Tři roky (Patří před minulý post)
https://www.youtube.com/playlist?list=PLKbykt6y6AHrooOQ6BtSw1958LDOupla3
„Co tu zase děláš?“
„Brečím.“
„…. Proč?“
„Rozkoukal jsem Tvůj seriál.“
„A?“
„Nedokoukal jsem ani druhej díl.“
„Tak co šílíš?“
„Je od Tebe.“
„A?“
„Nedá se to vydržet, když…“
„Když co?“
„Když jsem Tě tři roky neviděl, nesmím se s Tebou vidět, zejtra jdu do blázince a nemůžu Ti už nikdy vysvětlit co jsem viděl a cítil, nikdy, budu za to sedět, když se o to pokusím, tak mě tam budou držet a vydat tohle nemůžu, protože je to slátanina. A Ty píšeš tohle…“
„Honzo, to není o Tobě.“
„Je jedno o čem to je, je to emocionální příběh od Tebe, bolí mě to.“
„Máš mě rád?“
„Mám.“
„Takže to dokoukáš… A nebudeš bulet, protože jsi viděl, jak rozepsala holka román o znásilnění.“
„Zejtra Sáro.“
„V blázinci dlouho nebudeš, udělali chyby, Nejvyšší soud Tě pošle dom.“
„Alespoň se tam budu mít čím bavit.“
„Tak nebul a koukni se taky jednou, co dělám, jak o světě přemýšlím, vždyť už mě skoro neznáš, budu zas o něco konkrétnější.“
„Pomalu ale, nezvládám to.“
„Tak a teď už zase jdi, kdyby se něco dělo, tak piš, za to Ti hlavu neukousnu, dělám to tak taky.“
„Čau…“
„Čau!“
……
„No?“
„Pokračuju. Třetí díl, třetí minuta, holka píše objektivně, jako by se to vůbec nestalo jí, neříká, co cítila, jako by měla nějakej blok a má to konfrontovat, to jí vyčítá redaktorka.“
„No?“
„Pochop můj text, emoce jsou implicitní, nemusím o nich mluvit a sejít se s Tebou jako ta holka v Tvým díle nemůžu.“
„Implicitní...?“
„Mám to tak vždycky, moje hudba je tím prolezlá, trochu jako Ligeti.“
„Oukej, napsal jsi, co se stalo, ale kde jsi v tom Ty?“
„Fajn, máš to mít, zkusím nejen vzpomínat, ale i se do sebe trochu vžívat.“
„Hodně štěstí!“
„Napíšu Ti o tom, ale teď jdu koukat.“
„Tak se těším.“
„Zatím se měj!“
„Papa, trdlo!“
………
„Poznámka: chlastat vodku přitom nemůžu… antipsychotika.“
„Říkala jsem Ti, že to není o Tobě, nebuď tak vztahovačnej.“
„Jdu dál teda, ale pomalu.“
„Jojojo, pokračuj, směle dál.“
……….
„Už zase bulíš?“
„Hm. Konec třetího dílu…“
„Víš, co máš dělat?“
„Sednout si a vyblejt to.“
„No tak šup.“
„Budu si o tom s Tebou povídat.“
„Áh, závisláku… no dobře.“
„Sáro, jak to začíná, tam na konci, než mě chytne sanitka, člověk by si myslel, že jsem cítil bezmoc se situací cokoli dělat, a tak jsem se svému vesmíru vzbouřil, ale tak to nebylo.“
„Jak to bylo?“
„Já věděl, že to dopadne dobře, proto, co jsi říkala, a tak jsem si mohl být jistý, že překročení prahu ničemu neublíží, věděl jsem od Tebe, že to nemůže skončit zle, a proto jsem udělal šílenost.“
„Jakého prahu? Myslel jsi, že umřeš?“
„Ne, nějak v tomhle nevidím řešení, spíš toho prahu mezi dimenzemi, věděl jsem, že zbourat je nemůže nikomu ublížit, když jsi Ty viděla šťastnej konec. Byl jsem při svém šílenství totálně vyrovnaný.“
„Řval jsi na lidi.“
„Jo, ale necítil jsem přitom nic zlého, myslel jsem, že to tak má teď a tady být, protože já jdu za Tebou a tys viděla na konec.“
„Dobře, necítil jsi vztek na celý svět, že nejsem s Tebou, ale šel jsi vstříc osudu až za práh šílenství, protože jsi věděl, že na konci jsem já, a já jsem teď tady na tom konci s Tebou nebyla.“
„Jo.“
„No dobře, takže ani trocha vzteku a agrese, Ta tam byla jen vůči vesmíru, který podle Tebe, tak jak ho známe měl končit?“
„Jo.“
„A nebál ses, že to špatně skončí, protože sis mě pamatoval šťastnou.“
„Jo.“
„A tak jsi věděl, že když Tě tohle napadlo, musí to být cesta, protože já jsem viděla konec.“
„Jo.“
„Ale připustil sis, že by to mohl být omyl?“
„Ne tak docela, ta myšlenka mě svazuje doteď.“
„Ty si pořád myslíš, že všechno bude dobrý? A se mnou?“
„Jo.“
„No fajn, řekněme, že to s odřenejma ušima dává smysl. Prosím Tě, co se Ti honilo hlavou, když jsi šel na pouť?“
„Měl jsem v hlavě už drobet nasráno, ale půjdeme asi raději od začátku.“
„Dobře, dobře.“
„Ale až zejtra, projdu si svůj text a dokoukám Tvůj seroš.“
„Well, tak jo.“
„Dobrou noc!“
„Dobrou, spi!“
…………….
„A jak je tam ten kluk tak špatnej, že se mu ani nepostavil, tos byla taky tak mimo, když jsem o Tobě začal mluvit?“
„Jo, zasáhl jsi mi do soukromí, tojo, ale tenhle příběh není o nás dvou, chápeš? Jen jsem chtěla, aby Ti některý věci došly, ber to jako hádanku, to máš rád, ne?“
„Nesnáším jinotaje, vůbec jim nerozumím.“
„Ty jsi případ.“
„Já se zas ozvu.“
„Jo, v pohodě.“
……….
