„No tak povídej, co bylo dál?“
„Začal jsem chodit na Stochov na skladbu.“
„Jak to s tím souvisí?“
„Z toho, co jsem psal je patrné, že jsou ty dílka neúměrný mýmu věku.“
„Jak to myslíš?“
„Po jisté chvíli překonávání prvních pokusů jsem začal psát pár opravdu dobrejch věcí.“
„Fajn, ale proč to říkáš?“
„Proto, čím to bylo.“
„Čím to bylo?“
„Já na skladbě začal hrozně makat a strašně jsem se snažil, aby bylo všechno dobrý, protože jsem se zamiloval do toho Honzy Stojánka, co mě komponovat učil.“
„Tys byl zamilovanej do svého učitele skladby?“
„Jo, sice jsem si nebyl úplně jistej, ale myslím, že jo, a proto jsem byl dobrej, hrozně jsem se snažil, aby mu to připadalo dobrý, byl jsem závislej na tom, jak mě chválil. Myslím, že mu bylo trochu divný, že tak strašně makám, ale taky jsem v skladatelství našel identitu, najednou jsem byl někdo a ta zamilovanost přispěla k tomu, že mám z tý doby fakt pár pěknejch věcí.“
„Honzo a nezamiloval ses prostě do hudby? Vždyť tohle mi k Tobě nesedí.“
„Myslím, že ne, mně byla hudba do chvíle, než jsem poznal Honzu, docela jedno, našel jsem v ní zalíbení díky němu.“
„A není to tak, že Ti jenom ukázal cestu a nadchnul Tě? Vždyť to nemusela bejt zamilovanost.“
„Řešil jsem to, v podstatě jsem byl kvůli tomu, jak jsem tím začal žít, trochu na pochybách, jestli nejsem na kluky, a to je tady asi dost důležitý.“
„Takže jsi nebyl tak úplně zamilovaný, jen jsi pochyboval.“
„Asi jo. Ale pořád nad tím přemýšlím, Honza pro mě byl něčím strašně výjimečnej.“
„Ale mně to, nesedí, vždyť kdyby ses zamiloval do Honzy, tak potom tu muziku mít rád zase přestaneš, když by nebyla spojená s ním. Spíš to chápu tak, že Tě nadchnul a Tys tomu propad, to mi sedí líp.“
„Myslím, že máš pravdu, to, že se tomu tak moc věnuju až doteď mi asi prozrazuje, že mě spíš začala fakt přitahovat hudba jako taková a začal jsem skládáním prostě žít. Nicméně pochybnosti jsem o sobě měl.“
„No dobře, řekněme, žes byl mírně zmatený, co bylo dál?“
„Povím Ti to zejtra, je noc.“
„Dobře.“
„Ahoj!“
„Ahoj!“
…………………
„Tak mě teda zavřeli nakonec.“
„Počkej, myslela jsem, že máš odklad a pak se bude rozhodovat znova.“
„Já ten proces nepochopil, něco volali od soudu, že když nenastoupím, tak mě odveze policie.“
„To mě mrzí. Ale…“
„Co ale?“
„Nic no, víš do čeho jsi šel?“
„Vím.“
„Já jenom, jestli to víš.“
„Nebudu tu dlouho, tak čtrnáct dní, odpočinu si.“
„Chceš o tom mluvit víc?“
„Možná pozdějš, teď jsem Ti chtěl ještě vyprávět.“
„…..“
„Co? Ty pláčeš?“
„Jo.“
„Sároo, nebreč, co se děje?“
„Nic jen…“
„Copak?“
„Jen, že je to tři roky a Ty si mi tu vylejváš srdce potom, co jsem Tě nechala zavřít do blázince.“
„Ale no tak…“
„Honzo, tohle mi nedělej, já hledala celej život lásku, nevěděla jsem, že to bude takhle...“
„Aleee….“
„A Ty teď píšeš v blázinci tohle, znala jsem dítě, ale Ty jsi hrozně statečnej člověk, hrozně statečnej, nevěděla jsem, že je v Tobě tohle, vždyť kdo to mohl vědět? Měla jsem Tě ráda, Honzo, měla, ale zachovala jsem se blbě. Ty by ses pro mě rozkrájel, pokusil ses sestoupit z Nebe a já nevím, co všechno, co na tom, že to byl všechno omyl? Dělal jsi to pro mě.“
„Neplač…“
„Ale vždyť to nejde, tohle mi nemůžeš… Nemůžeš mi tohle dělat, už se na mě taky jednou vyser, prosím! Vždyť já si tohle nezasloužila, nikdy, nikdy a ničím. Nedělej mi to, už mi nedokazuj víc lásky, vždyť jsem jí viděla už tolik, že se to nedá unést.“
„Sáro.“
„Jak víš, že za to opravdu stojím? Jak to víš? Nejsem ani nejúžasnější, ani nejkrásnější, ani nejcitlivější, ani nejchytřejší ani nic, jsem normální holka, vždyť pro normální holku tohle nemůžeš dělat.“
„Ty jsi úžasná a můžu Ti říct, že krásnější ženskou jsem nikdy neviděl.“
„I kdyby to tak bylo, Honzo, čím jsem si zasloužila tohle? To jsem pro Tebe pořád bohyně?“
„Sárooo, nebreč, já tohle nechtěl, proč jseš najednou tak naměkko? Buď zas trochu nad věcí.“
„Já už nemůžu, snažila jsem se bránit, slíbila jsem si, že nebudu brečet, ale Tebe zase zavřou a Ty jdeš namísto toho, aby ses zahrabal, nebo to vzdal, zase pokračovat v psaní, hrozně se rveš, mohl jsi mít normální život a Ty jdeš kvůli mně za všechny hranice a pořád bojuješ.“
„Dobře, tak plač, však jsi taky emocionální bytost, jestli to potřebuješ, tak plač, budu Ti utírat imaginární slzičky.“
„Honzo!“
„Co nevidět mě pustěj a neboj se, dělám to jen s láskou, nic mi nedlužíš, rozumíš?“
„Dobře ale…“
„Ale co?“
„Nepřeháněj to, Honzo, prosím!“
„Dobře, nebudu to přehánět, já píšu rád, věř mi. Je to lepší? Už to přestává?“
„Promiň za tu slabší chvilku…“
„Na slzách není nic slabého.“
„Jo, už je to lepší.“
„Dobře.“
…………………..
