Zuby
Maminka s babičkou se pustili do práce v mém bytečku v Dejvicích, uklízely nádobí a gruntovaly, nesahaly jen na papíry, já měl ruce a nohy schované pod peřinou a čekal, kdy mi docela úplně zmizí a zavíral oči, protože mi před nimi rostla ve zdi a ruce díra. Měl jsem teď být had?
Pak se mi začalo dělat líp, máma se rozhodla načít práci o mikrofonech a já si hrál hádanky na piáno: Moje vlastní skladby s chybami, například v Záhadě jsem zahrál úvodní opakování namísto jen 6x dokola docela úplně do zblbnutí mnohokrát, dokud jsem číslo nezapomněl. Zahrál jsem znovu Labyrint bez finály.
Babička zanedlouho usmažila bílou klobásu s bramborovou kaší, nevyhnul jsem se tomu, že jsem to vnímal sexisticky. To teda i tý housce se šunkou od mamky… Z bláta do louže, penis nebo pinda? Snědl jsem nakonec klobásu, protože jí mám radši.
Ale byla to vlastně idyla, já maminka, babička v tom útulném prostředí mého bytu, mohl jsem si hrát na piáno a poslouchal jsem, jak máma poslouchá videa o mikrofonech a píše o nich práci a vysvětluje mi, jak mikrofony fungují, byl jsem na krásném místě a už mi bylo dobře.
Měl jsem i několik vtipných chvil, když se mě máma zeptala na definici zvuku, zahrál jsem na klavír místo odpovědi ďábelský interval tritonu.
Pak to ale přišlo, po jídle máma pracovala pořád na těch mikrofonech a mě uvízlo jedno slovní spojení, které mikrofony přibližovalo.
„Mikrofon je něco jako ucho bez mozku.“
Pořád jsem si to opakoval a začalo mě to v hlavě doslova hlodat, přímo tam, kde mám na hlavě šedinu, tam, kde je sluchové centrum. Umlčelo mě to, ještě před chvílí jsem mámu malinko mazlil na ruce a teď?
Kyselé slzy únavy a bezmoc cokoli říct, uvědomoval jsem si, že jsem nikdy neuměl hrát písničky po sluchu, jsem já mozek bez ucha?
Mámu jsem tenkrát kousnul, aby už mlčela. Doufal jsem, že když je to máma, nemůže jí to ublížit.
Zelená
„Honzo, tys mě kousnul?“ zděsila se máma.
Pokýval jsem hlavou.
„Ty chceš, abych už mlčela.“
Pokýval jsem hlavou.
„No nic, jdeme, sbalíme se a jedem.“ Zavelela máma rázně.
Začal jsem mámu objímat a líbal jí na čelo.
Sbalili jsme se a že vyrazíme, byl jsem ponížený a šel několik metrů za mámou, babička za mnou.
Když jsme došli k našemu autu, viděl jsem ho celé zeleně.
Měl jsem se tedy teď stát hadem, tak jak jsem si to přál na tom papírku od sestřičky? A co znamená, že jsem mámu kousnul?
Ten jed si vypij sám
Nasedli jsme do auta a že pojedeme za doktorkou. Babička mi nabídla hašlerku. Měla jich celé balení, takové to do kapsy, s kulatými bonbóny.
Vzal jsem si, když jsem hašlerku namísto vycucání spolknul, slyšel jsem, jak máma stejnou hašlerku kouše a babička jí cucá.
Vyndat už nešla, bolela mě u srdce, cítil jsem jí tam. Začal jsem si myslet, že je to jed, na kraji Prahy jsem se začal modlit exorcistickou modlitbu.
„Svatý kříž mi buď světlem, drak ať mi není vůdcem, odstup dále Satane a nikdy mi neraď, marné je zlo, které nabízíš. Ten jed si vypij sám!“
Měl jsem jí naučenou z minulého roku, kdy jsme byli s našima u exorcisty. Pak jsem se modlil dokolečka a naposled:
„Svatý kříž mi buď světlem, drak ať mi není vůdcem, odstup dále Satane a nikdy mi neraď, marné je zlo, které nabízíš… vždyť je to jenom hašlerka.“
Babička se zasmála nad něčím, čemu jsem nerozuměl, a pak jsem se přestal modlit.
Jeli jsme na psychiatrii do Strašecí, máma to rozjela minimálně na 160.
Modrá v černé
V čekárně se mě máma ptala, jestli chci vodu, čaj nebo kafe.
Nakonec jsem si vybral kafe, ale ta volba se mi vůbec nelíbila.
„No, tak to jsem jediný neudělala, to nevadí.“ A pak ho udělala.
