Kdybychom běh úplně očesali na to základní, tak je to kontralaterální a zpravidla dopředný pohyb. Což neznamená nic jinýho, než že se chceme pohybovat vpřed a používáme přitom končetiny "křížem" (pravá ruka + levá noha se pohybují souměrně vpřed, nebo vzad , stejně jako levá ruka s pravou nohou). Důležitý je to proto, protože mnoho lidí se při běhu pohybuje hodně nahoru a dolů, nebo ze strany na stranu. A tomu prvnímu se říká vertikální oscilace...
Tohle cizí sousloví jednoduše značí, jak hodně nebo málo se pohybuje v každém kroku naše pánev (a ramena) nahoru a dolů. Běžně se přitom uvádí, že elitní běžci mají vertikální oscilaci někde okolo cca 10 centimetrů, zatímco hobíci dosáhnou klidně i patnácti centimetrů (čísla berte s velkou rezervou, neb nám do toho opět zasahuje jak jsme "prostorově řešený", běžecká kadence a dalších několik věcí, který se mi nechtěj vyjmenovávat). Ačkoliv je do jistý míry pohyb nahoru a dolů při běhu nevyhnutelnej, není dobré se nahoru a dolů pohybovat příliš. Zaprvé je běh (jak jsme si už řekli) pohyb primárně dopředný a za druhý si spočítejte, kolik člověk dokáže navíc "nastoupat" na třeba 10 kilometrech při průměrné délce kroku 1 metr a vertikální oscilaci 15 centimetrů. A teď si vemte, že tahle "zbytečně" vynaložená energie by se mohla na konci takovýho maratonu sakra hodit, co?
Protože mít hodně pohybu nahoru a dolů není v běhu příliš ekonomické, vzniká otázka, jak vertikální oscilaci zmírnit a dokázat tak pošetřit energii.
- Tak zaprvé nepochybně pomáhá náklon těla do směru pohybu, viz fotka @tttweety, která je sice od vertikály (červená čára) jen pár stupňů, ale ona se taky nepohybovala zrovna závratně rychle... Náklon je mimochodem často zaměňován za předklon, ale my spíš chceme do každého kroku "kontrolovaně padat". Je to pocit, jako kdyby člověk každým krokem trochu přepadával směrem vpřed, přičemž platí, že čím větší je náklon od vertikály, tím rychlejší je pohyb. Zajistíme tím, že dokroková (došlapová chcete-li) fáze je blíž těžišti těla a my tak nemusíme překonávat tolik odporu při odrazu. Vlastně je to trochu jako pocit, že nám fouká vítr do zad. V podstatě místo abychom se prali s gravitací, využijeme její sílu k pohybu dopředu...
Druhá věc, která může pomoci, je vyšší kadence. Zkrátka budeme klást nohy na zem o něco rychleji, jako kdyby nás "pálila zem". Chi running například pro kondiční hobby běžce uvádí ideální kadenci cca 170-180 kroků za minutu, ale opět je třeba brát to s rezervou (já bych to roozmezí možná dokonce rozšířil někam mezi 165-185). Vysokej běžec s dlouhýma končetinama může mít totiž problém dostat se i na těch zmíněných 170, zatímco někomu s nízkým těžištěm, komu jedou nohy jak fretky, nemusí mít vůbec problém dostat se za 180... Mimochodem počítat kadenci dneska umí už snad každý chytrý hodinky, ale pokud nejste jejich fanoušky, dost dobře může posloužit obyčejnej mechanickej metronom, nebo appka v mobilu.
Třetí věc, na kterou se lze zaměřit je dokroková (došlapová) a odrazová fáze běhu. O došlapu už jsem několikrát psal (a taky na něj několikrát změnil názor), takže se tomu zevrubně věnovat nebudu, ale v zásadě se hlavně chceme vyhnout tomu, že dopadová noha je daleko před těžištěm těla a dopad je veden na propnutou nohu a zadní část paty, neb to je jako šlapat s každým krokem na brzdu. U odrazu se zase chceme soustředit na to, aby nebyl veden nahoru, ale vpřed.
Čtvrtý a poslední nápad, kterej představim je ten, kterej používám při běhu já a to je jízda na jednokolce. Chceme-li se na ní totiž rozjet, je třeba se krom šlapání do pedálů mírně naklonit vpřed, do směru pohybu. Jinak se stává jízda na ní velmi těžkopádnou a složitou.
V zásadě je ale stejně podle mě nejdůležitější věcí k zapamatování a pochopení to, že běh je pohyb dopředný. Je třeba se u něj pohybovat primárně v rovině předozadní. Ne nahoru a dolů, nebo ze strany na stranu. Běh totiž není skákání, jako spíš "létání". O to jde především. Jak toho docílit, to už je potom otázka spíš individuální...