„Volal primář, že nenastupuju.“
„Ty tam nejdeš?“
„Prej ne.“
„Tak gratuluju.“
„Dík.“
„A jak to? Vždyť rozhod soud.“
„Prej nesplňuju podmínky a nemusím tam, primář říkal, že rozhodně nenahlásí maření a mám se odvolat na Praze 8.“
„Aha. Tak super.“
„Jo, můžu normálně do školy.“
„To neznám.“
„Co?“
„Že jseš rád, že můžeš do školy.“
„Změna je život.“
„Pamatuju si, jak jsi kňučel, že je to produkt násilí.“
„Sáro…“
„Dobře, jestli jsi dospěl, tak mlčím.“
„Ha-ha, vtipný. Měj se zatím.“
„Čau.“
…………..
„Honzo a…“
„No, co?“
„Ty nevíš, co to znamená, když řekne holka ne?“
„Počkej, tohle chápeš úplně špatně.“
„Jak? Vždyť jsem řekla ne.“
„Ne bych chápal, nevím, co to znamená, když lžeš.“
„Já lžu?“
„Zcela evidentně.“
„Honzo, Ty sis to vymyslel.“
„Viděl jsem Tě před sebou, a pamatuju si to přesně.“
„Nevím, co jsem řekla.“
„A to je ten kec.“
„Co?“
„To, žes to nepopřela zcela jednoznačně. Prosím Tě Sáro, o těchhle slovech přece člověk buď ví, že je řek, nebo ví, že je neřek, nesnaž se mi tvrdit, že nevíš.“
„Ale já nevím.“
„Kecy. Popřela jsi jenom zkratku OMG, že zkratky nepoužíváš zcela ze zásady, tím sis byla kupodivu jistá a řekla jsi, že bys nikdy neřekla nic o spáse světa.“
„Co s tím máš za problém?“
„Že jsi to odvodila, když jsem Ti vykreslil naprosto konkrétní situaci. Oukej, nemusela jsi říct rovnou OMG, ale třeba ach můj Bože, ale o pěti dětech a svatbě člověk nemluví každej den, a když to řekne, tak si to pamatuje a když to neřekne, tak to ví.“
„I kdybych mluvila o Tobě, řekni, opravdu tomu věříš? Ty si fakt myslíš, že jsi zázračnej? A jak se vypořádáš s tím, co jsem Ti řekla na začátku: Copak nechápeš, když řekne holka ne?“
„Myslím, že tohle ne se prostě nemůže počítat, sorry, ale nemůže.“
„Proč se nemůže počítat ne? Já jsem taky svobodná, nikdo mi nediktuje Tě chtít.“
„Jenomže já asi docela soukromě vím, že mě chceš, dohání mě k šílenství, že nemůžu přijít na to, co nám brání.“
„Vzdej to.“
„Ne.“
„Nepřišel jsi na to za tři roky a vzpomínky blednou, vždyť už nevíš, kdo jsem, pamatuješ si akorát ten svůj blud, a žes mi sahal na prsa.“
„Znám Tě.“
„Tak ještě jednou: Nepřišel jsi na to za tři roky a nepřijdeš na to nikdy, svojí „bolavou naději“ nenaplníš, smiř se s tím.“
„Já to dotáhnu, pro nás.“
„Vzdej to.“
„Dotáhnu to, ať je to cokoli.“
„A Tebe nenapadlo, že jsem mohla být já obětí klamu? Třeba něčeho vyššího? Tohle Ti asi řeknu jen ve Tvý fantazii, ale připusť si, co když to bylo zlý? A co když Tě chráním?“
„Já nevím, nevím proboha, ale nesedí mi to, jak by Tě něco zlýho donutilo mluvit láskyplně? Vždyť to je protimluv.“
„Co když mi ukázali, co já vím, nějaký bytosti něco, co nebyla pravda, aby nám ublížili? A co když se toho bojím, a tak před Tebou utíkám?“
„A bojíš se tak moc, že mi neřekneš lautr nic, i když tu evidentně krvácím.“
„Jak můžeš bojovat za pravdu, kterou neznáš?“
„Pravdu ne, ale znám lásku, za ní chci bojovat.“
„A Ty nevidíš, že nechci?“
„Pořád vidím, že chceš, to mám před sebou, mám před sebou ten Tvůj dojatej láskyplnej projev.“
„Honzo…“
„Nezlob se.“
„Ale já se nezlobím, jen mi řekni, jestli jseš si jistej.“
„Jsem!“
„Zkus to, dělej jak myslíš, ale dávej si pozor, prosím!“
„Jo.“
„Opravdu ale, uděláš chybu a zavřou Tě do blázince, půjdeš zase hlavou proti zdi a špatně dopadneš, prosím už mi nevolej a nepiš, to není cesta, rozumíš?“
„Jo. Jdu koukat.“
„Jdi a Honzo…“
„No?“
„Neber si to tak osobně, jo?“
„Dobře. Jen se mě to trochu dotklo, ale chápu, že to není o nás.“
„Dobře dobře. Ahoj!“
„Ahoj, Sáro!“
…………
„Cituju: Kdybys to měla zpracovaný, tak o tom nepíšeš knihu.“
„No však tak to je.“
„Uklidňuje mě, že nepíšeš o nás.“
„A Ty o nás psát můžeš…“
„Vadí Ti, na čem pracuju?“
„Jo, vadí.“
„Co s tím mám dělat, mám to zahodit?“
