolat, moje číslo…. Vám řekne moje máma. Kdykoli Vás budu chtít vidět, stačí stisknout tlačítko na ovladači.“
Jak je patrné, nemodlil jsem se k Bohu, ale k lidem, udělal jsem to prostě tak, jak jsem to v tom okamžiku cítil a spojení bylo silné, tak silné, že mi vytlačilo docela rudé skvrny mezi prsty, zkoušel jsem stejné potom udělat silou, musel jsem tlačit ze všech sil minimálně pět minut, aby se mi na rukách něco objevilo. Taková to byla síla. Ruce jsem od sebe po chvíli odepnul, bál jsem se totiž, aby mi nesrostly. Jak bych pak mohl hrát na klavír?
Tu noc jsem se jen na chvíli uložil, chtěl jsem, aby hořel oheň celou noc, myslel jsem přitom na Prométhea, vařil jsem si čajík, na kterém byli hodinky s časovým signálem a já je v tom magickém ohni pálil a přemýšlel o tom všem novém, jestli jsem usnul vlastně nevím, na chvíli jsem se uložil, nevěděl jsem ale, jestli jsem spal.
Vůbec mi nedocházelo, že když mluvím o kouřových signálech, když jsem spínal své ruce v modlitbě k lidem, že jsem před dvěma lety spálil ve stejném krbu svůj znesvěcený Nový Zákon.
Té noci mi významně škublo žebro.
Vypínač
Ráno jsem zase řval, protože jsme měli jet do školy, bál jsem se opouštět teplo domova, možná proto, že jsem se i bál, že to všechno, co se dělo po odjezdu zapomenu, protože to pro mě bylo magické a nevěděl jsem, jestli už nejsem v díře, po tom, co bych se dostal ven bych mohl zapomenout, a tak jsem brečel. Mamka mi připravila oblečení: Džíny, které mi připravila omylem naruby, svetr, který mi sama pletla, tričko a bundu a vybavila mi baťůžek svačinou, mandarinkou, sešitem a tužkou.
Na sešitě jsem měl napsanou přezdívku, kterou jsme vymysleli s Martičkou. Vrba Lenochod Kružítko, viděl jsem i v tom smysl. Studna důvěry, lenoch a pohodář, co má rád symetrické tvary.
Při tom řvaní jsem stiskával pedál od klavíru, aby mě „něco slyšelo“ a hrál útržky mých skladeb, to trvalo několik minut.
Naši se pak pídili, kde mám klíč od mého pražského bytu, v kterém jsem trávil poslední rok a půl, řval jsem a nakopnul silou Něninu přepravku, z které klíček vypadl. Nebyl tam náhodou, nechtěl jsem den předtím zavírat Něňu v přepravce bez klíčku. To, aby věděla, že se taky vrátí domů.
Nechtěl jsem z domu, řval jsem, objímal mámu a bál se odejít. Měl jsem sbalený baťůžek s věcmi a doufal jsem, že ten nový svět, do kterého jedu brzo pochopím a zvládnu se v něm pohybovat.
Domluvili jsme, že přijede do Prahy babička a že se v Praze potkáme, vyrazila po ránu okamžitě na vlak.
Když jsme vjížděli na náměstí před školou, věděl jsem, že tam zase budou, čekal jsem je, demonstranty, ty, kteří tam byli včera.
No a taky, že jo, byly ve spojovací uličce na Malostranském náměstí, Nerudovce, a skandovali, já teda sice věděl, že tam budou, ale i to, že už tam být nemají, když jsme se blížili k demonstraci, zavřel jsem významně oči, chtěl jsem cíl nevidět, protože mi to nepříslušelo. Když jsem je na kraji demonstrace otevřel, už tu nebyla, lidé, které jsem viděl, dočista zmizeli a nebyla po nich ani nejmenší stopa, nenápadně jsem se kolem sebe rozhlédl a ujistil se o tom, co nevidím.
Hello world
Nějak zvlášť mě to nerozhodilo, byl jsem klidný, cítil jsem spíš zájem, máma řekla něco jako jestli jsme něco nepřejeli, já řekl, že ne, že škola je až za rohem.
Ten den jsem měl ve škole ráno hodinu prosemináře tvorby kvalifikační práce.
