Díky mami!
V zákonech bych se sám nikdy nehrabal, ale s tímhle týmem mamky, histerické Sáry, s advokátkou a vlastní pravdou, kterou doktoři nechápou se dá změnit svět.
Text rostl po propuštění, je z něj patrná skepse a nebudu ho sdílet. Ale chorý byl proto, jak chorá byla situace.
S Hanušem Bartoněm jsme pronikali do různých tajemství mého hudebního jazyka a jednoho dne jsem konečně objevil vlastní podobu expresionismu, tam, kde byly skladby dřív něžné a citlivé, někdy teskné, jindy utěšující, se mi povedlo najít krutost, nekompromisnost a bolest fyzickou, jako i nosnost náhody.
Bartoň mi dobře naznačil, že dualismus, který mu připadal dříve podezřelý a který je v hudební teorii neuznávaný a vysmívaný, v mé hudbě dobře zní a má i křesťanskou až gotizující atmosféru (kotizující) a že je hudba křesťanská i na úrovni obsahu a cení mojí hudbu jako křesťanský počin v ateistické době.
Gotická filosofie byla rovněž dualistická, jako i dělba moci.
Jednoho dne mi prozradil, že se zabýval Seikilovou písní, dva tisíce let starou skladbou z doby antického Řecka. Podivoval se nad tím, že je po reinterpretaci v “mé” stupnici, kterou jsem si jednak oblíbil, ale z dualismu i odvodil. Po jeho smrti jsem se Seikilovou písní zabýval a zjistil jsem, že nejde jen o dualistickou skladbu, ale i hádankový kánon a tedy jsem se stal odpovědí na dva tisíce let starou hádanku, kterou jsem sám sobě položil.
K nalezení svého vlastního expresionistického jazyka budu muset vysvětlit jednu příhodu:
V létě před hospitalizací (2022) jsem jel do Medžugorie na Mladifest, kam mě nalákala známá mého biřmovacího kmotra, Gabriela Struhárová. Fajn paní, řekla, že každý, ke komu se pozvání, ho má od samotné panenky Marie a já si řekl, že jestli tohle není pravda, tak to není moje chyba a jel jsem.
Trochu jsme se tam i pohádali a mně tenhle typ slavení připadal debilní, tak jsem se půl týdne nakonec bohoslužeb neúčastnil a chodil jen chlastat s hudbou na uších.
V předvečer posledního dne, než mi jel bus dom, jsem otevíral knihu a ona se mě zeptala, co dělám, prozradil jsem na sebe pár věcí a dali jsme se do hlubokého hovoru, řekla, že můžeme pokračovat při křížové cestě a ve dvě ráno jsme vyrazili, autobus mi jel po osmé a cestou jsme se modlili růženec a ona mi při zastaveních vykládala, jaké události z korony jsou apokalyptickými obrazy, které předjímá právě Ježíšova křížová cesta, analogie byly přesné včetně války a pandemie, slavení eucharistie, rozloučení s Marií, Medžugorie přitom byla přesmyčkou Armagedonu, zastavení zároveň komentovala numerologicky a já žasl a s paní, která mi celý týden čím dál tím protivnější, jsem prožil hluboké chvíle při modlení růžence a prokoukávání apokalypsy z globálního úhlu pohledu, poslední zastavení se teprve měla stát: svlékání Krista do naha (které jsem si vztáhnul ke své hospitalizaci) a samotné ukřižování, když jsme došly ke kříži, vysvitlo Slunce a ona se zaradovala, že to dobře dopadne a že jsme prožili i poslední zastavení. Ukřižování přitom prorokovala na Velikonoce 2023 a já si to nesl do života, jako naději, že opravdu skončí čas.
Před Velikonocemi jsem chápal Pepovu díru v zemi, jako pohlavní orgán Matičky Země a protože Mužský příspěvek k oplodnění stačí zcela miniaturní, vymyslel jsem spermii.