„Já nevím, ale čeho chceš jako dosáhnout? Nechceš se mi pomstít, nechceš vlastně ani, aby to někdo čet, to je Ti fuk, co chceš? Jestli si myslíš, že je to cesta ke mně, tak je to omyl, svlíknout se do naha a ničit věci je omyl, černá díra je omyl, Ty jsi omyl, vždyť o tohle nemůže nikdo stát.“
„Jsem omyl…?“
„To si to neumíš odpustit? Nechat věci bejt, a žít si svůj život, skládat muziku a nesrat se do věcí, kterejm nerozumíš?“
„Nemůžu si pomoct.“
„Nemůžeš si pomoct? A komu tímhle pomůžeš? A jak? Vždyť ta Tvoje „Bolest“ nikoho nezajímá, můžeš si za to sám a nemůžeš se divit, že Tě nikdo nechce.“
„Musím mluvit, je to křivda, byl jsem sice totální magor, ale nemůžu mlčet o tom, co jsem viděl.“
„Říkal jsi, že nebojuješ za pravdu, že jí neznáš.“
„Říkal jsem, že bojuju za lásku.“
„Honzo, Ty si myslíš, že když Ti naroste na prsteníčku energetickej prstýnek, že je to láska?“
„Co to je?“
„Láska je, když bez řečí umyješ nádobí.“
„To je taky láska, projevů je celá řada.“
…………
„Chvíli jsem se odmlčel.“
„Ty už zase bulíš?“
„Dokoukal jsem to.“
„A? Líbilo?“
„Jak ta hlavní postava, ta Tereza, ten román nevydala…“
„No? Co?“
„Chápu, co to je hrdinství. Ale je to tak smutný.“
„Chápeš?“
„Sáro, tak já to nevydám a nebudu to šířit.“
„Honzo…“
„Ale budu si sem s Tebou chodit povídat.“
„Nebul.“
„Já…“
„Co?“
„Je to můj příběh, můžu s ním dělat co chci, ale Ty jsi za nic nemohla, za nic, a to lidi nepochopí.“
„Proč jsi tohle psal?“
„Měl jsem pocit, že hledím do něčeho, co mě přesahuje a nechtěl jsem zapomenout.“
„No fajn. To nemusíš ale přece vydávat.“
„Já měl pocit, že by to mohlo něco změnit.“
„Honzo.“
„Co?“
„Nebul, nemohlo, žij se svou pravdou, tím, že já jsem Tě měla ráda, ale necpi to lidem, vždyť už Ti snad došlo, že to nikoho nezajímá.“
„Já chtěl…“
„Chtěl jsi být se mnou.“
„Uložím si to, budu na Tebe myslet, nikdy nezapomenu, nebudu to víc šířit.“
„Honzo…“
„Sáro…“
„Ulož a teď upaluj, muzika čeká.“
„Miluju Tě!“
„Honzo…“
„Co?“
„Jdi, jdi.“
„Ahoj!“
„Pa, trdlo!“
………………….
„Ještě si přečtu tu Tvoji knížku.“
„Fajn.“
„Hele ale…“
„No co?“
„Ty nejsi v mým díle záporná postava, nepíšu o žádným znásilnění ani ničem podobným, byla jsi trochu svá, ale není tam o Tobě nic špatnýho.“
„No?“
„Já to můžu říct.“
„Prosím Tě nerozhoduj se, co uděláš podle toho seriálu.“
„Jo, mně je to jasný.“
„To že sis k sobě vztáhnul jedinou linii, která Ti připomínala Tebe je pro Tebe asi dost typický, ale vůbec jsem to nezamýšlela jako mesidž pro Tebe.“
„Jo, to jsem celej já. Chtěl jsem říct: Můj pohled na věc je, žes byla svědkem mystéria a nemůžeš mi to říct, to je celej příběh.“
„Přemýšlím… Co s tím?“
„Já nevím, záporák jsem v tomhle díle já a posvěcuje mě to, že jsem to napsal a Tys neudělala nic špatnýho. Dalas mi pusu... sice jsi byla trochu tvrdá, když jsi mi přitom řekla, že spolu nebudem a mě to zamotalo hlavu. Přemýšlel jsem hodně o tom, jak jsi to myslela a vyrobil jsem si pak všechno sám. Dalo by se tvrdit, že za to trochu můžeš, ale mohli bychom si v tomhle podat ruku.“
„Honzo promiň, já byla fakt kráva.“
„To už jsme si řekli, kdyby to nebyla moje fantazie, tak už to neopakuješ.“
„Nebuď tak meta, mrzí mě to.“
„Mě taky, hodně to bolí.“
„Co zamýšlíš?“
„Já nevím, budu pokračovat, potřebuju si toho s Tebou ohledně týhle věci ještě hodně říct.“
„Dobře.“
„Ale později, zatím se měj.“
„Pa.“
…………..
„Kdy mi napíšeš, co jsi cítil?“
„Já se do toho pustím, nepamatuju si toho moc a moc přesně, ale bude to práce na delší běh.“
„Řekni, jak Ti je, když sis mě teď vymyslel?“
„Na jednu stranu to chápu jako příležitost věci alespoň nějak řešit, na druhou mi připadá, že když Ti vnáším do úst slova, který jsi nikdy neřekla, zkresluju si o Tobě svojí zmlženou představu, mám Tě ale i tady rád a je mi příjemnější si s Tebou povídat imaginárně, než poslouchat, jak na mě řveš, že jsem největší chyba v Tvým životě.“
„Byla jsem fakt naštvaná, žes tam byl, to sis to nemohl odpustit?“
(Poznámka pro čtenáře: Těmito slovy vyvrcholilo naše setkání na autorském čtení.)