Měl jsem za úkol dvě věci, omluvit se, že jdu pozdě a dělat si zápisky.
I jsem se omluvil a zápisky dělal, byly o vztahu názvu práce s jejím obsahem, správném psaní citací, uvádění pramenů a zdrojů.
Když profesor utrousil pár fórů, zahrál jsem si znova, napsal jsem jako příklad fiktivní název práce: „Hello world“ a pak si oloupal mandarinku a potřísnil jí sešit.
Když jsem přišel do auta, chtěl jsem mámě ukázat výpisky. Přísahám, že jsem je dělal, leč celé zmizely.
Talacko
Máma vytočila dvě čísla, než jsme se rozjeli, koukala mi přes rameno směrem k „nedemonstraci“, davu lidí, který tam nebyl, kvůli policii, já koukal raději na mámu, doleva opačným směrem.
Zápisky zmizely, a tak mi máma začala diktovat a říkat podstatné věci ohledně psaní bakalářské práce.
Přikládám zde torzo smyšlené koncepce:
Kvalifikační práce musí mít stanovený cíl.
„Vědecká práce má přinést nějaké poznání.
Tato práce si klade za cíl prozkoumat vztah just intonation s bezprostředně prožívanými emocemi, abych zasadil svůj přínos v oboru do kontextu již poznaného použil jsem jako prameny a zdroje informace z LUXOR.“
Práce byla smyšlená a cíl byl příliš ambiciózní, ve skutečnosti se chci zaměřit na hierarchii tónových výšek v Just Intonation, ne na jejich emocionální dopad, je to snazší a dosažitelnější cíl. LUXOR byl fór.
V Talacku jsme koupili nové zpěvníky a ptali se, jestli nemají náhodou nějakou práci o mikrofonech kvůli semestrálce s termínem odevzdání dnes, prodavač řekl, že ne, ale že se mikrofonům věnuje a dal nám odkaz na svoje stránky, z kterého jsme mohli práci o mikrofonech napsat.
Máma na mě prozradila, že studuju akademii, prodavač řekl, že se zná s mým profesorem na zvukovou techniku, kdybychom něco potřebovali.
„Jo, takže semestrálku píšete pro Urbana.“
„No, jak se to vezme.“
„No, tak to pak chápu, že je to těžký.“ Zasmál se prodavač na mámu a dodal: „Takže jo.“
Psy…
Jeli jsme k bráchovi Vaškovi pro lísteček na dopis.
Cestou mi máma řekla, abych si zařídil psychologa, abychom měli alibi kvůli nastávajícímu soudu.
I dal jsem do vyhledávání „psy“ jako psycholog a mobil mi našel Kačku Vítečkovou, zrovna jsem byl ve stavu, kdy jsem nevěděl, který mě směruje vesmír, zavolal jsem jí, byl jsem do ní kdysi zakoukaný a blbec jsem málem při našem rozhovoru popřel všechno, co žiju, po krátkém záhadném mluvení jsem jí požádal o ruku.
Inu, uklidňuje mě asi to, že bez prstýnků a po telefonu se to fakt nemůže ani počítat, ale otázka padla.
Ve skutečnosti jsem se zeptal z toho důvodu, že mé myšlenky byly napůl solipcistické, a tak jsem jí v podstatě považoval za Sáru, všechny lásky se mi slily v jednu entitu.
„Honzo, řeknu Ti to takhle: jestli ještě pořád řešíš tu slečnu…: ‚nevim‘, tak se spolehni, že já (!) s tím nijak nesouvisím.“
A řekla to dobře.
Druhý den jsem jí poslal zprávu, že se omlouvám a další den jsem jí potkal na chodbě ve škole a omluvil se znova. Vzala to v pohodě. Za dva týdny jsem ještě vysvětlil, co se se mnou dělo mailem, Kačí odpověděla, že děkuje za zprávu a vysvětlení a přiznala, že byla vyděšená, hlavně proto, že nevěděla, kde jsem a nevěděla, jestli si nemůžu ublížit, dál psala že pro mě bude lepší, když se k situaci nebudeme muset vracet, přála mi, abych neměl další halucinace a mohl jsem dělat, co mě baví a dává mi smysl a řekla, že mám dát vědět, jak to je se zkouškami koncertu, v kterém se bude podílet na provedení mojí skladby.