„Sáro?“
„No?“
„Promiň!“
„Nejsi tu od toho, aby ses omlouval...“
„Ale já už to chápu.“
„Chápeš co?“
„Že některý věci nepochopíš, když je neokusíš.“
„Co to meleš?“
„Říkala mi to Srážka.“
„Kdo?“
„Holka z metra.“
„Ty znáš nějakou holku z metra? A co to povídáš?“
„Že jsem chtěl využít toho, že jsi o někoho přišla a za to jsem o Tebe přišel.“
„To má být Karma? Od kdy Ty věříš na Karmu?“
„Spíš Adamovo jablko.“
„A jaká holka z metra? Byla jsem naštvaná, ale nemysli si, že Ti tohle udělal za trest Pán Bůh, jenom abys pochopil, čeho ses dotknul.“
„Ale já si to myslím.“
„A kdo je Srážka?“
„Vyměnili jsme si pár pohledů v metru a pak jsme si vyměnili kontakt.“
„Tys sbalil holku v metru?“
„Nevím, jestli sbalil, ale teď jsme si povídali. Není to trest, je to okušení, zkušenost, poučení, nemůžu za to, jen jsem to měl poznat.“
„Co jsi prosím Tě okusil?“
„Zlo, já okusil zlo.“
„Myslíš, že jsi kousnul do jablka poznání a okusil zlo?“
„A co mě podle Tebe znásilnilo?“
„A Ty myslíš, že Tě ta krabička znásilnila? Strčil jsi ho tam ty...“
„Nevěděl jsem, co to může způsobit.“
„Ale strčils ho tam...“
„Jo, to je to jablko.“
„Není Honzo. A nemysli si, žes chutnal zlo.“
„Sáro...“
„Co zas?“
„Já kousnul mámu.“
„Já vím, co jsi tím jako myslel?“
„Mně to nedocházelo, ne zcela...“
„Co?“
„Že moje mamka je to jablko.“
„Co to zase meleš?“
„Já nevím...“
„Víš, ale nechceš to říct...“
„Myslím, že to je to, čím jsem se já provinil. Že jsem kousnul do mámy. Ale znamená to, že poznání je matka.“
„Co to zase meleš?“
„Copak to není jasný? Nemůžeme mít za Boha jenom otce, musíme mít i matku. Matka je poznání, otec chrání před poznáním, protože poznání zraňuje, já poznal tím, že jsem mamku kousnul. Co neokusíš to nepochopíš, proto jsem mámu kousnul.“
„Pamatuju si to, říkals, že jsi nechtěl být mikrofon. Jak to s tím souvisí?“
„Had je stvoření bez končetin.“
„A mikrofon ucho bez mozku...“
„A máma psala práci o mikrofonech.“
„Proto jsi jí kousnul? Protože mamka je poznání? Protože psala práci o mikrofonech?“
„Já nevím, proč jsem to udělal, zamýšlím se nad tím, co to znamená.“
„Honzo, tohle je blbost, Ty už zase začínáš.“
„Nezačínám.“
„Blbneš.“
„Neblbnu. Všechno, co mi dali jíst...“
„Co Ti dali jíst?“
„Housku se šunkou a bílou klobásu s bramborovou kaší.“
„Takže pinda a penis? Co třeba buchtičky se šodó?“
„Housku jsem si nedal.“
„Takže jsi sněd klobásu a místo housky jsi kousnul do mámy? Nerozumím tomu.“
„Já nevím.“
„Honzo, nemel už, tohle je blbost.“
„Ale…“
„Ale co?“
„Nemůžu si pomoct, mě to prostě napadlo.“
„Ale je to blbost, neřeš už, proč si mámu kousnul, ona se na Tebe nezlobí, ví, žes byl mimo a nic to neznamená, rozumíš?“
„Promiň.“
„Já se nezlobím, jen to už nedělej.“
„Dobře.“
„Fajn.“
„Zatím se měj. A nezlob se.“
„Já se fakt nezlobím. Ahoj.“
…………………
„Alespoň vidíš, k čemu mě ta Tvoje nepřítomnost dohání. Totálně mi z tý nevědomosti hrabe.“
„Honzo, ale ta Tvoje sebestřednost, to Ti nestačí bejt Honza Kotyk, hudební skladatel? To musíš nakrmit ego tím, že jseš rovnou Adam, první z lidí? Vždyť to ani trochu nesedí…“
„Ten hřích je dědičnej, myslel jsem, že jsme se ho účastnili všichni.“
„A Ty si o sobě myslíš, že víš jak.“
„Tak už se nezlob.“
„Né, v pohodě, udělal jsi prostě blbost, byl jsi mimo a nic se nestalo, proč se v tom pořád vrtáš? Raději mi pověz, co se dělo na základce, ještě jsme to nedokončili.“
„Dobře. No, v devítce jsem si začal psát s Terkou, nejdřív jednou za čas a pak vlastně už docela každej den. To už se o mně vědělo, že se chystám na konzervatoř, všichni učitelé mi to rozmlouvali, že je to škoda, ale já si stál za svým.“
„Takže jsi měl hudbu opravdu rád, ne?“
„Jo a ač jsem vyhrával matematický a logický olympiády, tak slyšet výsledky ve zvuku s bezprostředním emočním dopadem mě prostě naplňovalo víc.“
„A co rodiče? Jak brali, že jdeš na konzervu?“
„Nebyli nadšení, představovali si, že bych šel na nějakej prestižní gympl, hlavně táta se s tím musel hodně srovnat. Po prvních kurzech v Kroměříži jsem dokonce tvrdil, že nechci na Pražskou, ale na Deylák a to mi zatrhli, že nebudu chodit na školu pro postižený.“
„Proč jsi chtěl na Deylák?“
„To je ta škola, na kterou chodil Jonáš, byl bych tam u Ondřeje Štochla a hodiny s ním mě přitahovali, ale rodiče mi to nedovolili. Nakonec jsem ale i já cítil, že mi s ním hodiny v něčem nevyhovují.“
„V čem?“
„Byl moc rychlej a neměl jsem prostor si na normální věci přijít sám.“
„Takže jsi chtěl, aby Tě někdo učil míň?“
„Trošku vlastně tak, ale taky jsme se minuli uvažováním, je moc jiné.“
„No dobře, ale co bylo s Terkou?“
„No psali jsme si a hráli spolu korespondeční logickou hru Brloh (Brněnská logická hra), to jsou takový rébusy pro děti ze základek. Pak jsme si psali už opravdu každej den a v lednu se to stalo.“
„Co se stalo?“
„Terka mi prozradila, po několika tisících vyměněnejch zprávách, že se taky hlásí na konzervatoř na hoboj, den před přijímačkama, pamatuju si, jak mi to poslala do Messangeru a jak se mi roztlouklo srdce, vtipný na tom bylo, že mi celej rok nic neřekla, nechala si to pro sebe, den před přijímačkama jsem celou noc nespal, byl jsem hrozně nervózní, honilo se mi hlavou, že spolu budem zase chodit do školy a že je to vlastně obrovský štěstí, ale taky to, že by mě nemuseli vzít a že to fakt nechci.“
„A vzali vás?“
„Jo oba a mě na tři obory.“
„Klavír a skladba a co?“
„Varhany.“
„Aha, Tys hrál na varhany?“
„Trošku.“
„Takže velkej úspěch.“