„Nemohl jsem si pomoct.“
„Proč jsi neodešel, když jsem Tě o to prosila? Řekla jsem dokonce, že jestli má mít nějakou váhu Tvůj text, máš se otočit a odejít.“
„Já jsem trucoval.“
„Trucoval… Nejsi na to už velkej?“
„Vždyť si mě pamatuješ jako děcko, já se neumím chovat dospěle.“
„Ó, to je sebekritika! A trefná! Neholil ses, někdy ani nemyl, neuklízels, umývala jsem po Tobě nádobí, nechodils do školy a protestoval jsi v diskusích o světě proti všemu, s čím jsi neuměl pracovat.“
„Já mám ale dospělou hudbu, pochop.“
„Jo… Je krásná, někdy si jí pouštím a vzpomínám, líbí se mi, že jsi i potom všem nezanevřel na krásu a dobré konce, Tvoje hudba bolí, ale končí hezky, mám to ráda!“
„To se hezky poslouchá, ač jsem si to vymyslel.“
„Skladatel… Líbí se mi to povolání, my umělci jsme obětí neodolatelného tahu k tvorbě a práci s prožitky. Nemysli si, já Vaší roli chápu a my spisovatelé to děláme obrazy, ale vy jdete až k esenci, je to krásný.“
„Jo, miluju to, ale obrazy používáme taky, jen značně abstraktnější.“
„Povídej mi o hudbě, to mám ráda.“
„Nějakou si pustíme a budu Ti o tom povídat?“
„Nějakou od Tebe?“
„Jo, já cizí hudbě nerozumím. Pustíme Pětkrát naruby, to je skladbička z prváku.“
„Tak jo.“
„Na úvod řeknu: Je celá o tom, že všechno, co v hudbě můžeme slyšet, může navléknout jiný kabát a můžeme na to nahlédnout odjinud s jiným významem a pocitem. Skladba je tím v podstatě kubistická, koukáme na jednu věc, ale pokud možno ze všech úhlů.“
„Kubistická skladba?“
„Jo, je to příměr.“
„Well, tak jdem na to?“
„Jojo.“
„První věta začíná diatonicky, ale tonálně víceznačně, pak s nástupem basu ztrácí pevnou půdu pod nohama úplně a dostává se skrz témbrovou plochu do plochy atonální a končí totálem.“
„Nerozumím ani slovu.“
„Vlastně je to o čistém nástupu špíny. Druhá věta má dvě polohy, jednu šíleně rychlou a druhou šíleně pomalou, jednoduchej nápad.“
„Maniodepresivní kánon?“
„Jo, to jsem psal ještě v době, kdy jsem moc nevěděl, co je to deprese.“
„Tys byl ale hroznej depkař.“
„Myslíš?“
„Podle mě jo.“
„Ale neuměl jsem to zhudebnit, tohle je takový jenom trochu záhadný.“
„Co ta třetí?“
„Jo, tam je takovej jeden překvapivej zlom, teď, je to taková dost originální modulace.“
„Působivý.“
„Jo docela, na mě trochu podbízivý.“
„To by nebylo tak temný.“
„Asi. Věta je cyklická.“
„Aha.“
„Homonyma, čtvrtá věta, nejdůslednější a nejzdařilejší naplnění konceptu.“
„Wau, to je úplný mystěrium.“
„Ona se jakoby táže tou figurkou po svém významu a tím, že je sama zasazovaná do novejch kontextů na to i lokálně odpovídá.“
„Aha.“
„Pátá věta vrací téma ze začátku, ale je vykreslené ve dvou polohách, které se na konci nesmíří, ale najdou v jednom tónu něco jako kompromis, nebo nevím, jak na Tebe ta finála působí?“
„Finála?“
„Ten poslední tón.“
„Nevím, trochu fatálně.“
„On je tam správnej interval nahoru, kterej by mohl bejt v tom prvním hlase, ale je vlastně o triton vzdálenej, od toho, kterej by tam člověk čekal, to je nejpříčnější interval, taky se mu říká diabolus in musicae, takže končí skladba dost paradoxně. Myslím, že je rozpolcený.“
„Je to nabitý, dost působivý.“
„Dík! Není to temný?“
„Možná trochu, ale pravdivý podle mě.“
„Dost o muzice, snad si popovídáme někdy naživo.“
„Jojo.“
„Zatím se měj, zas napíšu.“
„Ahoj!“
……………..
„To jsi zpátky brzo.“
„Jo, něco mě napadlo.“
„No povídej.“
„Název toho díla je ošklivej.“ (Kniha se jmenovala Pandora)
„To jo.“
„Myslím, že by se to mohlo jmenovat místo Pandora Epimétheus, abych Tě neočerňoval.“
„To je pěkný.“
„Viď? A sedí to.“
„Jojo. Ale jseš si jistej? Vždyť všechno hodíš na sebe.“
„Myslím, že ne, podle mě to není blbý. Tak já zase jdu.“
„Papa.“
……………
„Honzo?“
„No?“
„Já nevím, jak to říct.“
„Povídej…“
„Nedošlo Ti, čím jsem si i já musela projít?“
„Určitě to nebyla procházka růžovým sadem.“
„Přemýšlel jsi nad tím někdy?“
„Jo, ale nedohlédnu to.“
„Nejdřív jsem strašně brečela. Pak to bylo hrozný kvůli vztahům, prostě s kamarády jsem to otevřela a chápali, ale nešlo pomoct, a z tý bezmoci cokoli dělat se nedalo ven. Musela jsem to přestat řešit, vytěsňovat to, ale to taky nešlo, pocit viny mě doháněl, měla jsem výčitky, pořád jsem přemýšlela, co by bylo, kdybych na Tebe nebyla tak nefér a do toho všeho jsem věděla, že na mě nemůžeš přestat myslet, ale nemohla jsem se Ti přibližovat, věděla jsem, že mě miluješ, ale situace to nechtěla, strašně to bolelo, začala jsem chodit na terapii a všechno řešila s odborníkem, ale nevyřešilo se to, našla jsem jen způsob, jak žít něčím jiným. Do toho mě nikdo nechtěl, pro vztahy se nehodí, když máš nedořešenou takovou věc a některý kluci mě rovnou odsoudili, že jsem Tě zničila. Ani já jsem se neuměla k někomu přiblížit, měla jsem ze vztahu strach a emočně jsem se nedokázala na lidi napojovat. Měla jsem blok.“
„Mrzí mě to, víš? Nechtěl jsem ubližovat.“
„Já jen, aby tu zaznělo, že jsem taky v prdeli.“
„Promiň Sáro!“
„Já přece nepotřebuju, aby ses mi omlouval, chci, aby to zaznělo.“
„Jo.“
„To je teď celý, chtěla jsem, abys to slyšel.“
„Ahoj!“
„Ahoj, Honzo!“
…………………..
