Pojďme se podívat, co jsem psal před lety dál:
Věnování
Čoudelce k svátku 2022, tahle skladbička ode mě, Cesta, psal jsem jí dlouho v době, když jsme se poznávali, Čoudelko. Víš, že to se mnou nebylo někdy lehký. Nojo, někdy jsem se v tom zlém topil a někdy tlačil tak moc, až Ti to bylo nepříjemný, jak jsem ubohý toužil po troše citu a tak. Ono jsem byl trochu v prdeli, tak se nezlob. Na mě udělala první dojem Tvoje Klec, to děsivě krev potící dílo, znal jsem ho, možná trochu chápal a když jsem Tě viděl, měl jsem zvláštní pocity, kterejm jsem neměl šanci rozumět, na někoho zapůsobíš i přesto, že na něj celej večer nepromluvíš, ono člověk i ví, že taková věc není jen tak, nechci říkat, že se mi to líbí, nebo že bych soucítil, to by bylo obojí asi dost divný. Já nevím, něco dělalo asi i to, žes byla jediný človíček, na kterýho jsem musel i koukat, abych mu rozumněl, já se na lidi bál dívat, trochu se to bojím dělat i teď, no a trochu jsem se přitom zakoukal, přiblížilo mě k Tobě trochu to, co Tě od druhých častěji vzdaluje. Nechci asi mluvit moc o muzice, ale trochu zase jo. Já jsem to dílko, který jsem napsal koncipoval tak, aby po něčem opravdu těžkym skončilo v C dur. To je to, co Tě na mě tolik rozčiluje někdy, jak chci, aby všechno zlý dopadlo dobře a Ty si někdy myslíš trochu, že nechápu, kde je problém. Proto je tam ta první půlka skladby, ty nářky a bezmoc a kňourání a vyčítání bolavých ran, to já všechno taky znám, víš? A bez toho by ten konec byl taky bezvýznamná blbost, co člověku nic neřekne, jenom skoro bezvýznamnej plagální závěr, ten co se používá občas na ámeny v kostele, takovej ten spoj molovýho a durovýho, co končí na durovým, jednoduchý světlíčko. Tvoje bolůstky nejsou nepřekonatelný, jen už bolej tak dlouho, že tomu skoro nevěříš, ani mě jsi to nechtěla moc uvěřit, ale já si v životě nevymejšlím, koho miluju, víš? Já se tvářím někdy jako pařez, protože tomu všemu, co v životě cítím, často nerozumím, tak se někdy zakecám o tvarech nebo číslech, protože jsou jako objektivnější a moc o nich člověk vlastně nemusí špekulovat, jaký jsou.
Vrtalo mi hlavou, co je to ta pikartská tercie vysoko ve viole, jak jí končí Klec, mám takovou teorii, může to bejt ale leccos jinýho, ty sis myslela, někdy jsi to řekla, že to končí jako to začíná, ale vono podle mě ne, je tam zárodeček, malý durový světýlko, hodně bolavý, jak řeže ten potichej vysokej tón do toho basu, je to naděje myslím, to s tím celým souvisí, ta skladba je vlastně o tom. Protože je bolavá, ona se tváří vlastně skepticky, ale tohle světýlko z toho udělá malou svíčku ve tmě. Já vím, že je to docela nepříjemnej tón a že ho do nějaký přirozený polohy čeká dlouhá, asi jo, cesta, ale je to světýlko durový na konci dlóuhýho tunelu. To se rodí v bolesti vždycky, naděje se tam rodí, říkal mi to farář, nevím, jestli jsem takový trdlo, že bych si toho sám nevšim, ona i ta tercie je tak vysoko, že už jsem jí skoro neslyšel. Já bych Tě do tý