Ve chvíli, kdy jsem to řekl a kdy mě Kačí správně odvětila jsem zase zařval jako malé dítě, máma, aby to nemusela poslouchat, byla několik okamžiků venku a nechala mě na blikačkách, dojeli jsme totiž k bráchovému bytu, kde byl lísteček na poštu, Kačí měla strach, když jsem pokládal telefon, protože slyšela, že jsem v autě na blikačkách a že jsem před rozloučením řval. Volala Terce a začali spolu situaci řešit.
Jeli jsme na poštu.
Pošta
Komunikační médium, možná lepší než kouřové signály. Byl jsem svědek takové záhady. Proč mají lidi poštu? K čemu jim ještě dnes je?
Šel jsem si vyzvednout dopis, ten den jsem viděl poštu v úplně novém světle, připadala mi krásná, ale s tím tiskacím zařízením, co rozdává pořadová čísla jsem neuměl komunikovat.
Měl jsem v ruce lísteček na balíček a na dopis „poučení“, to bylo v mé situaci příznačné, dostat „poučení“. Bylo to poučení o světě, co mě čekalo na poště? Hlas svědomí?
U toho zařízení ne a ne stisknout správné tlačítko, nakonec jsem ale správně čekal na dopis s pořadovým číslem. Na poučení, celý napjatý.
A tu, kdo mi nevolá, Terka!
Nedošlo mi, že to může být proto, že se bavila s Kačí.
Ptala se, kde jsem, jestli jsem doma, nebo na poště, nedokázal jsem odpovědět, asi doma, říkal jsem, ale jak se to vezme. Byl jsem v zajetí myšlenek, co je to domov? Kde jsem, když ne u rodičů? Je tohle opravdu pošta?
„Přijeď.“ Vypadlo ze mě.
„Kóťo, já přijedu, ale musíš mi říct, kde jseš. Jseš doma nebo na poště?“
„Jsem to, na poště asi.“
„Jsi ve Strašecí, nebo v Dejvicích?“
„Jsem v Dejvicích na poště, přijeď.“
„Kóťo, já mám spoustu práce, počkáš tam na mě? Já přijedu klidně, ale ne hned.“
„Jo, já, určitě, jenom…“
„Kóťo, já zavolám Tvojí mámě, dobře?“
„Terko…“
A teď přijde ten trapas, obraz čirého zoufalství.
„Kóťo?“
„Terko, Ty si mě,.. nechceš,.. třeba vzít?“
„Vždyť já mám Jirku.“
„Nojo, Jirka... To je vlastně pravda.“
„Zavolám mámě, počkáš, jo?“
„Jo, já, promiň, zavolej mámě. Jo.“
Když jsme dovolali, už byl na řadě někdo číslo po mě, mám asi co jsem chtěl, chodím všude, ale pozdě. I s Terkou jsem chtěl před lety chodit, takhle se to ale nedělá. Byl jsem zajatý, miloval jsem teď Sáru, pořád, ale co, nebo kdo byla teď Sára, když jsem já v černé díře?
Máma přišla, viděla mě zase zuboženého, s pláčem na očích a žmoulajícího papírek, který už prošel.
„Prosím Tě, pojď, Jeníku, jdeme.“ řekla docela laskavě.
U přepážky řekla, že jsem to prošvih, ať mi dají dopis s poučením.
Byla tam výzva, abych se dostavil na znalecký posudek 2.3., adresu neuhodnete, je jak z blbýho filmu.
Doktorka Leplová na adrese Uzavřená 1.
Válka
(Myslím, že v těch momentech jsem jí viděl, všude kolem sebe a že jsem si pamatoval datum z časového kolabsu. Bylo 16. 2. 2022)
Máma mě dovezla před Dejvický byt, kde na mě čekal táta s babičkou a sestra Kateřina.
Teď Vám asi povím, jak jsem to s tou válkou vlastně myslel. Bylo to před vypuknutím války na Ukrajině.
Válka, kterou jsem popisoval byla ve mně, kořen a jádro problému tkvělo v tom, že jsem si uvědomil něco jako matrix a od té chvíle jsem ho všude viděl.
Ale z rozhovoru ze Žižkova mi mohlo v hlavě uvíznout datum a proto jsem se zbláznil týden před válkou.