„Honzo a Ty sis fakt myslel, že na mě uděláš dojem nějakým zázrakem?“
„To, co se stalo, jsem úplně vědomě nezamýšlel.“
„Ale i tak: Ty myslíš, že by se mi líbil čaroděj?“
„Myslím, že jsi vyhledávala spíš jistotu a pevnou půdu pod nohama a nějaký ty peníze, ze zázraků máš tak akorát strach a vzbuzují v Tobě nejistotu.“
„Vidíš? A Ty strkáš místo toho pindíka do kosmu…“
„Vím, že pro Tebe nejsem na první pohled vhodnej, navíc jsem totálně bezzásadovej a nezodpovědnej a to nemáš ráda, ale taky Tě to ke mně táhlo.“
„Jak tohle víš?“
„Tohle vím a vím to od chvíle, kdy jsme se potkali. Dokonce jsem Tě to dvakrát slyšel říkat.“
„No dobře, je pravda, že jsem Tě měla ráda.“
„A taky jsme si voněli.“
„Honzo?!“
„Co? Vždyť je to fakt, párkrát jsem dokonce ze srandy před Jonášem otevřel Tvůj pokoj, čuchnul jsem si a zase zavřel, vždycky se mi přitom hrozně smál.“
„Tys očuchával můj pokoj?“
„:D Jo.“
„Nemáš trochu respektu k soukromí?“
„Nezlob se, o nic nešlo, jen jsem si udělal dobře.“
„Fajn.“
„Mám štěstí, že mi v tomhle textu můžeš tak snadno ustoupit, stačí si to usmyslet a je to, jinak bys to neudělala.“
„Super vtipný, ještě nějaký meta-fóry?“
„Jo, sluší Ti to! A líbí se mi slovo metafóry, zní jako metafory.“
„Honzo přestaň, mluv k věci.“
„No a já jsem Ti taky voněl.“
„Jak víš zase tohle?“
„Říkala jsi to Zuzkě na bytě potom, co jsme si dali prve pusu, říkalas, že to ze mě hrozně táhlo, a že Ti to připadalo jako dobrej nápad.“
„Ty posloucháš za dveřma?“
„Na Žižkově bylo přece všechno slyšet. Proto jsem pořád chodil na byt diskutovat, věděl jsem, že mě slyšíš.“
„Chceš mi říct, že když jsi mluvil o privatizaci dálnic, tak jsi mě jako balil?“
„Trochu jo.“
„Jak na mě mělo udělat dojem, že sníš o lepším světě, ve kterém se řeší všechno přes prachy?“
„Ani nevím, připadal jsem si, že mám názor, jako správnej chlap a že mám ve věcech jasno.“
„Honzo, dálnice se nikdy privatizovat nebudou, to je úplný scifi a já nemám ráda snílky, navíc pomatený.“
„To už mi naštěstí došlo.“
„Potřebuješ občas trochu uzemnit, třeba vzděláním.“
„Díky za tuhle poznámku.“
„Nezlob se, chytrej jseš, ale nic o věcech nevíš, vždyť jsi do loňska nevěděl, kde se na světě bere máslo.“
„Tušil jsem, že to bude souviset s mlíkem a nějak mi to celej život stačilo.“
„Nedivím se, že jsi hudební skladatel, Ty nic jinýho být ani nedokážeš.“
„Jak to myslíš?“
„Imaginární světy, které nepodléhaj žádným omezením a maj minimální vazbu na materii Ti jdou.“
„Hm, to je asi fakt.“
„Ale kdybys měl říct, jak se dělá máslo, tak je Ti to klidně celej život jedno.“
„Já už neřeším věci přes prachy.“
„Ty dospíváš?“
„Ha-ha.“
„Pověz, jak o světě teď přemýšlíš?“
„Někdy bych se na tyhle věci chtěl zeptat já Tebe, ale to v tomhle textu nejde, mám jen Tvé emocionální příběhy a z toho si dělám obrázek.“
„Honzo, na něco jsem se Tě ptala.“
„Chápu svět zase o dost jinak, myslím, že jsou ve světě přítomné protichůdné principy a já jsem domyslel tenkrát z celý věci jenom půlku.“
„Jaké?“
„Přece mužský a ženský.“
„Jasně, ale co to znamená?“
„Muž je citlivý k ženě a obchoduje se světem, žena je citlivá ke světu a obchoduje s mužem.“
„XD, to nemyslíš vážně.“
„Co to je za slovní spojení myslet vážně?“
„Fakt chceš tohle tvrdit feministce?“
„Ty nejsi feministka.“
„Jsem bisexuální feministka a bojuju za rovnoprávnost žen a Ty přijdeš s takhle sexistickou myšlenkou. Honzo, takovýhle věci mi nemůžeš tvrdit, vždyť je to odporný, vždyť mezi lidmi není rozdíl jenom v tom, co maj mezi nohama.“
„Máme na světě tolik pohádek o osvobození princezen před drakem a lidi je mají tak rádi.“
„Ukončuju tohle téma, takový věci nebudu poslouchat.“
„Buď ráda, že mě máš takovýhodle, vždyť kdybych se k Tobě nechoval takhle, dávno bych se na Tebe vykašlal.“
„Honzo, ale Ty se na mě máš vykašlat. Zachraň sebe. Tohle je úplně mylnej koncept.“
„Pořád na Tebe myslím.“
„A co jsem pro Tebe kdy udělala tak úžasnýho, že mě pořád chceš? A když jseš tak férovej ke světu, proč bereš ten invalidní důchod? Vždyť si ho nezasloužíš!“
„Je pravda, že jsem trochu vyžírka, jsem už vysílený a slabý na to, abych žil zodpovědně.“
„Kecy, Tys zodpovědnej nikdy nebyl, jseš prostě hrozně pohodlnej.“