Udělala vlastně čaj a kafe, když jsem vypil půlku, vyměnil jsem si to s ní, byl jsem zmatený, kafe bylo černé v bílém hrnečku a čaj v průhledném kelímku hnědý. Hnědá barva je součtem duhy.
Když jsme dopili, vzpomněl jsem na ty hašlerky od babičky, hodil jsem do hrnečku, kde zbylo po dně kafe, hašlerku, „však ona se nerozpustí, někdo jí vyndá“, řekl jsem si.
Hvězdičky
Vypadal jsem od chvíle, kdy mě hlodalo ‚ucho bez mozku‘, čím dál tím hůř. S otevřenou hubou, slzícíma očima jsem koukal do blba.
Když jsme přišli k doktorce, mamka nás nechala o samotě.
Doktorka se ptala, co je se mnou, neodpovídal jsem, pak se zeptala, jestli jsem spal a dopídila se, že si nejsem jistý a pak jsem řekl:
„Já jsem chtěl mít modré srdíčko.“
„A povedlo se Vám to?“
„Lidi vzhlíží k nebi, protože je modré…, někdy víc… a někdy míň,“ blekotal jsem „na nebi svítí žluté slunce, které občas zahalují bílošedé mraky, když vychází, tak je oranžové.“
„Honzo, spal jste?“
„Spal, asi… ale ne proto, že by byla tma, v té hlubinu nenajdeme, to tmavé jsou jenom mraky, skrze které to nevidíme, usnul jsem proto, že mi na nebi svítili hvězdičky.“
Pak přišla máma a já jí zase obejmul, řekla mi ať jdu k sestřičce, mě už se ale začalo dělat přece jenom líp, myslel jsem, že jsem to řekl dobře.
U sestřičky jsem vycumlal hašlerku, byla v ní dírka, která mě dráždila na jazyku, koukal jsem, jak píše modrou propiskou do bílého sešitu a přemýšlel jsem, kam zmizeli ty řádky, které jsem psal toho dne ráno do sešitu.
Doktorka mi předepsala pětku Zyprexy na spaní, byl už večer, doma jsme měly ještě zásobu. Máma mi řekla, že musíme doktorce Závěšické za odměnu přinést křížaly.
Táta mi dal doma nový kartáček, dostal jsem červený, teda vlastně mi dal vybrat mezi modrým a červeným, jako klučičím a holčičím a když viděl, jak jsem se na volbu zatvářil, tak mi vybral ten červený sám a máma mě po jídle odvedla do koupelny, abych si vyčistil zuby.
Ten kartáček chutnal trochu jako polibek, ale ten první, s rtěnkou, vzpomněl jsem si na Sáru a čekal, jestli se tím, čím to začalo, uzavře kruh.
Máma mi dala Zyprexu a dala mi za úkol ‚spát jako dřevo‘, všechno ze mě spadlo, ležel jsem v posteli už docela šťastný, že se z toho celého zítra můžu probudit, že se z toho vyspím, ten večer po jídle a Zyprexe jsem to cítil znovu, stříbrosvětlý magnetismus v ruce, tentokrát mi protékal z levé ruky do těla, jako by se chtěl vnitřkem přiblížit ruce pravé. Než se to ale stihlo stát, spal jsem jako neviňátko. Nebo spíš teda jako dřevo, možná jedno z toho. Nebo obojí?
Vězení, stromy, porno, pláč a zpěv
Ze spaní jsem ještě vykládal, že nechci pětku, máma mi prozradila druhý den, že jsem dostal desítku. Probouzel jsem se šťastný, bylo potřeba si dát věci jenom do pořádku, vyndal jsem ze skříně starou plechovku, do které jsem kdysi uložil popel mých zničených skic a do popela jsem dal na památku krabičku s rozkrokem. Jako by byla vězením, kdysi jsem do ní strčil pindíka a pak jsem jí zavřel do urny, bylo potřeba to po sobě uklidit.
Pokojíček jsem uklízel dlouho a důkladně, i když jsem trochu prokrastinoval, udělal jsem si pořádek v papírech.
Byly v nich skicy fiktivní skladby z roku 2018 pro violu a klavír, já jednu pro violu skutečnou udělal, to byl melodram o violistovi, co hledá tak dlouho tóniku až najde dodekafonní řadu. Příznačná sebereflexe. Čoudelka taky napsala jednu s violou, ta se jmenovala Klec.
Já prase, nechal jsem v tý fiktivní na konci skladby odevzdat tělo i duši violy do klavíru, ale violista si nechal smyčec, až všichni odešli ze sálu, mohl zahrát konec skladby a pod povelem rubato amoroso hladit smyčcem struny klavíru.
A pak se divím, co se se mnou děje.