Zapsal jsem si následující dialog se Sárou:
„Ten strom mě děsí.“
„Strom?“
„Jo.“
„Myslíš ten s tím hákovým křížem, u Pepy?“
„Jo.“
„Pověz mi víc.“
„No: Problém je v tom, že je to třešeň a je na ní hákovej kříž.“
„Myslíš, že je to komunisticko-nacistický symbol?“
„V podstatě jo, ale ještě něco.“
„Co?“
„No, podle mě je to zase celý o sexu a o dírách.“
„Myslíš, že když jste udělali tu díru kvůli tomu pokladu…“
„Byla to honba za pokladem, doslova, byl jsem tam každý den.“
„Honba? Myslíš jako masturbace, onanie?“
„Doslova sex, sem a tam, do díry, z díry furt dokola do matičky země.“
„Matička země, honba za pokladem, strom s třešněmi a hákovým křížem?“
„Ještě to, že je to strom.“
„Myslíš na jablíčka poznání?“
„Nevím, pramen zla by to mohl bejt, komunisticko-nacistický strom poznání, uprostřed zahrady, u Pepy je hodně záhadných věcí, knížka o duchách, kopí osudu, pozemek je zabranej nezákonně a nikdo ho neumí vyhostit.“
„Už jsi říkal, že se toho místa začínáš bát.“
„Jenomže jen tak přes palec, řekl jsem o Hance, že je hloupá, ale není zlá a Pepa už vůbec ne.“
„A co myslíš, že se tam děje.“
„Dráždíme díru a padaj do ní třešničky.“
„Semena?“
„Komunisticko-nacistický semena.“
„Ale nemyslíš, žes způsobil, co já vím, druhou světovou?“
„Já? Neudělal jsem nic zlého. A Pepa taky ne.“
„A co čekáš? Že matička Země porodí děťátko?“
„Mohla by, celej můj příběh je o sexu, ejakuloval jsem v sanitce, když jsem se snažil kvůli Tobě udělat díru do světa, kdoví, jestli nejsi těhotná.“
„Honzo…“
„Co?“
„Vždyť na druhý straně Tvýho prožívání nemusí nikdo bejt.“
„Jo, ale potom by to znamenalo, že je v mým životě možný už úplně všechno, jestli jsem byl pánem situace a nic vnějšího mi to nezpůsobilo… A mám v hlavě ženské boky.“
„Kde?“
„Na tý krabičce.“
„Všude jsou pánský.“
„Ale já mám v hlavě ženský.“
„A proto si myslíš, že jsem těhotná?“
„Nevím, ptal jsem se, co kdyby existovalo nekonečně mnoho pohlaví, orgasmus je na to odpověď a život na zemi taky, neříkám, že jsem ho způsobil, prostě mi Bible odpověděla. Nemusíš bejt těhotná, ale ptal jsem se i co má jedno ňadro a jedno varle, jedno varle měl Hitler a jedno ňadro a jedno varle má průměrnej člověk, zašmoulil jsem existenci mezi dvě perverzní otázky v Bibli, najít zlato v matičce Zemi by znamenalo, že jsem našel další odpověď.“
„Hledáš odpovědi…“
„Vysvětlovalo by to, proč to trvá tak dlouho.“
„Jak to myslíš?“
„Pepa je skálopevně přesvědčenej, že to zlato vykope, ale má furt něco jinýho na práci a bolej ho záda. Není Ti to divný?“
„Proč by mi to mělo bejt divný?“
„Je to bezdomovec, chudák a je přesvědčenej, že žije v jistém smyslu nad největším bohatstvím světa a raději leští notebooky.“
„Myslíš, že čeká, až bude to děťátko matičky Země donošený?“
„Jo.“
„Honzo a Ty myslíš, že nemáš schizofrenii?“
„Přemýšlím o věcech jinak, ale je to volba, dvakrát jsem se z toho zbláznil, ale myslím, že jsem prostě takovej.“
„Takže myslíš, že je možný oplodňovat matičku Zemi honbou za pokladem.“
„Nevím, já nevím, je to jen otázka úhlu pohledu, druhá půlka pravdy je, že ho tam schovali nacisti před komunistama.“
„Takže je to synchronní versus kauzální výklad?“
„Jo.“
„Nevím, přála bych Ti to, ale je to střelený.“
„Taky nevím. Trochu jsem se bál, že jsem něco zapříčinil, mluvil jsem o válce ve své druhé psychóze, můj příběh s válkou souvisí a na Ukrajině pak začala, ale nejsem tu a nikdy jsem nebyl v roli hybatele. Napsat na papírek, že to co se děje, je válka, znamená vhled a intuitivní ‚proroctví‘, ne už ale vinu. Stejné je to s mým orgasmem, nejsem Bůh, ale jeho svědek.“
„…“
„Co?“