„A proto píšu tohle?“
„Mě miluješ, ale podle mě je to složitější, vytyčil jsi tu hranici špatně, a celej Tvůj problém je v tom, že nejsi a nikdy jsi nebyl pravičák, jen sis myslel, že jsi našel recept na pravdu. Tvoje hudba je plná hodnot, který se nikdy nemůžou zpeněžit, ale přinášej do života krásu i bolest a naději a smíření a já nevím co všechno, ale komerční hity to nikdy nebudou. Ty jsi citlivej, někdy až sentimentální a počítat a kalkulovat neumíš, je Ti jedno, čí jsou peníze, který si od státu bereš, tebe rohlíky a hodnota práce nikdy nezajímali, chceš prostor na to sdílet se světem své pocity.“
„Vyčerpávající.“
„A ještě něco, lidi nejsou levicový, nebo pravicový podle pohlaví, ale podle toho, jaký opravdu jsou, přijmi se, vždyť jsi umělec, ne strojař, zajímají Tě pocity a krása a nikdy Tě nezajímala efektivita.“
„Možná máš pravdu.“
„To je další věc, byla jsem toho svědkem, jak ses neměl rád, a tak jsi si vymyslel tu kravinu, tu blbost s tím „anarchokapitalismem“, Tys tomu nikdy nevěřil! Bojoval jsi sám se sebou, protože ses bál toho, co cítíš! A tak jsi utekl k svému racionálnímu uvažování, které je velmi silné a výkonné, ale nikdy Ti nebylo příjemné. Jen jsi utíkal, pamatuješ na svůj sen? Fantazii číslo jedna?“
„Po tomhle všem asi nevím, jak má vypadat svět, nebudu chodit k volbám, jsem rozpolcený, asi raději sním každý den jedno Spektrum a jednu Zyprexu a budu se zabývat svými světy.“
„Autisticky.“
„V podstatě autisticky.“
„Honzo, Ty umíš změnit svět, tomu pořád věřím, ale neuděláš to tak, že budeš protestovat proti daním a brát invalidní důchod.“
„Myslíš, že umím změnit svět?“
„Napsal jsi knihu snad možná dokonce o živém Bohu, byli tu tací, kteří psali knihy o mrtvém nebo o žádném a Ty je máš všechny na háku, Tvoje svědectví o zázracích může změnit svět, ale vykašli se na toho dredatýho autistu, co dělá všechno logicky a nevidí to.“
„Nevidí co?“
„Nevidí, co je umění a krása, má představu, že když budeme mít díky efektivitě všichni víc volného času, že nám bude líp, protože pochopil jen jednu teorii hodnoty.“
„Mám založit vlastní teorii hodnoty? V které se bude tvrdit, že kopáním do země nacistické zlato vzniká?“
„To asi ne, musel by sis pak připustit, že na druhé straně Tvého snažení je někde zlej Hitler, kterej kvůli zlatu vraždil.“
„To je asi fakt.“
„A na ten poklad se vyser.“
„Proč?“
„Chceš chápat věci symbolicky? Když je někde hákovej kříž na stromě, tak to nevěstí nic dobrýho.“
„Dobře, zlato!“
„A odpust si ty blbý fóry.“
„Budu muset jít.“
„Ahoj!“
„Tak já jsem podle Tebe levičák, hm hm, ahoj!“
„Těžkej…“
……………………………
„Napadá mě…“
„No, co?“
„Nic jen, ve vztahu ke studiu.“
„Povídej.“
„Myslíš, že je studium forma magie?“
„Pro většinu lidí ne, ale pro Tebe zcela jednoznačně.“
„Ty jsi vtipná. Myslím to vážně, poznání byl první hřích, co když civilizace přišla na to, jak se ho účastnit bezpečně?“
„A studovat hudbu je magie na druhou, protože o ní nikdo nic neví.“
„Nedělej si z toho srandu.“
„Ne, já hudbu obdivuju, i když jsem teda nikdy nebyla na koncertě vážný hudby, líbí se mi Váš svět, ale nerozumím mu, dělám si srandu z tý tvý úvahy.“
„A titul je jizva.“
„:D, Honzo neblbni, potřeboval bys zase z nebe na zem.“
„Jo, asi dost kosmologických úvah.“
„Óká. A…“
„No co?“
„Tys opravdu myslel, že kdybys neslíbil mámě, že dostuduješ, tak zmizíš?“
„:D Nějak tak podobně.“
„Já se tomu teda směju, protože Tys nic paradoxnějšího, než slíbit mámě, že dostuduješ, udělat nemohl.“
„Nech už si toho, já teď do školy už fakt chodím.“
„Dobře dobře, jen.“
„No co?“
„Honzo, co vyprovokovalo tu Tvojí druhou epizodu?“
„V podstatě už jsem byl tak bezmocný, že jsem se vnitřně přesvědčil, že už není na světě žádné dogma, jediný axiom, který mi zbyl, byl, že se jednou vezmem.“
„Proto jsi žádal o ruku jednu holku za druhou?“
„Celkem dvě… ale jo, v podstatě jsem nevěděl, co jsi a bylo potřeba to zkusit.“
„Pokus-omyl, dobrá metoda na záchranu světa…“
„Zejména ten omyl mě na tom fakt baví.“
„Honzo, pověz mi o tom víc.“
„Chystám se, projdem to ale od začátku.“
„Dobře dobře.“
„Ale teď mě omluv, nemám energii.“
„Jdeš?“
„Jo.“
„Tak pa.“
„Ahoj, Sáro.“
……………………..