Víte, že na zelenou ale auta můžou jezdit? To mě uklidňuje, je to dvojznačný symbol, můžou se plazit po zemi a jet.
Ten týden jsem vykopal s bráchou Vojtou dva mrtvé stromy, táta je zapřáhl za auto a vytáhl a s mámou jsme dodělali tu práci o mikrofonech. Bylo to hotové.
S mamkou jsme pak zpívali z nových zpěvníků, texty na mě mluvili, názvy skladeb taky, plakal jsem při každé písničce. Naplňovala mě zejména píseň ‚What a wonderful world‘, v tomhle novém vydání ‚Já písničky‘ byla totiž napsaná bez dvojčáry, jako by nikdy nekončila.
Ilustrace a komentář
No, zatímco v roce 2019 to byly Pašíje, tentokrát to bylo Genesis.
GEB se mi z popelnice vrátil, což se ještě asi nikomu nestalo, našel ho v ní táta, kniha o sebereplikaci, soběpodobnosti a smyčkách. Pěkné, musím říct.
Společnost byla hluboko v koronakrizi, nikdo nevěděl kdy skončí, naštěstí skončila brzo, ale naproti tomu začala válka. Antivaxeři, které jsem potkal, byly součástí toho společenského pnutí, kvůli kterému se dodnes střílí. Omezení, které jsme všichni zažili aby nám nepoumírali babičky, vytvořilo tolik otázek ohledně fungování společnosti a systému, že jsme sice měli všichni společného nepřítele, ale společnost nebyla nikdy rozervanější a to agresorovi vyhovuje, jen ten oheň rozdmýchá. Kdyby nebyla roky korona, určitě by pak nešla vést válka.
Genesis kvůli hadovi, genesis kvůli tomu, že jsem kousnul mámu, napadjí mě obrazy:
Ten citlivý tón, který se nerozvádí v Pěti drobnostech pro mamku, na konci recitálu... Když jsem se pohádal se Sárou otevřel jsem Pandořinu skříňku, byl jsem Epimétheus, na křížové cestě a katolické párty jsem byl Ježíš, když jsem psal Sáře email, snažil jsem se být Murph, protože jsem řešil na metaúrovni gravitační rovnici, při válce s mlýnem jsem byl Don Quijote, když jsem řekl smrti do tváře, že nemusí chodit na tenhle svět, byl jsem miláček naděje, tak jak jsem se pojmenoval kdysi, byl jsem i transparent, pak jsem se chtěl obětovat, končetiny mi měli vzít, abych byl hadem, ale Ježíšovi protli hřeby končetiny taky, chtěl jsem se v téhle válce obětovat, mé ženy byly jedna bytost, protože jsem myslel, že jsem v singularitě a svět byl proto jen hra v které mám stisknout správné tlačítko, a tak... jsem kousnul do mámy a objevil dědičný hřích, zcela nevině jsem našel jedinou hranici, kterou jsem viděl: Mámu. A proto ten zaseklý citlivý tón.
Později si začnu myslet, že můj příběh má v Apokalypse místo, že jde o příběh o beránkově svatbě, který mi určil ten prstýnek, beránek Janovi říká, když mu padne k nohám: “Pozor nedělej to, jsem jen Boží služebník, jako Ty a Tvoji bratři.”
Ta prstencová singularita svítila do hmatu stejně krásně, jako se poslouchá moje Pohádka pro generaci sněhových vloček, která zazněla dříve. U krbu jako by roztála a v rukách se mi ta gravitace koupala.
Pro ilustraci je tu vhodný jeden několik let vznikající počin, můj 'Kubistický portrét lásky', klavírní recitál ze dne 4. 2. 2023, který jsem psal částečně nevědomě jako vyznání všech svých lásek, skladba funguje jako organismus a ohraničují ho skladby pro mámu, které začínají a končejí “na há”. Takhle jsem se cítil ve svých zasněních, a i v této krátké epizodě, kdy mé sny byly jednou entitou, všechny mé lásky jako jedna bytost, v mém recitálu tahle singularita je, v realitě spíš ne.
Ale ohledně řevu tu bude Nářek z podsvětí, mamka řekla: “To je pláč, já nevěřím, že by teď nějak strašně duševně trpěl.” Když se dítě narodí, tak řve, aby si uvědomilo samo sebe a já vrůstal do nového světa, částečně jsem měl strach i z války, kterou jsem vedl a řešil, ale byl to pláč, pláč dítěte.