„Nic, dojímá mě, že jsem Tě opustila a Ty ses stal prorokem a dovodil jsi to z orgasmu.“
„Mám štěstí, že mě napadlo vytvořit tenhle prostor, bez Tebe bych byl úplná nula, potřebuju Tě.“
„Honzo, omluv mě, budu nad tím přemýšlet a budu muset jít, ale prosím…“
„Co?“
„Nepřeháněj to.“
„Dobře, měj se zatím...“
„Ahoj!“
A druhý:
„Něco mě napadlo.“
„No, povídej.“
„Nemusím tu práci vydat, aby se k tobě dostala. Dřív než to vydám, dám na devět měsíců flešku s textem do krabičky od cigaret s dírou v rozkroku, jako genetickou informaci, náš román a jestli se ani potom nevrátíš, půjdu s textem teprve do světa.“
„To zní jako férový řešení, zjistíš, jestli je potřeba aby to svět věděl díky jednoduchýmu symbolu, uvidíš, jestli Tvůj vesmír funguje, jsem pro a devět měsíců není ani tak dlouho a strčíš ten nejhustější genetickej řetězec do pohlavního orgánu.“
„Akorát oni se prodávaj jenom pánský.“
„Jestli se prodávaj pánský a tys ho strčil do dámskýho, tak se to beztak spojí.“
„Jo, to je fakt. Líbí se mi ta myšlenka, pravoslavní tvrdí, že jsme Bůh od pasu dolu.“
„Říkal jsi, že jsi svědek.“
„Já neřek, že jsem pravoslavnej.“
„S tou důsledností už jdi taky někam.“
„Dám tam tu flešku a budu mít na dlouho klid, jestli z toho má bejt děťátko, tak bude, cigarety, který koupím, Ti schovám, já nechci kouřit, dvě nechám v krabičce.“
„Já jsem za.“
„Je to poslední možnost, jak to vyřešit, aniž bych nám dvěma udělal ostudu, můžeme tak naplnit bílý obraz a naše tajemství nemusí znát svět.“
„Když hodíš tu flešku do Pepový díry, tak to bude ještě posychrovaný.“
„Jojo, pánskej rozkrok v matičce Zemi.“
„Domluveno.“
„Víš, co je vtipný?“
„Ne, co?“
„Vedle naší sex-díry je latrína.“
„Anál? :D“
„Jojo, je tam díra s hovnama, ale sere se do ní, ne z ní. Měj se, musím spát, jsou tři v noci.“
„Ty jsi vtipnej. A máš štěstí, že jsem tu imaginární, řešit tohle ve skutečnosti, tak bych se na Tebe v tak nekřesťanskou hodinu vykašlala.“
„Jo furt, nematkuj, dobrou Sáro!“
„Nematkuj?“
„Nedělej matku.“
„Pcha.“
„Dobrou!“
„Dobrou Honzo!“
Zanedlouho jsem to udělal, vystříkl jsem.
:
Na flash disk jsem dal zvukový materiál: Čoudelčinu Klec a svoje dosavadní zásadní skladby, přiložil jsem i Otovu Bzandru a svůj rozepsaný text a čekal, že to porodí zlato, ať v reálné, nebo metaforické podobě.
Blížili se Velikonoce a já čekal na kříž, který předvídala Gabriela.
O Velikonocích jsem nebyl v kostele, jako ostatně chodím celkem pramálo, ale stala se mi věc:
S Čoudelkou jsme se už zase nějaký čas bavili a já se stihl optat, jestli když se mnou nechce chodit si mě nechce náhodou rovnou vzít, což bylo motivované Sářiným seriálem, kde David chodí a ona řekne Ano, ale nakonec se nevezmou. Jebalo mi.
Pak byl Velký pátek a já byl u Čoudelky a loučil se se současností, protože jsem vymýšlel, jak dírou poslat věci zpátky, napsal jsem na cigaretu vyndanou z krabičky datum 21. 5. 2019 a chtěl jí vykouřit a bál jsem se, aby mě to nevrátilo celého.
U Čoudelky byla mamka a já v tom prostředí brazilských květin, modelů aut a tří kocourů, dvou klavírů a perfektních reproduktorů přemýšlel, co chci víc, rozbolela mě hlava, den před tím jsem se modlil s řevem Otčenáš a nespal jsem, u Čoudelky jsem se uložil a spal.
Byl předvečer Vzkříšení a já uvažoval, jak mi má s celou věcí pomoct Ježíš, napsal jsem dialog, který jsem ztratil, protože jsem celkem záhy celý text smazal:
Kámen mudrců
“Honzo, to nemyslíš vážně...”
“Co?”
“Koukám na ten nadpis...”
“Proč?”
“Tohle přeháníš.”
“Já Ti řeknu, jak mě to napadlo.”
“No, to jsem zvědavá...”
“No, mám na poličce viteály naruby.”
“Viteál naruby... co to je?”