„Jdeš na to?“
„Jo, od první stránky.“
„OK.“
„Ale připadá mi, že už tam toho dost je.“
„Jo. Není to špatný, ale mám pár otázek.“
„No?“
„Úvod: Na počátku bylo silomrdenství čapíčapí…“
„A ono to neshrnuje, co se stalo?“
„To je celkem jedno, je to rouhání a prasárna.“
„Nechám to tam.“
„Jak chceš, jestli Ti to připadá vtipný…“
„Není to zlý.“
„Dál: To si myslíš, že když budeš žvýkat vitamíny Spektrum, tak to něco vyřeší?“
„V podstatě jo, protože žrát jenom antipsychotika je pro mě jen připouštění si vlastní méněcennosti. Na to jsem citlivej. Jeden prášek, co mě psychicky stabilizuje můžu doplnit o symbol, kterej mi nedá zapomenou, že i můj vesmír za to stojí.“
"No dobře, jak myslíš, jestli jde o Tvou důstojnost, tak mlčím."
„Teď se mi zase stala věc.“
„No, povídej.“
„Nevzali mě večer do autobusu, protože mi to nenačetlo kartu, to už se mi jednou stalo, dneska jsem musel jet o hodinu pozdějš.“
„No a?“
„No minule mě řidič pustil a já mu slíbil, že až spolu pojedem znova, že mu to zaplatím.“
„A?“
„Ten, co jel o hodinu pozdějš byl ten, kterej mě minule pustil.“¨
„Ty jsi vtipnej.“
„Měl už jsem vybráno a řek jsem si mu poctivě o dva. Dal mi to za jeden, vzpomněl si ale řek, abych to nikde neříkal.“
„Teď to říkáš.“
„Nehroť.“
„No jo furt, Ty taky všechno hrotíš, je to teda ale náhodička.“¨
„Jo, celkem sranda.“
„Honzo ale…“
„No?“
„S tou vztahovačností bys měl něco dělat.“
„Jo, ale jak?“
„Něco si o tom přečti, buď víc sám za sebe a nezávislač na hodnoceních a zpětných vazbách a nevytvářej souvislosti, kde nejsou.“
„Já se snažím.“
„Ale nejde Ti to, jen napíšeš “skladbičku”, hned jí všem posíláš a chceš slyšet pochvaly.“
„To už tolik nedělám, ale není na tom podle mě nic špatnýho.“
„Ale je to příznačný, já to chápu, jsi hrozně zraněný, nechtěla jsem Ti tolik ublížit.“
„Myslíš, že je vztahovačnost důsledek zranění?“
„Jednoznačně.“
„Ale Ty za nic nemůžeš.“
„Ale zranila jsem Tě, to jsou dvě věci.“
„Taky jsem Tě zranil.“
„A taky si myslím, že za to nemůžeš.“
„Trošku.“
„Nemůžeš, zbláznil ses, to se může stát každýmu.“
„Docela rád bych to rozebral.“
„Spusť.“
„Sáro, Ty jsi to viděla, a i jsi to o mně řekla.“
„Co?“
„Že jsem se bál a styděl.“
„Čeho ses bál?“
„Lásky, pochop ale.“
„Co?“
„To, jakým způsobem ses mi přiblížila mi muselo nutně ublížit.“
„Pokračuj.“
„Já se roky dusil, abych nedal city najevo, pak jsem se zamiloval do Tebe a Tys mi dala sobeckou pusu a pak druhou, při tý jsi mi dala najevo, že spolu nikdy nebudem. Ochutnal jsem Tě a to, jaké by to bylo, kdybys byla se mnou, vytlačit to ale nešlo, zranilo mě to. Jenomže Tys to myslela dobře, chtěla jsi mě otevřít, znala jsi můj problém a viděla jsi v tomhle řešení, chtěla jsi, abych se nebál holek. Chtěla jsi, abych se docenil a věděl, že jsem taky chlap, kterýho holky můžou chtít. Jen Ti nedošlo, že už myslím na Tebe, teda věděla jsi to, protože jsem Ti to okamžik předtím dokonce řek, ale nedošlo Ti, co to může způsobit.“
„Je pravda, že Ti tu pořád vyčítám, že jsi byl nezodpovědnej, ale sama na tom nejsem líp. Ty ses choval špatně jen v systému a ve škole, ale já ve vztazích, byla jsem prostě hrozně blbá.“
„To nic, jen pochop.“
„Nevím, co bych měla zase chápat, ale tohle není nic. Máš bejt trochu naštvanej.“
„To neumím.“
„Měl by sis taky někdy připustit, že to byla i moje chyba. Všude kolem sebe vidíš, co všechno jsi zkazil, ale naštvi se na mě už, vždyť jsem Ti to vyrobila já, nebo se nehněvej a rovnou odpust, musíš ale vědět, že to byla i moje chyba.“
„Byla jsi nefér.“
„Byla jsem hrozně nefér a mrzelo mě to, ale byla jsem nefér a všechno jsem Ti vyrobila, i když jsi měl prameny hluboko v minulosti, za tohle jsem mohla do velké míry já.“
„Dobře, chápu to jako omluvu a chápu, žes mi toho hodně vyrobila, ale ten problém je starší.“
„Jak starej?“
„Teď to bude asi 15 let.“
„Nedělej si ze mě srandu.“
„Fakt.“
„Co se stalo před patnácti lety?“
„V podstatě nic, jen se to poprvé projevilo.“
„Povídej.“
„Ale až zejtra, je půl jedný.“
„Fajn.“
„Dobrou noc!“
„Dobrou!“
……………………..