C dur doved, víš, Emi? Z c mol Klece. To se snažím říct, ono je to daleko ze Sahary, nebo kdes to namalovala toho méďu nešťastnýho ledního, daleko na severní pól, kam patří. Jó, oni si lidi některý myslej, že je dobře v tomhle světě, kde se toho hodně může, jsou obchody a seriály a Coca Cola, někdo se do toho světa narodil ale nešťastně, možná proto, jak toho máme hodně a ten človíček vidí, že jsme to krásný přehlídli, nebo, že jsme to krásný skoro tím pohodlným vlastně opustili. Stala se z toho konsumu a globalizace pro Tebe poušť, duchovní poušť, vidíš jenom prázdný věci kolem, protože převálcovala pohodlnost krásno a to, co vidíš, že žijou druzí, Ty jim nezávidíš, vidíš, že je to jenom parodie a to Tě asi bolí. Jo, je to porno, subverze lidskosti, podvracení citu, znásilněný podvědomí. Já to taky vidim, ale ten C dur, co jsem tam napsal já je jinej, připomíná ten Tvůj trochu něčím, ale je už blíž, skoro tam. Musel jsem si ale nechat pomoct, ono by to v tý C dur skoro neskončilo, kdyby se to neobrátilo k Panence Marii, tak ta práce vlastně začla, že jsem myslel na tu písničku, Byla cesta. To mi málem nedošlo, bejt na to sám, tak tam tu přesvědčivou C dur skoro nenapíšu. Emi, medvěde, doufal jsem, že když Ti věnuju růžový syngonium, tu kytku, co máš ráda k svátku a Cestu, že na tý cestě taky udělám krok, první, že bych Ti jako odemknul tu klícku, nevím, jestli čím, myslím, že sis klíček pro někoho přece jenom schovala, není úplně zahozenej a řek bych něco jako: „Pojď, méďo, vydáme se tam, za tou hvězdičkou Severkou, co Ti svítí každou noc na nebi, spolu, tou cestou, co znám, uvidíš na ní hodně hezkého, až tam se vydáme, kde to máš ráda, co tam patříš, k pólu, lovit rybičky a plavat na krách, co praskají.“
Komentář
Miloval jsem ji, nebo jsme si přinejmenším byli opravdu hodně blízcí a já si to mohl splést, což by byla má největší vina. Naše zranění bylo podobné, usadili jsme ho i do stejné tóniny a i když Čoudelka vždycky říkala, že Klec patří nakonec, přál jsem si, aby za ní zněla moje Cesta a dovedla medvěda k tomu tónu, který je vysoko ve viole, a protože bylo zranění podobné, rozuměli jsme si, Sára v den, kdy jsem usnul dvakrát, říkala, že jsme spolu reálně byli, nemohli jsme tomu ale tak říkat a dotýkat se, protože to bylo násilné, nešlo to. Měli jsme se o sebe na čas opřít, jako poutníci a dál jít každý svou cestou. Byl jsem na Čoudelce závislý, citově, emočně, až chronicky, po dlouhých letech neporozumění mě pochopila autistka a o mně řekla, že to mám taky.
Později mě napadlo, že ten méďa potřebuje spíš vodu, a když jsem jí jednu jednou v lahvi přinesl, měli jsme jedno z mých nejhezčích rande. Ale k tomu se dostanu.
Její skládání je zcela výjimečné, Čoudelka má hlavu, v které něco zní neustále, já mám v hlavě po většinu času ticho, a její není jen nápaditá, její hudba má extrémně silný a přesvědčivý náboj, který se s přesností chirurga dotýká pravdy, zvládá improvizovat a brilantně slyší.