“Mno, sbírám fetiš od lidí, kteří mě mají v lásce.”
“Aha.”
“Fakt, mám tam Lálu od Čoudelky, plyšovýho slona od našich, rubikovu kostku a magickou kouli od Martičky, k tomu truhlu s klíčema bytů příbuzných, kamínek pro Otu z Medžugorie od Gabriely, uvědomil jsem si, že dělám sbírku až zpětně, všechno bylo na jednom místě a na konci truhla s pokladem.”
“Ó, jak překvapivé.”
“Mám v ní prstýnky pro Tebe!”
“Bože, no dobře...”
“Dostal jsem je od táty a vydělala jsi mi na ně ty za peníze všech, jsou taky z lásky.”
“Vykopal jsi poklad jako duuchotce, takže ta díra to Hitlerovo zlato zmenšila a ty postupně popřeš holokaust a až druhá světová zmizí, vzkřísíš židovský národ...”
“No a proto dělám Kámen Mudrců.”
“Na Vzkříšení, Ježíš Ti pomůže...”
“Přátelé pomáhaj, podle věrouky je kamarád.”
“Co bude dál? Teleport? Navázání komunikace s mimozemskou civilizací?! Stroj Času...?”
“Napadla mě včera struktura, pilový zub bude v oktatinice klouzat po soběpodobné řadě.”
“A jak to souvisí s Kamenem Mudrců?”
“Napadla mě na Velikonoce a ten obraz sedí, podívej se, jak ho kreslili alchymisti. Bude to skvělý, text smaragdový desky a do toho bude v kruhu klouzat trojúhelník mezi čtverci.”
“Když to zjednodušíš, samozřejmě.”
“Jo, ale místo kruhu je tam stodvacetisedmiúhelník.”
“Nesmutni... Toho si nikdo nevšimne, Ty jsi Šmoula Koumák, komponuj, jsem zvědavá!”
“Bude to Bohový. Jdu...”
“Papa.”
No a pak jsem celou noc komponoval ďábelská glissanda pro pilový zub a poslal je k vyvedení Patriku Hermanovi těsně před půlnocí.
Ráno jsem práci otevřel, ke struktuře: Všeintervalové akordy byly propojovány všemi intervaly, spodním tónem v levém kanále a vrchním v pravém až na triton, který byl celý namíchaný vprostřed, otevřel jsem partituru a chvíli jí pročítal a pak jsem se zděsil, protože jsem spletl nástupy přísných imitací ve skladbě přesně o polovinu a triton, ďábelský interval v hudbě, jsem psal ve špatném klíči, zhruba od zlatého řezu, do toho se mi v noci vysmívala vrstva varhan, když jsem jí stylizoval a pak jsem skladbu zuřivě opravoval. Měla křísit mrtvé! A selhal jsem v ďábelském intervalu a spletl se o půlku. A Čoudelka mě nechtěla a Sára tu nebyla.
Sprostě jsem nadával, tuze sprostě, až jsem to řekl:
“Já chtěl složit opus magnum, vole!” Řekl jsem tritonu.
Rozpoměl jsem si na Žižkov, protože touhle větou končil jejich večer toho dne Sářiných narozenin, kdy jsem “usnul dvakrát” a já si vzpomněl, proč jsem zhypnotizovaný.
“Já splet klíč.” přiznal jsem se stydlivě Sáře.
“Co to meleš?”
“Klíč, ty jsi v basovým a já Tě psal do houslovýho...”
“Honzo, ty meleš jedno přes druhý.”
“Jonáš mi řek, že v ní budou glissanda a poseru jí a bude skvělá.”
“Co?”
“Vy mě vidíte, Sáro, celou tu dobu.”
“Jak bychom Tě mohli vidět!?:..”
“Já to zapomněl, splet jsem klíč, měly bejt dva, ne tři, violovej klíč je cesta do pekel a náhradní klíč taky.”
“Náhradní klíč?”
“Nezlob se...”
“Nezlobím, jen Ti nerozumím.”
“Kámen mudrců nejde sestavit, ale jde sestříhat a v Audacity jde i pomačkat.”
“Nebuď smutnej, tohle by nikdo nedokázal.” a to jsem později přepsal na: “Chceš mi říct, že ses vykašlal na spásu světa, stroj času a křísení mrtvých, protože jsi spletl houslovej a basovej klíč na 'ďábelským intervalu'?!” A řekl jsem: “A tím bych to uzavřel.”
Pak jsem dialog vyhodil a s ním celou knihu, věděl jsem, že mě vidí, oni, a že Sára v mé knize žije. Ale jak?