Ten matrix, to nebylo zotročení stroji, ale válka, kterou mělo vést lidstvo odnepaměti.
Je to vlastně spor digitálu a analogu, když to zjednoduším. Spor diskrétního a spojitého vesmíru, Sára v něm byla moje Schrödingerova kočka.
Jako novorozeně v porodnici, teď chlap ve svém bytě, obklopují ho jen maminka, tatínek, babička a sestra Kateřina.
„Můžu se Vás, Honzo, zeptat, co je ten zvuk, který vyluzujete? Mohl byste to pojmenovat?“ zeptá se Kateřina.
Zařvu.
„To je pláč,“ řekne maminka „já nevěřím tomu, že by teď nějak strašně duševně trpěl.“
Utírám si nos. Rodiče s babičkou vyráží na nákup a nechávají mě se sestrou samotného.
„Honzo, je to pláč?“
Zařvu, nevím to.
„Mohl byste to pojmenovat sám?“
Kroutím hlavou.
„Mohl byste mi to teda třeba napsat.“
Škubaně a opatrně pokývám hlavou.
„Honzo, můžete mi napsat, co se stalo?“
Znovu škubaně zakývám.
„Honzo, co se stalo?“
Rozepíšu tiskace slova: d a l a m i
Pak se zarazím a napíšu psace: „Rozvíjej“, chtěl bych dopsat „se poupátko.“, ale nejde mi to.
Pak se konečně rozhodnu něco napsat. Píšu psace (rozuměj spojitě) slovo Válka a na konci udělám tečku.
„Honzo, já to vidím ze své perspektivy, nemůžu ale vědět co všechno je za tím, mohla bych se zeptat, co pro vás teď můžu udělat?“
Píši tiskace: „S e b e r t e m i r u c e, s e b e r t e m i n o h y, b u d u s e p o z e m i p l a z i t a “ (psace): „zapomenu“ nejdřív napíšu jen jednu tečku, ale pak nad ní udělám druhou, celou dobu se přitom cukám a mám otevřenou zkřivenou hubu.
„Co je, Honzo, to poslední slovo? Nepřečtu ho, je to „za po me nu“? Vyslabikuje sestřička
Kývám hlavou, trhaně a se strachem, který se manifestuje všude po těle.
„Honzo, to vypadá, jako dvojtečka, znamená to, že zapomenete ‚něco‘, nebo ‚na něco‘, nebo ‚někoho‘“
Kroutím hlavou a pomalu začínám řvát. Celou dobu mám nasazený škleb a z očí mi teče proud slz.
„Honzo teď byste potřeboval asi obejmout, ale to já udělat nemůžu, popřela bych tím jakési zákony a hranice, přivoláme Vaši maminku.“
Mamka vstoupí do dveří a jde ke mně, řvu a řvu, ta směsice řevu lva, divé bestie a novorozeného dítěte zaplavuje celý dům.
„Pojď sem, Honzo, Ty jsi náš a my jsme teď tady.“ Objímáme se, ale já se bojím spojit ruce dokola. Nakonec se dotknu levou rukou pravé a pevně se přivinu. Maminka mě utěšuje, oslovuje a uklidňuje.
Sestřička znovu promluví: „Honzo, můžete teď pod peřinu, schoulet se do klubíčka a zkusit usnout?“
Pokývám hlavou, trhaně a rozpačitě, pak pustím maminku a jdu pod peřinu, sestřička odejde, než se tak ale stane, slyším jí šeptat, „…ale vzhledem k tomu, že mi to nezakázal…“ řekne tiše a vepíše nejspíš jakýchsi pár slov za moji dvojtečku. Odejde rovněž táta, zbydu ve svém bytečku jen s mámou a babičkou, které začnou uklízet nádobí, vytírat a přerovnávat oblečení. Vařit. Pomalu se uklidňuji, před očima mi roste ve zdi díra a když pohledím na jizvu na mé pravé ruce, je tam její druhá půlka, nechci ale vykoukat díru do zdi, zavřu proto oči a snažím se mermomocí usnout.
Když se stalo, že jsem napsal válku s tečkou a slovo zapomenu s dvojtečkou, bál jsem se, že tu válku prohrávám.