„Jojo, pak jsme si psali dál a pak jeli ještě na lyžák. Tam bylo všechno úplně dobrý, seděli jsme vedle sebe na jídlo a trávili čas pořád spolu, jezdili spolu na vlecích a na lanovce a sjížděli spolu sjezdovku.“
„Hezký, ale co bylo dál?“
„Jel jsem do Anglie na jazykovej kurz.“
„A co tam?“
„Dál jsem si psal s Terkou a pak jsem udělal hroznou blbost.“
„Cos udělal?“
„Vtip.“
„Vtip?“
„Terka mi napsala, že poslouchá zrovna Čajkovskýho koncert pro klavír a orchestr a já napsal, že se Čajkovský možná vyhejbal těžkejm dobám, protože byl gay a tak ho netáhly přirozený pudy.“
„Pf, no dobře, řekněme, že to se Ti moc nepovedlo, ale co bylo dál?“
„V podstatě se nezasmála, ale ptala se, jak to myslím, nebyl to ani fór z mý hlavy, slyšel jsem to jako výstřelek na kompozičních kurzech. Chodil jsem v tý době na přípravu na biřmování a farář, kterej byl evidentně teplej, nám jednou tvrdil, že je to nemoc, způsobená traumatem, která jde terapeuticky léčit. Měl jsem problémy se sebou kvůli Honzovi, a tak jsem si myslel, že by na tom mohlo něco být, že je to přece jenom v hlavě a řek jsem Terce, že homosexualita je nemoc a pohádali jsme se.“
„Honzo, Ty jsi kokot!“
„Pochop, byl jsem dítě a bojoval jsem těmi názory jenom sám se sebou, nebyl jsem homofob, prostě jsem řešil, jestli nejsem teplej a bránil jsem se tomu tím, že jsem si řekl, že je to jenom v hlavě.“
„Co bylo dál, prosím Tě?“
„Když jsem se vrátil z Anglie, přivezl jsem Terce dárek, dal jsem jí ho ve škole, takovou mikinu z Primarku, řekla, že je krásnej, pozval jsem jí na koncert, ale nemohla a další den byl školní výlet, na kterej jsem nejel, protože jsem měl doma prasklé struny v klavíru a měl přijet ladič.“
„Dál?“
„Prosím Tě, já vůbec nevím, co se tehdy stalo, pamatuju si, že mi napsala její nejlepší kamarádka, že mi musí něco říct a napsala mi, že mě má Terka ráda jenom jako kamaráda.“
„Napsala Ti její nejlepší kamarádka, že Tě má Terka ráda jako kamaráda?“
„Neustál jsem to, přestal jsem se s Terkou bavit a ona si na mě začla zanedlouho před všema stěžovat, chápal jsem to jako pomluvy a neuměl jsem se situací nic dělat, několikrát mi vytkla moje ego a já byl hrozně mimo, nic jsem nechápal a bylo mi zle.“
„Proč ses jí neomluvil za toho Čajkovskýho?“
„Já jsem se po tom šoku hrozně zatvrdil, měl jsem strašně nízký sebevědomí a nic jsem nechápal, došlo mi, že to může bejt tím, že jsem se blbě vyjádřil o homosexuálech, protože se nic jinýho špatně mezi náma nestalo, ale bylo na mě moc slyšet to, že mě má ráda jenom jako kamaráda.“
„Řekla to její nejlepší kámoška, jak víš, že to opravdu řekla?“
„Ony si říkali všechno, tutově to věděla.“
„Honzo, proč ses jí na něco nezeptal a nevyřešil to?“
„Já nevím.“
„Ty jsi hroznej případ… A pak s Tebou začala chodit na konzervatoř a Tys před ní zase roky mlčel jako hrob.“
„Jo.“
„Ty jsi vůl!“
„Někdy jsme se bavili i hezky, ale neuměl jsem to ze sebe dostat, ve druháku jsem jí dal k narozeninám skladbičku, byla fakt hezká a ona byla moc ráda, ale pak za půl roku začala už chodit s někým jiným. Já věděl, že by stačilo říct něco a mohli jsme to dát ještě dohromady.“
„Jak?“
„Ta nejlepší kamarádka jí volala a mezi řečí se jí na hlasiťák zeptala, jestli by se mnou chodila, když jsem byl u toho a Terka řekla, že jo. To bylo myslím na konci prváku.“
„Tak cos měl proboha za problém? Když jsi to měl ložený?“
„Já nevím.“
„Honzo, Ty máš fakt problém, to myslím vážně.“
„Jo a když jsem se pak zamiloval do Kačí, tak už jsem se zmohl na jedinej kontakt, cvičili jsme na intru ve stejné místnosti a já se u klavíru předváděl. Nicméně s Martičkou jsme teď nejlepší kamarádi, tak alespoň tak.“
„Ty nešťastnou láskou žiješ od osmi let a jenom proto, že se hrozně stydíš a nemáš žádný sebevědomí, nedokážeš říct vůbec nic, raději prohraješ a žiješ si v soukromí svou bolest. Jsi srab. Utekl jsi od vztahů, kde jsi to měl jistý, nedokázal jsi nikdy nic.“
„A tohodle kluka, kterej má problémy se otevřít a roky se dusí jsi zneužila.“ (Eh Honzo, tohle se nepovedlo.)
„Obviňuješ mě?“
„Konstatuju, abys pochopila.“
„Mně bylo jasný, že za tou zatvrzelostí musí něco být, že nejsi necita, jenom nemáš žádný sebevědomí.“
„Neměl jsem. A Tys do toho vstoupila s něčím, po čem jsem se musel skoro nutně zhroutit.“
„Nevěděla jsem nic o Tvejch problémech, můžeš si za to sám, úplně sám!“
„Nemůžu za nic, jsem stydlivý. Nehodil jsem se pro vztahy.“
„Já to věděla, bylo mi to jasný, že se holek prostě hrozně bojíš.“
„Bál jsem se.“
„Ale chápu to.“
„Chápeš?“
„Ty miluješ totiž evidentně strašně moc, máš strach z toho, co cítíš, Ty se bojíš lásky.“
„Každej, kdo se zamiluje, si myslí, že se zamiloval nejvíc na světě, na tom není nic divnýho.“
„Ale Ty ses toho bál.“
„A když už jsem se nebál, tak jsem se zakoukal do Čoudelky.“
„Kolikrát Ti Čoudelka řekla ne?“
„Myslím, že čtyřikrát.“
„Honzo Ty jsi vůl a teď se divíš, že se s Tebou nebaví?“
„Nedivím.“
„No nic.“
„Ale to bylo jenom s holkama takhle, já měl jinak krásný dětství, chodil jsem na výtvarku a na šachy a na piáno a měl jsem přehled a se všema jsem se bavil a byl jsem třídní bavič a vtipálek a všichni mě měli rádi a respektovali mě.“
„Jo, to je jasný, že to není černobílý.“
„Na konzervatoři to byla trochu depka, protože jsem přišel o kolektiv.“
„Hm.“
„Někdy bych chtěl slyšet něco o Tobě.“
„O tom si nech zdát.“
„To klidně, ale bylo by to hezký, trochu se poznat.“
„Honzo, děkuju, žes mi to řekl.“
„Jó, zatím se měj!“
„Ahoj!“
…………………..
