Nad časem, nad hmotou, v knize
„Honzo, já už přeci dávno před Tebou vím, co mi chceš říct.“
„Uvědomuju si tenhle paradox, proto jsem umístil náš dialog nad čas a nad hmotu, do knihy.“
„Takže tu mám dělat blbou, abys mi to mohl vysvětlit?“
„V podstatě.“
„Dobře. Jak Tě teda napadlo mě požádat u soudu o ruku a co to mělo znamenat?“
„Kromě toho, proč se to normálně dělá, jsem chtěl poslat do minulosti informaci.“
„Jak a proč?“
„Nejdřív řeknu proč.“
„Dobře.“
„Za prvé proto, abych mohl skrze díru zapříčinil svoji minulost a mohl přijmout zodpovědnost za svůj život a uvědomil si, že nejsem ničí oběť, ani soudce, protože jsem si svůj život vybral a nechal vytvořit svobodně.“
„Skrze díru?“
„Díru v časoprostoru, která vznikla po (!) mém odevzdáním se, to částečně odpovídá na otázku jak.“
„Jak?“
„No, vyšel jsem z premisy, že jsem svobodný, jako každý člověk a že svobodu nemůže nikdo nikomu vzít.“
„Dobře, řekněme, že jsi svobodný, co dál?“
„Viděla jsi Interstellar?“
„Ten Nolanův pop o čase?“
„Jo.“
„Viděla, Coop se dostane za horizont událostí a posílá v čase informace gravitací a společně s Murph tak zachrání svět.“
„Je to podobný.“
„V čem? Posíláš v čase gravitací informace z černý díry?“
„V podstatě, musím se do ní ale dostat.“
„Počkej, počkej, počkej, jak se chceš dostat za horizont událostí?“
„Budu tam jen chvíli, a přece vlastně pořád.“
„Vyděláš si na raketu a vletíš doprostřed galaxie v umělém spánku?“
„Nohama pevně na zem prosím. Je to realističtější, ale ne jednodušší.“
„Už mě nenapínej.“
„Fór je v tom, že pokud si dobře pamatuju, jsi to Ty, kdo tam tehdy mluvil.“
„Pořád nemám, jak jsi mi poslal z budoucnosti informaci, zabil ses?“
„Kdybych se zabil, tak bychom tu nebyli.“
„Tak jak jsi to udělal?“
„Ty jsi díra.“
„Jsem díra?!“
„Není to sexy?“
„Takže do mě vlezeš a uděláš to, že mi pošleš informaci do minulosti, abys do mě pak mohl vlézt?“
„Prosím, nech mě Ti to vysvětlit a nerozčiluj se.“
„Oukej oukej.“
„Odevzdám se Ti.“¨
„Tím, že mě požádáš o ruku u soudu?“
„Bude pak na Tobě, co se mnou a hmotou kolem mě bude.“
„Počkej, chceš mi říct, že ty policajti a soudy a to, že jsem dělala, že s Tebou nechci mít nic společnýho a lhala jsem…“
„Tu bylo proto, abych mohl poslat do minulosti informaci.“
„Honzo, já přece nechci, abys mě vydíral, abych si Tě vzala, abys nešel na roky do blázince.“
„Až bude jen na Tobě, co se mnou bude, budu moct zapříčinit naši minulost.“
„Počkej, takže si to shrneme: Tím, že se mi odevzdáš uděláš do světa díru, aby ses mi mohl odevzdat? Ta díra jsem já a Tys mě tím stvořil?“
„Jestli jsem Tě stvořil já, pak i Ty mě.“
„Protože jsem Ti dovolila zapříčinit svoji minulost?“
„Chápeš to dobře, já jsem totiž Tvoje díra, otázkou se Ti otevírám, proč jsi Ty moje díra nemůžu vyslovovat. My dva ale nejsme Bůh, jen jsme svobodní a náš život jsme si vybrali, přivedli nás na něj ale rodiče.“
„Takže to s mým otcem…“
„Nemohla bys mě milovat, kdybys mu nebyla vděčná.“
„Honzo.“
„Taky mi to trvalo pochopit, měl jsem to napsané na hrnečcích, je to jediná věc, kterou udělat musíme, abychom mohli milovat. Najít vazbu ke stvoření.“
„Budeš platit daně?“
„Nerejpej.“
„Chodit do práce? Jíst?“
„Ticho.“
„Chci vědět, jak chceš žít bez musení.“
„Musení není, (ani to slovo mimochodem nezná word). Volba je iluze a dává nám falešný pocit, že jsme svobodní, my už se rozhodli, skutečná svoboda je ale přijímání, chceme-li ale milovat, vděčnost je podmínka.“
„Dobře, dobře. Chápu. Takže už nejsi anarchista?“