„Já Ti to povím ještě dneska.“
„No povídej, co bylo v Tvejch osmi letech.“
„Ve školce jsem se znal s Martičkou Kozlíkovou a pak jsme spolu začali chodit i do školy, začalo to jak jinak než naprosto nevinně, jednou donesla do školy šňůrku, že mě naučí hru, byl jsem zvyklej se prát s klukama a hrát hry a házet míčkem o zeď, nebo si o přestávce kreslit, ale tohle bylo najednou intimní a něžné, hrály jsme šňůrku, takový to přebírání různejch tvarů šňůrky mezi prsty, pak jsme si začali házet psaníčka o hodinu a měli jsme se pak najednou rádi.“
„Co bylo po tom, co Tě sbalila na šňůrku?“
„Do všeho vstoupil Honza Koliáš, který si s ní po tom, co jsme spolu hráli rok šňůrku, začal jednou povídat a zanedlouho začal tvrdit, že jí miluje, já věděl, že má Martička raději mě, ale on jí nakreslil nějakej obrázek s kulometem a velkou barevnou čepicí a napsal k tomu: „Martičce“, nebál se jí vyznat a ona s ním začala ve třetí třídě chodit.“
„To je teda drsný, jak jsi to zvládal, když jsi s ní hrával šňůrku a on jí zbalil na kulomet?“
„Hrozně jsem záviděl a žárlil, ale šňůrku se mnou hrála Martička dál, když byla odpoledka, tak jsem jim alespoň křenil a jednoho dne Honzu Koliáše napadlo, že už on nechce naší lásce překážet. Den před letníma prázdninama mi oznámil, že se s Martičkou kvůli mně rozchází a jí řekl, že se jí pak hned zeptám, jestli by chodila se mnou. Zanedlouho to věděla celá třída a když se s ní Honza Koliáš rozešel, řekli mi všichni, ale úplně všichni, že mám jít za ní, že mě chce.“
„To je trochu bizár, ale řekněme, že se to stalo mezi dětmi. Co bylo dál?“
„No, potom, co se s ní Honza Koliáš rozešel, aby nebránil naší lásce, jsem se před celou třídou schoval za topení a řek jsem, že odtamtud nejdu a Martička odběhla na záchod a tam se rozbrečela.“
„Děláš si srandu?“
„Ne. Byla zničená, ale já za ní neuměl jít hned potom, co se rozešla s Honzou Koliášem a potom, co mi celá třída říkala a dokonce skandovala, ať jdu za ní.“
„Počkej, ale Tys jí měl rád ne?“
„Jo, ale takhle jsem to nechtěl.“
„No a pak?“
„Pak jsem se s ní přestal po prázdninách skoro bavit, občas jsme na sebe koukli a já doufal, že ten problém vyhnije.“
„Jak dlouho?“
„Pět let.“
„Pět let jsi s ní chodil do třídy a nebavil ses s ní i když jsi jí miloval, protože skandovala celá třída, ať za ní letíš a řekneš jí, že jí máš rád?“
„Bylo to hrozný trauma, snažil jsem se to vytěsnit, ale ona se mnou do tý třídy furt chodila, měli jsme období, kdy jsem se předváděl, nebo jsme si i vyměnili pár slov, ale měl jsem hroznej blok.“
„A co ona?“
„Podle svých slov pro mě za základku, kterou mě celou prý milovala, obětovala celkem tři vztahy.“
„To je drsný, co bylo po pěti letech potom, co ses schoval za topení.“
„Prožil jsem to samý znova, několik spolužáků se na mě domluvilo a udělali hrozně šikanózní počin.“
„Jakej?“
„Hodili mě před ní a řekli: Maritčko, Kóťa by Ti chtěl prej něco strašně říct.“
„Cos udělal?“
„Vyznal jsem, že jí mám dlouho moc rád.“
„A udělal jsi to potom, co Tě zpakovali spolužáci?“
„Jo a hrozně se mi smáli.“
„Co bylo dál?“
„Řekla, jestli se jí taky zeptám, jestli bych s ní nechtěl chodit.“
„Aha, to si o to řekla? A zeptal ses?“
„Zeptal.“
„A ona řekla, že chce?“
„Jo a pak se zeptala, proč jsem to neřek dřív.“
„Cos řek?“
„Že jsem se celý roky styděl.“
„Kdy se tohle stalo?“
„V sedmý třídě.“
„V sedmý třídě jsi byl ještě zamilovanej, protože jste v druhý třídě hráli šňůrku a řekl jsi jí to, když Tě zpacifikovali spolužáci?“
„Ale ona byla stejně ráda.“
„Fakt?“
„Jo, na náboženství za to poděkovala v modlitbě.“
„Co bylo potom?“
„Jedno rande a po tejdnu rozchod po Skypu.“
„Proč rozchod?“
„Protože jsem se jí přesto, že jsme už byli oficiálně spolu strašně vyhejbal.“
„Proč?“
„Protože jsem se styděl za to, že mě do toho museli natlačit spolužáci a za to, jak dlouho jsem mlčel.“
„Honzo, Ty jsi hroznej vůl.“
„Projeli jsme se na kole, celou dobu jsme se skoro nebavili, ve škole jsem se na ní potom pomalu ani nepodíval a pak jsem přečet zprávu na Skypu: „Promiň, beru to jako, že se mi vyhýbáš, představovala jsem si to jinak.“
„Cos udělal?“
„Neodpověděl jsem, přestal jsem se s ní bavit a trochu se mi ulevilo.“
„Tobě se ulevilo?“
„Necítil jsem se dobře, nechápal jsem to, ale ten rozchod smskou mi ulevil.“
„Počkej a Tys s ní potom chodil pořád do třídy? A jak že se Ti ulevilo? A proč jsi proboha zase nic neřek?“
„Chodil a nevím, nebyl jsem stavěnej na vztah, neuměl jsem se s ní po těch pěti letech mlčení už začít bavit a bolelo mě, že jsem nám tím ublížil, rozhodl jsem se to nechat vyhnít.“
„Honzo, to je strašný.“
„Je. Byl jsem dítě. Dneska jsme nejlepší kamarádi, voláme si a je to dobrý. Ale teď jdu spát, měj se zatím.“
„Ahoj...?“
………………...
Mimochodem jsme se s Martičkou nedávno shodli, že jsem byl stejně tak marnej, že to bylo možná dobře. Odpustila mi to dávno, teď je můj nejbližší človíček, kterému můžu všechno říct. Nikdy jsme se nepohádali, nikdy jsme na sebe nebyli zlí. Od chvíle, co jsme se zase začali bavit, jsme se nemuseli za nic nikdy stydět.
…………………