„Počkej.“
„No, co?“
„Kačí a Terka jsou ty dvě holky, kterejm si volal?“
„Jo, to Ti vysvětlím.“
„Poslouchám.“
„Volal jsem holce, do který jsem byl kdysi zamilovanej, protože kdybys to nebyla Ty, hrozilo, že bych si mohl vzít někoho s kým tam nikdy nic nebylo. A Terka mi pak volala sama, tak jsem to zkusil zase, nedocházelo mi to.“
„Fucking logic...“
„Byl jsem mimo, neuměl jsem se rozhodovat v souladu s okolnostmi.“
„A co ony vlastně na to?“
„Terka je úplně v pohodě, teď jsem jí dal k narozeninám skladbičku a byla moc ráda, směje se na mě na chodbě, Kačí řekla, že bude lepší, když se k tomu nebudeme vracet a zdravíme se taky v pohodě.“
„Já se jenom divím, jak to může vypadat, když chceš mít všechno pojištěný pro každej případ.“
„Jo, nechci o tom moc mluvit, byl to totální fail.“
„Dobře, Honzo. Ale…“
„No co?“
„Ty nechápeš, že mě to děsí? To všechno?“
„Chápu.“
„Měla jsem z Tebe hroznej strach.“
„Já vím.“
„Ten dopis, cos mi napsal, ta cesta do Prahy, kopání pokladu, vyprávění o halucinacích a orgasmech a prohlašování, že končí čas.“
„Já vím.“
„Honzo, když jsme Tě nechali chodit v kostýmu Ježíše, tak jsme netušili, že by sis o sobě mohl začít myslet, že jsi Mesiáš, nenapadlo nás, že si to k sobě vztáhneš.“
„Když to nebyl jenom ten kostým.“
„Já vím, ale musí Ti bejt jasný, žes měl v hlavě prostě sračky.“
„Já vím, byl jsem totální magor. A děsivej. Nezlob se.“
„Tady nejde o to, že bych se zlobila, mám z Tebe strach, z toho všeho mám strach.“
„Vždyť víš, že jsem hodnej kluk.“
„To mi ale v ničem nepomáhá, já se bojím. Vím, že za to nemůžeš.“
„Byl jsem zoufalec.“
„To jsi byl, ale Tobě vůbec nedošlo, že mě to může děsit? Vůbec?“
„Nechtěl jsem.“
„A pak Ti začne hlava lhát a Ty tomu umanutě věříš tři a půl roku, přesto, že před Tebou evidentně utíkám.“
„Počkej, mně hlava nelhala.“
„A co to bylo jinýho, než halucinace?“
„Já bych uznal, že to byla halucinace, ale musela bys mi říct, žes to neřekla.“
„Takže Ty si myslíš, že Ti lžu a v tom jako vidíš naději.“
„Myslím a vidím.“
„I kdybych Ti lhala o tom, co se tehdy dělo, jak mi chceš asi obhájit tu lež samotnou?“
„Záleží, s čím přijdeš, ale myslím, že tak blbá, abys to dělala naschvál, nejseš.“
„Blbá?“
„Jo, když vidím, co píšeš, tak vím, že Ti musí docházet, v čem jsi mě nechala žít a že bys s tím něco dělala, kdybys alespoň trochu mohla.“
„Takže Ty si to opravdu myslíš? Že máš roli a že Tě o ní nemůžu připravit? V čem jako spočívá?“
„Nevím, myslím, že musím projevit svoji víru, dřív, než mi jí potvrdíš, to mi dává smysl.“
„Honzo, Ty ses zbláznil!“
„Já vím a napsal jsem o tom knihu, ale to nijak nepopírá, čeho jsem byl svědkem.“
„I kdyby, nikdo Ti to neuvěří, nikdo nikdy, prostě se na Tebe podívá, Ty řekneš: Sára mě miluje tady je o tom knížka, on se zeptá, jestli jsme spolu, ty řekneš, že jsem Tě obvinila a odsoudili Tě za stalking a on se zeptá, proč jsi mi proboha nedal pokoj.“
„Ne všichni jsou takoví.“
„Co čekáš, že se stane? Vždyť ani nejsi vypsanej spisovatel, píšeš neuměle a nikdy jsi nic nečet.“
„Moje hlavní zbraň je autenticita.“
„Ty to chceš pořád vydat? A s mým jménem?“
„Chci.“
„Proč mi chceš zase ubližovat?“
„Ale to nechci.“
„Ne?“
„Ne, neřekl jsem o Tobě nic tak strašnýho.“
„Krom toho to je nezákonný, docela příznačný, že píšeš nezákonný věci zrovna Ty.“
„Já si to nemyslím, je tam Tvoje povídka a Tvoje jméno, ale nezákonný to nebude.“
„Dám na Tebe zase trestní oznámení, ničeho nedosáhneš.“
„Uvidíme. Prosím Tě, já se teď nechci hádat, půjdu jo?“
„Fajn, dělej si, co chceš.“
…………………………..