„Každá duše se musí osvobodit sama.“
„Tys ale říkal, že jsi to neudělal sám, poslal jsi do mě informaci a já jsem Tě zapříčinila.“
„Sama a spojit dvě reality lze skrze lásku, rozuměj díry, svoboda je bez lásky k ničemu, je prázdná a mrtvá.“
„Oukej. Ještě mi vysvětli, proč jsi všechno tak posral.“
„Není za co se omlouvat.“
„Ne? Zranil jsi svoji mámu, obtěžoval jsi mě, hodně, sral ses do mýho otce, přesek sis šlachu, mohlo se stát, že bys nemohl hrát na klavír, Honzo, málem si zabil Pepu, když jsi ho podporoval v kopání pokladu. A trvalo Ti na to přijít dva dlouhý roky.“
„Je to trochu tautologické, ale zdá se, že to všechno sice bolelo, nicméně vybrali jsme si to, není potřeba si vyčítat, že jsme si ublížili, jen rodičům jsem neměl ubližovat.“
„Promiň, já nechtěla, vždyť to bylo strašný.“
„Máme, co si sami vybíráme. Já toužil být Všemohoucí a téměř jsem se jím stal, naštěstí ne zcela, zachránila jsi mě před tím Ty, nechápal jsem, že stát se Všemohoucím, znamená ztratit svoji svobodu.“
„Moc a svoboda není to samý?“
„Taky mi to trvalo. Potřebuju se právě proto zcela odevzdat, abych svobodu zase našel. To, že v té smyčce dělám, co chci, nic neznamená.“
„Ještě se zeptám, nezlob se, ale miluješ víc mě, nebo tuhle myšlenku.“
„To je otázka chybná v několika bodech. Miluju Tebe a projevem toho je má myšlenka, miluju ale i tu myšlenku a projevem toho jsi Ty, díro. Další chyba je, že je láska veličina, láska se neměří, velká může být jen zamilovanost, láska buď je, nebo není.“
„Honzo, já nechci být jen nějaká Tvoje díra.“
„A snad nechceš být ani má postava, ale můj partner, smířit se tady nahoře musíš ale s tím, že v tomhle textu jsi obojí. To dole dostaneš na výběr, jestli chceš žít svobodně.“
„Jestli jsem Tvoje „díra“, chceš po mě teda, abych po tom všem řekla ano?“
„Byl jsem tam Tvůj matrix a Ty moje postava a obráceně a spolu jsme proto trpěli, protože jsme byli nesvobodní, své ano mi říkat samozřejmě nemusíš, protože musení není, nabízím Ti jen svobodu, kterou chci, abys uměla přijmout.“
„Dobře, svoboda je o přijímání, co budeme dělat ve světě, kde si nebudeme matrixem? Plavat absolutnem?“
„Říkejme si pak hlavně pravdu a buďme k sobě upřímní, tím omezíme naši moc a budeme více přijímat co je, budeme díky pravdě šťastnější.“
„Počkej, počkej, říkal jsi, že se odevzdáš do mojí moci, abys měl Ty moc, poslat v čase zprávu, teď mluvíš o tom, že mám přijmout svobodu a že moc je opačný princip, jsem zmatená.“
„V podstatě se stane to, že moc budeme mít nad naší minulostí a svobodu v naší budoucnosti. Proto jsem říkal, že je důležité říkat pravdu, aby se to celé nezhroutilo, aby nezmizela láska.“
„Co uděláš v realitě, v které nepřijdu, nebo řeknu ne?“
„V takovém případě se naše reality nespojí, ty si nebudeš pamatovat, co jsem Ti chtěl do minulosti říct. Zůstaneme pak sami, zbyteční a beze smyslu a nic z toho, co tu bylo, se nestane, budeme smysl muset najít jinde. I to jde, ale naše světy už jsou kompatibilní, nechat je prolnout je o mnoho krásnější a smysluplnější, chceš-li, dovol nám se prolézt skrz, ať jsme jedno tělo a jedna duše.“
„Honzo,..“
„Sáro.“
„Co mám teda dělat?“
„Udělej to tak, jak to cítíš.“
Sárou to nad časem a nad hmotou celou dobu cloumalo, mávala ručkama a několikrát měla skleněné oči, na konci docela plakala.
Potud byl text odeslán emailem. Patrné je, že není zdravý, nicméně to, že jsem mu stoprocentně uvěřil probudilo docela zvláštní prožívání, o kterém Vám musím říct.