O recitálu jsem později napsal:
Každá skladba je ovlivněná tím, do koho jsem byl zrovna zakoukaný, až na skladby pro mámu, shrnu to v jednom odstavci:
První skladba po skladbě pro mámu byla ovlivněná Honzou Stojánkem, chtěl jsem se předvést, měl jsem rád, když se mu něco mého líbilo, konkrétně tuhle skladbu ode mě chtěl koupit. Pětkrát naruby jsem psal o Terce, pak je zajímavé, proč končí odmítnutím, je ze skladeb zároveň nejrozporuplnější, společně s Dodekafonní sonátou, která jde ale opačnou cestou. Malý harmonický labyrint jsem psal, když jsem se tajně zakoukával do Terezky Hledíkové, krátké okouzlení vyvolalo po dlouhém hledání pevného bodu, touhu v poslední části skladby, kterou jsem napsal, když se na mě usmála na chodbě. Dvanáctitónová pohádka byla už od počátku koncipovaná pro Martičku, mám ve skicách dochované torzo, kde jsem zamýšlel udělat skladbu o tom, že nevím co chci, ale tak, aby věděla, že jsem jí měl rád. Sonátu in D jsem psal navzdory Štochlovi, chtěl jsem se vymezit proti jeho teorii o vyvažování racionality a intuice, lezla mi na nervy, vzepřít jeho vlivu jsem se chtěl symetrií, nakonec mi ale skladbou pomohl on. Dodekafonní sonáta byla psaná o Sáře a pro Sáru, je o tom kolik ambivalence se musí rozmotat, aby vznikl klid a pokoj, ten z mého snu. Doteky jsme psali s Janou Fiřstovou, měl jsem jí rád, jen je trochu starší, dneska už přes rok vdaná, s dítětem, někdy si voláme. Skladbu psala hodně ona, zejména diktovala přesné emoční návody, které jsem improvizoval na klavír, byla zakoukaná do Štochla, tak asi proto ten kvartový nádech, Sonatina byla psaná pro Alici Hospodkovou, která válčila s rakovinou, to byl nápad mámy, nakonec se z nemoci dostala, konečně Druhá Sonatina (nebo Valentýnka) byla napsaná pro Čoudelku krátce po tom, co jsem jí poznal, odtud romantické tritony, jako mezi námi, Pět drobností pro mamku je oázou klidu vrcholí na citlivém tónu, jak jsem popsal, je o nedotknutelnosti mamky.
Tedy jde o sbírku mých zakoukání, což skladby kupodivu emočně dost dobře pojí a skladba jde s mými vzplanutími překvapivě chronologicky. Jestli jsem na recitále prohlásil, že jde o kubistický portrét lásky, tak jsem se nejspíš trefil, protože rovinu mých zahledění ve vztahu přímo ke skladbách jsem ještě neviděl.
Nicméně: Moje skica skladby pro violu a klavír z roku 2018 se mi podařila v recitálu dodělat, můj cíl tenkrát byl se vyzpovídat ze všech svých lásek a každé věnovat jednu skladbu a v harmonickém celku.
Čoudelce jsem pak věnoval ještě Cestu a pro Terku jsem psal Návraty do dětství a Akrostichopunktickou píseň a Variační kaligram, má je ráda, Martičce čas od času taky něco dám, Kouzla, Dulyduly a Opilého houbaře.
Ohledně mého mailu se ještě musím vyjádřit:
Ta myšlenka je překvapivě funkční, jestli Sára udržovala superpozici stavů (Schrödingerova kočka), chtěl jsem se dostat do situace, ve které jedno slovo a palec nahoru nebo dolů, nadosmrti ovlivní síly kolem mě tak, že budu buď šťastný a svobodný, nebo zavřený mučedník, zesměšněný a nemilovaný. Singularitu jsem uvažoval v žádosti o ruku a odpovědi Ano/ne, a v superpozici stavu, v kterém byla Sára, ve stavu, kdy nebylo jasné, jestli si mě vezme a jestli, milovala-li mě, jsem to zároveň nepokazil a jí to i vydrželo. Chtěl jsem provokovat systém, aby tuhle situaci vytvořil, chtěl jsem využít jeho násilné povahy. Cesta k palci nahoru, nebo dolu tu ještě ale stále je. Protože přece vím, jak se láska mýho života jmenuje. Sílu a tedy možný odpor, vytvořím tím, kolik lidí mé svědectví bude číst a vžívat se do něj a tím, že jí poprosím, aby mě zažalovala, až to zveřejním a vsadím zároveň tím pojmenovàním všechno, all-in (Protože singularita) a až přijde čas, až bude energie dost, Sára prostě řekne, jak to bylo a jestli si to nerozmyslela. Krom toho je tu věc 's bohem', kterou ilustruju později. Reálně je to metaforická teorie, která umožňuje cestu v čase a využívá k tomu jen mojí nevědomost a obětavost, emoci čtenáře, Sářinou volbu a násilný zákon.