„Honzo, promiň, jestli jsem se Tě nějak dotkla.“
„Dobrý, já to úplně chápu.“
„Já vím, že to myslíš smrtelně vážně.“
„Jo, ale vím, že Ti to může vadit, taky se omlouvám.“
„Ale ne, vždyť za tohle se neomlouvej. Jen mi řekni, proč tohle vlastně všechno děláš?“
„Miluju Tě.“
„Ale proč tohle? Proč píšeš tyhle dialogy?“
„Je tu prostor věci opravdu řešit, nic víc.“
„Myslíš, že to může něčemu pomoct?“
„Já si Tě pořád představuju, že za mnou přijdeš a přečtem si to nahlas, pak se na sebe podíváme skleněnýma očima, ale budem se i usmívat, utřem slzičku a půjdeme dál.“
„Opravdu si myslíš, že se tohle stane? Dali jsme si sbohem… A kam chceš jít dál?“
„Naše sbohem byla chyba. Dál od toho všeho, chci věc uzavřít.“
„Proto se v ní pořád hrabeš? Já tohle neudělám, chápeš to? Konec už byl a Ty ses nesmířil, ale to neznamená, že pro Tebe musím něco dělat, vyhrab se z toho sám.“
„To dělám, hrabu se sám. Ale proč bychom se nemohli smířit?“
„Vždyť jsme se smířili, co ještě chceš?“
„Chci, abys mi konečně mohla říct pravdu, chci, abychom se mohli vídat a občas si napsat, chci věci vrátit.“
„Ale to přece nejde a svou pravdu už jsem Ti řekla.“
„O tom už se tady potřetí hádat nechci.“
„Ty máš svou verzi příběhu a já taky a Ty chceš, abych přijala tu Tvojí, to je ale hrozně sobecký.“
„Nejsou, nemůžou tu bejt dvě pravdy.“
„Sám jsi řekl, že jestli jsi byl ve skříni, mohl jsi slyšet slova, který si nepamatuju, že jsem řekla.“
„To je pravda, ale kde jsem potom byl? Co jsem to slyšel? Vždyť někde ta Tvoje slova být musela, nemohl jsem slyšet něco, co není.“
„Myslíš?“
„Ale máš pravdu, je možný leccos, ale nějak se mi tomu nechce věřit.“
„Já si to nepamatuju.“
„Já nevím… ale víš, co mě k tomu napadá?“
„Povídej.“
„Jestli jsem byl já ve skříni, můžu být já ta naděje.“
„Nebo to zlo…“
„Nebo to zlo. Ale poslouchej:“
„No?“
„Jestli jsi řekla něco o něčem, jako o spáse světa ve vztahu ke mně, možná to není naděje pro nás dva.“
„Tobě už zase něco přelítlo přes frňák.“
„Ale ne, já vycházím jen z tý zkušenosti.“
„Ale nemyslíš, že jsi Mesiáš?“
„Myslím, že jsem svědek.“
„Čeho?“
„Toho všeho jsem svědek, nevím, co to znamená, ale naděje je v tom dost pro všechny.“
„Jaká, prosím Tě?“
„Ukázal jsem světu, že Nebe bez jedný milovaný duše by nebylo Nebe.“
„Jak můžeš vědět, jak si nás Pán Bůh přebere?“
„Nevím, ale nevěřím tomu, že by tam měl někdo, koho máme rádi, chybět.“
„Nespekuluj.“
„Možná máš pravdu, nedokázal jsem vůbec nic, ale naději jsem přines.“
„Dobře, hrdino, přines jsi naději, jsi její živý úkaz…“
„No nic, hele, musím, víc mě k tomu nenapadá.“
„Jdi jdi. Ahoj!“
„Ahoj!“
………………………..
„A Ty si nemyslíš, žes měl psychózy? Myslím tím…“
„Co?“
„Měl jsi stereotypní mysl, byl jsi izolovaný, nudil ses, měl jsi strašnej stres.“
„Já vím, měl jsem psychózu, dvakrát.“
„Dobře, já jen, jestli tohle nemá bejt náhodou důkaz, žes vůbec nebyl nemocnej.“
„Nemá.“
„Dobře.“
„Nemám teď náladu, nezlob se.“
„Dobře tak papa.“
„Ahoj.“
…………………….
„Honzo, přemýšlela jsem.“
„No, povídej.“
„Nad tím, proč ses nesmířil s Terkou.“
„Já taky.“
„Na co jsi přišel?“
„Nesmířil jsem se ne proto, že jsem neudělal chybu, ale proto, že to pro mě bylo niterný téma.“
„Taky myslím.“
„No, může to znamenat, že jsem možná na kluky, jestli to chceš slyšet... možná teda na kluky i na holky, ale jistej si, že jsem hetero bejt nemůžu.“
„Co třeba masturbace?“
„Koukám na holky a do prdele si prsty nestrkám.“
„Hm hm, a líbí se Ti pindy?“
„Připadaj mi ošklivý, ale postaví se mi.“
„Takže si nejseš jistej...“
„Nejsem.“
„Docela mě to zaráží, protože jsem s tím měla taky problém.“
„Povíš mi víc?“
„Tady ne...“
„Ale jsi hodně klučičí.“
„Myslíš, že jsem mužská?“
„Dost.“
„Lidi mi to říkaj, že mi z holky něco chybí.“
„Mamka je jako Ty, taky některý holčičí věci nemá.“
„A myslíš, že jseš na kluky, nebo ne?“
„Jsem na toho, koho mám rád, myslím, že to mám takhle, ale spíš budu normálně na holky.“
„Pořeš to s psychologem.“
„Jó. Hele ale:“
„No co?“
„Ta holka z metra.“
„Chceš mi povídat o holce z metra?“
„Asi jo, je to totiž dost vtipný.“
„No fajn.“
„Zavolal jsem jí z blázince, nejdřív mi nevěřila, že tu opravdu jsem a pak mi řekla, že je taky silná psychotička a že to chápe. A ještě něco:“
„No co?“
„Bydlí kilometr od Štěchovic.“
„Děláš si srandu? Tys sbalil v metru psychotičku ze Štěchovic?“
„To nevím, v pondělí se za mnou přijede podívat.“
„:D Já se tomu směju, protože tohle se může fakt stát jenom Tobě.“
„Nevím, až jí se svojí záležitostí začnu seznamovat, tak nejspíš uteče.“
„Neboj. Líbila by se Ti?“
„Neznáme se. A nerejpej, chtěl jsem Ti jenom říct veselou historku. Kdyby věděla, že jí vidím jako symbol, tak by mě nemohla chtít a vymazat se to nedá. Prostě to bude holka, co jsem potkal v metru, má psychózy a bydlí u Štěchovic.“
„Ale ona by to na druhou stranu uměla možná pochopit, ne?“
„Ticho. Prostě se uvidíme, to je celý.“
„Dobře, dobře, mlčím.“
„Nezlob se, že jsem Ti řekl, že jsi trochu jako kluk.“
„Já se nezlobím, to ani teď nejde se za něco na Tebe zlobit, je to Tvůj pohled na věc, Tvoje dílo a mně to nevadí.“
„Dobře, já jen, aby to zaznělo.“
„Dobrou, musím taky spát, i když jsem teď imaginární.“
„Dobrou Sáro!“
…………………….
„A co celý dny vlastně děláš?“
„Nic extra.“
„To je furt hudba, poslech, psaní a kopání díry do země?“
„Už dávno nekopem, ale jinak jo.“
„A proč vlastně?“
„Pepa už nemůže a já už tam nejezdím.”