Každý den tu pro mě byla, abych nebyl sám, uvolňovali jsme se autistickým humorem a tu nadávali na svět a jindy sdíleli trápení. Jednou, když jí brněli nervy, jsem přišel k ní a byla u ní maminka, sedl jsem si k ní a držel za ruku, ten stav znám a člověk při něj nejtoužebněji myslí na smrt. Vyprávěl jsem jí, jak jsem v blázinci nevysvěcený zpovídal satanistu, který se rozbrečel a řekl mi, že jsem Ježíš a že mi jedna schizofrenička řekla, že přesně ví, proč jsem, kde jsem a že už to stačí, bez jakýchkoli vysvětlení a vyprávěl jsem i o člověku, kterému nevěřili záchvaty a diagnostikovali mu, že si vydobývá pozornost simulacemi. Když jsem odešel napsala mi, že jsem “Pomohoool”, s brečícími smajlíky. Jindy jsem se k ní šel vybrečet po terapii, kdy mě chtěl psycholog přesvědčit, že mě Sára nemiluje. A to jsme měli stejné, ona, když zkolabovala, tak jí sama smrt nabídla úlevu, zjevila se jí, Čoudelka zakroutila hlavou a vybrala si bojovat. Hodně věcí jí chtěli doktoři vzít a říkala mi, že kdyby je popřela, musela by popřít všechno a to jsme měli úplně stejné. Ač jsme si psali denně a vídali se i víckrát týdně, nepromluvila, to ten mutismus, a já se snažil, jenže když mám mluvit, tak je poznat, jak prázdno v hlavě vlastně mám. Několikrát mi ukazovala noty a hráli jsme čtyřručně Klec a já četl její miniatury, jindy jsme venčili její modelové auto, nebo jsem šel říct heslo na zásilku na nové modely, protože ona by si je sama nekoupila, ještě loni jsem u ní byl na podzim skoro každý den a dělili jsme se o kebab. Když se zlobila, že si myslím, že jsem výjimečný, přerušila kontakt, myslím, že jí ale víc vadila moje upjatost a to, že když dvě hodiny neodpoví, tak dostanu histerák. Stalo se nám víckrát, že jsme se několik měsíců nebavili, protože jsme se pohádali. Štochl se nám jednou smál, že jsme jako když se baví slepej s hluchým a míjíme se v myšlenkách, ale nesem stejnou věc, a pak se bloknem a je ticho na půl roku a že to k nám patří a že určitě zase budeme kamarádi, který mluví jinou řečí o tom samém, dokud se nepohádáme kvůli ničemu.
Myslím, že mi v tom kolotoči před válkou zároveň došlo, že nemiluju jenom Sáru, ale možná i Čoudelku. I když jsem to říkal už dřív, to je sice pravda, ale teď, když jsem Kačí a Terku požádal o ruku, jsem zkusil, jestli bychom spolu jednoduše nemohli začít chodit, ať už se mi má Sára do života vrátit, nebo ne.
Čoudelka řekla, že je to krásně napsaný, ale že 'to níde, Janíčko' a taky 'ale já Ti rozumiem, len toto nie.' 'Nemáš rád násilí? Tak proč to nenecháš, tak, ako to je?'
Bez ní bych přežíval snad o sto procent hůř.
Přišel soud, na znalečáku u Leblové jsem si přál jen štěstí v lásce, dostal jsem diagnózu paranoidní schizofrenie za to, že nelžu a zavřeli mě do blázince.
S Čoudelkou jsme si psali denně, odhadem vlastně furt a bylo to psaní plné té největší srandy, citu a poznávání se, které jsem zažil. Vídat jí bylo těžší, protože nepromluvila, ale kdybych jí nevídal, nepsal bych si s ní tak rád. Smajlíky používá virtuózně, jazyk taky, je chytrá a mimořádně vtipná, obdivuju její zájmy, nadání na výtvarku a skládání, obvody.
Nejvíc jsem měl ale rád, když jsme si na chodbě mávali, vždycky jedním gestem, posmutněním, úsměvem, nebo naznačením vlhkosti (myslím, že mi jednou její máma půjčila deštník) dala najevo, jak se cítí a kolik mě má ráda.
S Čoudelkou jsme měli přerušený kontakt a já se Sárou začal udržovat kontakt tím, že jsem si jí vymyslel, a protože když jsem jí přislíbil žádost o ruku, tak jsem cítil prsten, věřil jsem, že v mé knize skutečně je, nejdřív jsem napsal jen jeden dialog, v té chvíli jsem se chtěl rozloučit, a pak Sára vydala seriál.