Díra
Toho dne 14.2. před úplňkem jsem poslal text, který měl vyřešit mé soužení. Terezka mi nedávno psala varovné zprávy, kvůli svému snu.
Měl jsem na Sáru nějakou dobu email, který ještě nebyl zablokovaný, poslal jsem textový dokument ve Wordu otevřený k přepsání.
Napsal jsem nejdřív jen rovnici.
Předmět: Rovnice svobody, dvě díry a láska, rovnice lásky, dvě díry a svoboda.
Text Emailu:
Sáro,
mailem Ti nechci dát znát víc než to, že už to chápu, bylas mi jako odpověď celou dobu před očima, jsem šťastný, až přijde čas, půjdeme ven, ne tak, jak spolu chodí lidé ven, půjdeme ven ze smyčky, protože bolesti už bylo dost, nemůžu to po Tobě chtít, nešlo by to, já to už jen vím.
Znám Tě.
Tvoje díra
Po pár hodinách jsem napsal druhý mail:
Předmět: Dopis
Text Emailu:
Sáro,
píšu Ti znova, nemusíš text, který přikládám, otevírat, nemusíš ho číst, nechci jen, abys mě zastavovala v cestě, kterou jsem si vybral, stala se mi sama cílem, můžeš mě v ní ale nasměrovat, chci Tě jen uklidnit. Jen pamatuj, to že mě něco napadlo, ještě neznamená, že to tak musíš chtít, můžeš chtít ale třeba to samé jen trochu jinak. Chci si říkat jen pravdu.
Navždy Tvůj
Honza
Příloha:
Předmluva k poslední kapitole
14.2. Valentýn. Dneska jsem se musel smát od ucha k uchu, píšu to den po napsání poslední kapitoly, dneska jsem se probudil brzo, máma mě včera varovala, že „jestli se nevzbudím včas, přijede pozdě do práce.“ Vezli jsme na nádraží babičku a jeli ve čtyřech do Prahy, s tátou, mámou a babičkou. Babička měla napsané od mámy na papírku, co všechno mám mít s sebou a předčítala mi to, abych nic nezapomněl, řekl jsem jí, že to může klidně zahodit a nenechat se ovlivňovat, nikdo to nepochopil, ale já se smál, v autě mluvila máma o Kačence, jak nesměle jednou řekla, že by chtěla možná raději péřové peřiny a pak se mě máma zeptala, jestli mám taky péřovou peřinu. Zasmál jsem se a řekl jsem, že mám Schrödingerovu peřinu, nechápali, dodal jsem, že je buď péřová, nebo není péřová a smál jsem se. Máma říkala, že jsme domluvení, že prý až budu vystupovat v Carnegieho hale, slíbil jsem, že rodičům poděkuju, že mně pomáhali, zeptal jsem se, jestli můžu přestat chodit do školy. Proč? No přece, abych mohl vystupovat v Carnegieho hale, smál jsem se. Mamka se pak urazila, řekla, že mám chodit do školy a zeptala se mě, jestli jí místo toho nemůžu slíbit, že jí poděkuju, až dostuduju. Zasmál jsem se a zeptal se, jestli jdou sliby měnit. Poprosila mě, abych to změnil, samozřejmě jsem to rád udělal, ale je to ještě slib? Myslím, že je. Pak mě paradoxní vesmír znovu rozesmál, když máma, která napsala na papírek, co všechno nemám zapomenout, nechala v autě, když šla do práce, mobil. Rozesmálo mě to nadvakrát, protože mobil byl v autě a táta mámě volal do práce, že se s ním vrací, aby si pro něj přišla. Dva mobily? Celkem výmluvné. Ještě vtipnější bylo, když to, že zapomněla mobil svedla na babičku, protože jí to nepřipomněla. Snědl jsem příliš vtipné kaše, můj smích byl nevhodný. Nikdo nechápal, čemu se celou dobu usmívám a směju a táta mi řekl, že v takovéhle situaci mám být přeci „včas připravenej před domem a nemít řeči.“
„Však jsem byl včas připravenej a nevím, proč bych nemohl mít řeči.“
„Byl jsi v autě minutu před odjezdem.“
„Takže mi neujelo.“ Smál jsem se.
„Mohl jsi tam být deset minut před odjezdem.“
„Proč?“ smál jsem se dál.
„Abych byl klidnější.“
„To je ale Tvůj klid.“ A smál jsem se pořád.
Myslel jsem, že to nechápal. Nebo to jen „moc“ nechápal? Ale já zatím nechápal.
Snažil jsem se svoji dobrou náladu vysvětlit, ilustroval jsem situaci, kdy se jistý hudební nadšenec rozčiloval nad elektronickými zvuky, že jsou umělé, protože vesmír je spojitý a počítače ho tak neumí prezentovat. Měl jsem mu říct, že je debil, zeptat se, jestli má holku a posléze, až se nasere, se zasmát a říct, jak by si vůbec mohl klást otázku, jestli je vesmír spojitý, nebo nespojitý, kdyby na ní šlo jakkoli odpovědět.
Když došla řeč na prezidentské volby, smál jsem se znova, když se mě táta zeptal, koho budu volit.
„Přece vítěze.“ řekl jsem a smál jsem se.
„Chceš volit Babiše?“
„Jak bych mohl být svobodný, kdybych nevyhrával ve volbách.“ Smál jsem se dál.
„To je odpověď, s kterou neumím pracovat.“
Táta mi dal ale za pravdu, že tohle některý lidi dělaj, zcela ale pochopit odpověď neuměl.
Všem jsem se vysmíval, ale udělal jsem to dnes, zavázal jsem se, že dostuduji, mamince jsem totiž vděčný a poděkovat jí mám, poděkovat jí mám za to, že mě sem přivedla, a tátovi, všechno ostatní jsem si vytvořil sám s Sárou.
Dnes jsem mamce volal a slíbil jí, že dostuduji a poděkuji.
Ano, jsem plně připravený si připustit, že se nikdy nemýlím, ale pamatuji, že domov je místo, kde můj příběh začal.
Rovnice svobody jsou dvě díry a láska a rovnice lásky jsou dvě díry a svoboda.
(Asi už vidíte, že se se mnou něco začínalo dít, to, co jsem ale vytvořil dál bylo ještě šílenější.)