„Proč?“
„Chodila tam Natálka, holka, 14 let, trochu jsme se mazlili, chodila tam za Hankou. Pak jí umřel strejda a ona ho začala vidět, bylo mi to divný, nedávno jsem se jí ptal, jestli ho vidí pořád a ona, že ne, ale že jí pro změnu umřel děda, a že teď vidí jeho. Ptal jsem se jí, jestli to souvisí s tím místem a ten duch řekl, že jo a že to udělal Pepa jí i Tobě a zcela schválně, řekl, že se tam nemám vracet a že na Tebe si mám dát pozor, ale řekl, že nesmí říct proč.“
„Takže jsi tam přestal chodit, protože má nějaká čtrnáctiletá holka halucinace?“
„To místo je zlý, je tam hákovej kříž na stromě, hrnečky s nápisama, co mi zamotali hlavu, fotka Satana, je tam bordel, pozemek je zabranej nezákonně, opálená knížka o duchách a Pepa mě tahá za nos s jakousi podivnou energetickou stopou, o které tvrdí, že je tam nacistický krvavý zlato a dohnal mě tím k tomu, že jsem se tam dva roky vysiloval a přicházel o svůj čas, do toho tam Natálka začala vidět duchy, který chtěj říct něco i mně. Mám z toho divnej pocit.“
„Bojíš se?“
„Ne moc, ale nevypadá to na zvěst o něčem dobrým, a i kdyby tam to zlato bylo, jak by mohlo souviset s Tebou?“
„Proč jsi tam jezdil?“
„Měl jsem to spojený, řekla jsi o mně, co jsi řekla, den potom, co jsem našel Pepu, a protože už jsem Tě pak neviděl, měl jsem před sebou jenom vidinu extrémně nepravděpodobného scénáře, v kterém byla řešením ta Pepova náhodně kopaná díra v zemi.“
„I kdyby tam bylo, jak sis to představoval? Že vykopeš ten poklad, budeš slavnej a já se pak vrátím, protože jsi splnil svojí roli ve vesmíru?“
„Věděl jsem, že je to blbost, ale to mi to nevyvrátilo, měl jsem ode dne, kdy jsem Pepu potkal, zafixovaný, že to Ty jsi to zlato, napadlo mě to hned, když mi ho Pepa ukazoval.“
„Ó, Ty mi lichotíš! Ale příjemný to není, popravdě. Mohl jsi ho zabít, uvědomuješ si to?“
„On tam lezl na vlastní zodpovědnost a pomáhat mu byl produkt i velkýho soucitu. Vím, jaký to je, když máš pravdu, které nikdo nevěří a jsi v tom sám. Viděl jsem hrdinu.“
„Ale věděl jsi, že to tam není?“
„Nevěděl, pořád jsem myslel na Tebe a na to, co jsi říkala a celý měsíce jsem nepochyboval o tom, že je prostě jen o něco hloubš.“
„Honzo… Byls tam co já vím, alespoň s detektorem?“
„To je ta věc, on tam nějakej klučina s detektorem byl a ukázalo mu to kovy.“
„Fuck.“
„Alespoň tak to říkal Pepa. Takže ono to tam asi je, jestli si to zase nevymejšlí, ale už to není moje cesta. Moje cesta je kniha, poklad je Pepy, stejně už mi za pomáhání slíbil půlku, mám odpracováno.“
„A co když je tam potrubí?“
„Nad potrubím by nebyly v kuse tak velký šutry, skrz který jsme šli, to nedává smysl, ale nad chodbou ze středověku být můžou, protože se kope rovnou pod tím.“
„Dobře, ale říkal jsi, že tam byly kamínky nalámaný od nástrojů.“
„Poblíž musela bejt ďoura na vyndavání materiálu. Podle internetu je Stochov podkopanej středověkejma chodbama a v těchhle místech podle radaru chodba je.“
„A Tebe to neláká? Nechtěl bys nakonec po tom všem bejt alespoň milionář? Myslím, co když to tam fakt je?“
„Láká mě to. Nejsem definitivně rozhodlej, že se tam nevrátím, je to docela přitažlivá myšlenka, ale co bych dělal s tolika penězma? Myslím, že to nepotřebuju. Lákalo mě to zejména proto, že jsem to měl spojený s Tebou a se svojí vesmírnou rolí, kterou jsi viděla, ale to nebude ono, nemůže to bejt takhle materiální, tomu nevěřím. Stali se větší věci, energie, orgán a orgasmus a „náhodičky“.“
„Orgán?“
„Ta věc za zády, byl to orgán.“
„Orgán?“
„Možná, myslím, že ten proud energie mohl být orgán, pamatuju si, že to bylo pružný a nechutně a bolavě překrásný.“
„Nebyl to orgán, to sis úplně vymyslel, Honzo. A… Vždyť jsi měl pouta, nemohla to bejt pouta? „
„Nemohli, pouta by se na konci nerozvázala a nevlezla by mi do rozkroku.“
„No dobře, Ty víš, co jsi prožíval.“
„Ale už to mám fakt extrémně zmlžený.“
„A co ta šlacha, vždyť se Ti mohla skřípnout v poutech.“
„Jo, ale zase, pak by se nerozvázala a nevlezla by mi do rozkroku.“
„Já jenom…“
„Co?“
„Tohle se lidem nemá dít.“
„To nic, stalo se.“
„Honzo, vždyť je to strašný.“
„Jo, hlavně to bylo strašně silný, úplná esence a bylo to významný, člověk by řek, když ho strkám, kam nepatří, tak ať se nedivím, ale já se fakt divím. Dá se o to opřít celá řada myšlenek o existenci, který mě tížili a žádná z nich nejde potvrdit.“
„Jaký?“
„Třeba, že to byl počátek. Nedá se s tím nic dělat, člověk si to prostě občas myslí, nebo zdroj... Pak, že jsi tam byla se mnou, dá se uvažovat, že jsem oplodnil rakovinu, nebo Bibli, dá se uvažovat, že jsem tatínek Ježíška. Všechno jsou to kraviny, ale tomu, že Tě to napadne se neubráníš.“
„Honzo ale.“
„No co?“
„Já vidím, že se trápíš, ale já Ti k tomu nic nepovím.“
„Ne tady… Ale chápeš, proč se s Tebou potřebuju bavit?“
„Potřebuješ pevnou půdu pod nohama, uvědomuješ si, jak je svazující pomyšlení na to, že bys mohl být Mesiáš, nebo bys mohl mít ve vesmíru roli, uvědomuješ si svoje omezení na svobodě, bojuješ s nepochopitelností vesmíru, protože jsi viděl věci, který si lidi ani nedokážou představit a chceš, abych řekla jedno jasné slovo a už nemlžila a nevytvářela v Tvém příběhu další tajemství, jsi nejistý ohledně působení zla na Tvůj příběh.“
„Jo, ale je to projev slabosti, všechno, co říkáš. A vytvořit na Tebe tak silnou vazbu, že si s Tebou teď a tady chci všechno říct, taky. Jenomže mám pocit, že nemůžu jinak, když jsem viděl na konec. Pořád pak řeším, kde je v tom všem moje svoboda a nevidím odpověď.“
„Ty nejsi slaboch, jsi statečnej, jen někdy válčíš trochu zbytečně, protože já Ti k tomu už víc neřeknu. Měl bys žít normální život.“
„Neumím to, ne úplně…“
„Vždyť jsi napsal tolik hudby, nemluvíš pravdu, učíš se žít svůj život, někdy utíkáš ke mně, ale už jsi toho udělal tolik jiného. Jsem vlastně docela hrdá.“
„Sáro nezlob se, já už zase nemůžu, promluvíme si později.“
„Dobře, tak se měj.“
„Taky!“
……………………………
„Honzo jen.“
„No co?“
„Nevím, já to řeknu…“
„Co?“
„Proč ses sral do mýho otce?“
„Já to ale myslel vážně.“
„Jo, to jsem viděla.“
„Promiň Sáro!“
„Neomlouvej se zas, jen mi to vysvětli.“
„Říkám, myslel jsem to vážně, myslel jsem, že koukám na jádro problému a měl jsem potřebu Ti to říct, zároveň tam bylo ale ještě tohle:“
„Co?“
„Říkal jsem Ti o svém problému se vyjádřit?“
„No?“
„Potřeba vysvětlit deterministicky náš vztah pramenila z toho, že kdybych nemohl přinést nějakej racionální argument, tak se vůbec nevyjádřím, protože jsem se hrozně styděl. Měl jsem pocit, že musím emoce obejmout něčím racionálním a vymyslel jsem tohle. No debil. Myslím, že mi zcela nedocházelo, čeho se dotýkám, nebyl to žádnej plán. Ale říkám, myslel jsem to vážně, když už jsem myslel, že to chápu, chtěl jsem Ti to říct a bavit se o tom. Když jsi mi začala nadávat, rozlil se mi v prsou obrovskej žár.“
„Honzo, mě by ani tolik nevadilo, cos řek, kdybys to řek jinak a jindy.“
„Jak to myslíš?“
„Ty jsi mi začal analyticky říkat s čím mám problém v situaci, kdy jsem myslela, že mi o mně řekneš něco hezkýho a nasvětlíš nějakou vizi o nás. Tys mi místo toho začal zcela chladně říkat, že potřebuju léčit.“
„Měl jsem v prsou žár a rozbrečel jsem se.“
„Ale až potom, co jsem Ti vynadala, Tobě to předtím vůbec nedošlo, kdybych Ti to nevrátila, tak jseš celou dobu úplně v pohodě.“
„To je možná pravda, nezlob se, byl jsem hrozně neempatickej kokot.“
„Ty umíš bejt ohleduplnej, ale někdy Ti něco nedojde a nevíš kdy a jak věci říct. Já neříkám, žes neměl pravdu, já se s tátou nesmířila a byla jsem z toho dlouho špatná, ale Tys to ani nemohl nějak vyřešit a já už byla daleko za tím, do toho taky asi fakt nesnáším, když si někdo myslí, že mě pochopil. A vůbec, víš, jaký to je, když Ti někdo umře? Nevíš. A Tvůj výraz přitom byl zcela chladnej. A můj táta nebyl žádnej hrdina, nevíš nic o tom, jak mě trápil. A hlavně asi fakt nepotřebuju zachraňovat.“
„Mě to mrzí.“
„Co to na tom změní? Nic.“
„Promiň. Ale:“
„Ale co?“
„No nic, podle mě jsi úplně toužila po tom, aby Tě někdo zachránil, hledala sis k sobě nějakýho vojáka, nebo já nevím co a psala jsi rozervané texty s obrovskou touhou po něčem, co sis myslela, že snad ani neexistuje. Tvoje díla byla nemravná a odporná, ale pravdivá, říkalas sis o to, celou svou existencí.“
„Myslíš, že jsem toužila po záchraně?“
„Zcela jednoznačně, nevím, nakolik jsem si to uvědomoval, ale Tys zachránce chtěla.“
„Kdo by chtěl zachránce? Ve vztahu se nemají lidi zachraňovat.“
„Nemají. Ale Tys potřebovala někoho, kým jsem se nakonec stal, někoho, kdo dotáhne tu lásku ad absurdum a udělá něco nemožného, co Ti pomůže se se světem vyrovnat. Říkala sis o to.“
„A co si myslíš, že jsi udělal?“
„Já nevím, v Moodyho knížce se píše o duchách a já si už předtím myslel, že jsem vyvolal Tvýho taťku a nabídl Ti přiležitost se smířit, jenomže fakt nevím, co se ve skutečnosti stalo.“
„A myslíš, že by to jedno cígo s otcem mohlo všechno vyřešit?“
„Vzhledem k tomu, co se psalo v tý Moodyho knížce, to mohlo vyřešit hodně, ale já fakt nevím, co se stalo.“
„Takže Ty si myslíš, že se mohlo stát to, že se mi zjevil otec, protože jsi tam dal cigára, vykouřili jsme je, on mi řekl promiň a sálala z něj láska a já pak byla šťastná.“
„Nevím, někdo Ti musel něco říct a vzhledem k tomu, co jsi potom říkala, když jsem byl ve skříni to nemohl bejt smrtelník ze světa živých, duch vysvětluje to, že víš něco, k čemu nemají živí přístup.“
„I kdyby, štěstí nám to nepřineslo.“
„Zatím.“
„Honzo, neblbni.“
„Dokud mi lžeš, tak si můžu myslet co chci.“
„Honzo…“
„No a pak mi ruplo v kouli, ale to byla nejspíš taky součást cesty.“
„Já jsem jenom chtěla, abys pochopil, že tohle se nedělá.“
„Říkám to znova, já to myslel smrtelně vážně.“
„Tobě nedošlo, že když půjdeš jen tak 40 nebo kolik kilometrů pro „naději“, že to není sexy, že je to děsivý a divný?“
„Měl jsem obrovskej stres.“
„No dobře, já jenom, jestli to chápeš.“
„Chápu.“
„Dobře.“
„Ale…“
„No co?“
„Ty jsi mi říkal, žes myslel, žes ho potkal v polích.“
„Potkal jsem Pepu.“
„Jak jsi to myslel?“
„Když na mě Pepa mrknul a řekl mi, že za ním můžu zajít a že vím kde ho mám hledat tak…“
„Tak co?“
„Já myslel, že jsem potkal někoho z jiného světa, takže jsem myslel, že když vím, kde ho mám hledat, tak může bejt i u Tebe na balkóně a může to bejt vlastně Tvůj táta, to mi prolítlo hlavou, když jsem ta seděl s tím hrnkem vody.“
„Koho sis myslel, že jsi potkal?“
„Myslel jsem, že je Pepa buď Bůh, nebo Tvůj táta, když jsem viděl hrnečky, tak se mi to potvrdilo.“
„Nejlepší tatínek na světě…“
„Pochop, ty hrnečky byly totálně haluz, mně řekli, že jsem plně připraven si připustit, že se nikdy nemýlím, myslel jsem, že ten s domovem je pro Tebe a ty dva další mohli znamenat, že koukám na Boha.“
„A koukals?“
„Říkal jsem, že je to místo dost možná zlý, já nevím, oni dva a Bůh? Myslím, že ne, ale důležitý je, co jsem si myslel. Myslel jsem, že oni jsou matkou a otcem všech, to jsem si doopravdy myslel.“
„Protože to měli napsaný na hrnečcích?“
„Byl jsem už mimo, říkal jsem Ti, že jsem si ve svém apokalyptickém myšlení řekl, že tohle místo je Armagedon? Zahodil jsem hodinky, než jsem se tam uložil.“
„Počkej, a proto jsi mi z blázince psal, že „žije“?“
„Jo.“
„Honzo, Tys byl totální blázen.“
„Sáro, pochop, byl to pro mě moc silnej zážitek, nechápal jsem ho, nechápal jsem nic, hrozný bylo hlavně, když mi Hanka s IQ 70 začala odpovídat na moje existenciální otázky.“ (Nebuď zlej Honzo, i jí máš rád.)
„Jak ses přitom cítil?“
„Byl jsem nadšenej, stydím se, ale taky mě to asi dvakrát úplně rozbrečelo.“
„Napadlo Tě někdy, že to byl Ďábel?“
„Byl bych divnej, kdyby mě to nenapadlo, myslím, že to tak může být. Zlo, který je úplně tekutý, svede Tě na scestí a pak ho nemůžeš ani uchopit a dokázat, protože jde jenom o hrnečky, knížku, hákovej kříž a debilitu.“
„Neměl by ses tam vracet. Je to moc zlý a máš to spojený s traumatem, i kdyby tam bylo to zlato, ať Pepovi pomůže někdo jinej, Ty už tam nemůžeš.“
„Myslím, že máš pravdu.“
„Vím, že Tě to láká, ale prosím, vždyť tohle za to nestojí. A pomysli, co když je to zlato fakt zaminovaný? To chceš vybuchnout?“
„Dobře, už se tam nevrátím.“
„Děkuju.“
„Zatím se měj.“
„Ahoj!“
……………..
„Co dělá Srážka ze Štěchovic?“
„Napsal jsem jí, abychom byli kamarádi.“
„Proč?“
„Nemůžu bejt tak schizofrenní, že bych chtěl někoho, protože mi to dává smysl ve vztahu k Tobě, Kačí mi to řekla dobře, že ona s tím rozhodně nesouvisí. Srážka se za mnou v tejdnu staví.“
„Chápu.“
„A Sáro, Tys nevěděla, že na Tebe myslím?“
„Honzo…“
„Tak věděla, nebo ne? Věděla jsi, že jsem se do Tebe zamiloval?“
„Jak jsem to měla vědět?“
„Tady nejde o to jak, ale jestli jsi to věděla…“
„Neprojevoval ses moc, jako bys na mě myslel.“
„Nevyhýbej se, odpověz.“
„Věděla Honzo, ale nevěděla jsem jak moc, to nemohl tušit nikdo.“
„Tak proč jsi to udělala?“
„Byla jsem opilá, pochop, nic to neznamenalo.“
„Pro mě jo.“
„Opusťme tohle téma, nechceš si to vyříkat raději naživo?“
„Dobře, tak naživo, slibuješ?“
„To nejde slíbit přece… ne tady.“
„Ach jo, no tak snad.“
„A promiň, že jsem to řekla s tou spásou světa.“
„Najednou jsi to řekla?“
„Já už Ti nechci lhát, řekla, řekla jsem to. Vždyť svejm smyslům přece věříš, ne? Nevydržím tady držet furt do zblbnutí nějaký tajemství, který Tě akorát vyvádí z míry. Řekla jsem to, řekla jsem, že jsem nečekala, že pro mě někdo spasí svět, jo Honzo, řekla, řekla jsem, že bude okamžitě svatba a pět dětí, řekla jsem, že jsem myslela, že si vezmu nějakýho studovanýho z Cambridge nebo vojáka nebo nevím, ale nečekala jsem, že pro mě někdo spasí svět. Jo, řekla jsem, že mi máma říkala, že holka takovýho táty, jako jsem měla já si zaslouží teda něco lepšího, ale dlouho jsem nevěděla, co to má znamenat, řekla jsem, že jsem si často představovala, že je můj život román a já procházím různejma kapitolama, ale nečekala jsem, že se to opravdu stane. Všechno jsem řekla, všechno a mluvila jsem o nás dvou, o mně a o Tobě, byla jsem okouzlená a zamilovaná a milovala jsem Tebe a nikoho jinýho, získal sis mě a řekla jsem, že nám dvěma bylo už od začátku jasný, že je mezi náma něco jinýho, že to s Tebou mám jiný, než s jinejma klukama. Co chceš ještě slyšet? Všechno jsem řekla.“
„Lásko.“
„Honzo…“
„Sáro, já Tě miluju!“
„Já Tebe Honzo, od první chvíle.“
„I já!“
„Do toho Honzo, můj hrdino, spas pro mě už ten svět ať už můžeme být spolu!“
„Neumím to, nejde to a říká se, že ten, kdo to říká o sobě, to nebude.“
„Řekla jsem to já! Já jsem to řekla, chápeš?“
„Jednou, jednou jsi to řekla a byla to metafora, přirovnání, nemohla jsi to myslet vážně.“
„A proč s Tebou teda nejsem i po těch slovech? Vždyť víš, jak moc jsem Tě chtěla.“
„Máš pravdu, může to být tím, že jsem ještě nespasil svět, ale jak to mám udělat?“
„Co se stalo naposledy, když si zasadil náš dialog nad čas?“
„Cítil jsem energii, třikrát. V rukách.“
„Takže víš, co máš dělat, ne?“
„Napsat fikci, takovou, kterou bych chtěl prožít.“
„Tak piš, napiš román o nás dvou a vstupme do něj prvním klíčem, využij svojí moc a osvoboď nás.“
„Mám napsat, jak si to představuju a zcela tomu uvěřit, a tak nám dát konečně svobodu?“
„Ano Honzo, vždyť jsi to ještě nezkusil a když jsi věřil naposledy, tak jsi cítil energii, ještě jsi nenapsal, co chceš, aby se stalo.“
„Ještě jsem nezanalyzoval své prožívání ohledně textu.“
„Na to se teď vyser, prožitý to je ažaž, vždyť kdo by šel tak do hloubky, jako Ty? Napiš nám život!“
„Tak jo, tohle je výzva, budu aktivně tvořit náš život, pomalu se začínám těšit.“
„Mám takový štěstí, že Tě mám.“
„Rozmyslím se a začnu pracovat, zatím se měj!“
„Papa.“
……..
