Mikrofony
Bylo nastíněné, že je to příběh o cestování časem.
Než se dostanu k vyprávění druhé knihy, chci Vám nasadit brouka do hlavy, s mamkou jsme vypracovali v mojí psychóze práci o mikrofonech kvůli klasifikaci.
V semestrální práci je uvedeno, že mikrofon je zařízení na přeměnu akustického signálu na elektrický signál.
Zvuk v prostoru je vlnění prostředí. Mikrofon toto vlnění mechanicky zaznamenává a převádí ho na elektrický signál.
Zdroj vyzařuje vlnění (zpěv, hudební nástroj), mikrofon akustickou energii sejme, další zařízení sejmutý materiál převede na elektrický signál.
Mezi výstupem a vstupem dochází ke zkreslení, protože nejsme schopni sejmout zvuk ideálně. Základní dělení mikrofonů na kondenzátorové, dynamické a páskové a popsání jejich vlastností a užití nám pomáhá pochopit, jaký je rozdíl mezi různými formami reprezentace informace. Zvuk je mikrofonem přenesen na elektrický signál.
Problém, který jsem řešil na metaúrovni, symbolizovala práce o mikrofonech, jak převést vlnu do počítače. Jak já mám svůj život digitalizovat, jak z příběhu udělat bod, jak přeložit konání v hudbu, jak ubrat dimenze, tak, aby zbyl jen tlak v čase.
Svatba
Bylo to několik dní zpátky, pár dní před tím, než se vše nové stalo, co mi sama od sebe napsala Terka, do které jsem byl kdysi na základce zamilovaný, zeptala se, jak se mám a jestli se náhodou nechystám ženit, měl jsem v té době rozpracovanou koncepci posílání informací do minulosti skrze odevzdávání se v lásce a chystal jsem slova, která bych mohl říct u soudu Sáře, aby se tak mohlo stát.
Terka řekla, že měla sen, ve kterém mi šla na svatbu, kde jsem si měl brát Sáru, sál byl plný přátel, když přišla Sára s květinou do sálu, kde měla být svatba, řekla Sára, že si mě nevezme a sen skončil.
Trochu jsme se kvůli mé koncepci zhádali, Terka se mě snažila zachránit, ale nechápala, co a proč chci udělat a považovala mě za blázna, i když říkala, že mě bude mít stejně ráda a bude mi nosit do blázince klidně sušenky, řekla jen v podstatě správně, že mě v tom jako kamarádka nemůže podporovat, nemohl jsem jí vysvětlovat, že nikoho netýrám, že věci jsou, jak mají být, aby se mohlo odehrát všechno, co jsem udělal, nejspíš nechápala, kde všude jsem měl penis a vysvětlovat to nemůžu.
To víte, jednou je tam a dějou se věci.
15.2. Zloděj pravdy
Po tom, co jsem si 14. vymyslel, že jsem něco jako diskrétní prvek ve spojitém vesmíru a černá díra jsem nebyl téměř schopen pracovat, Vráťovi jsem napsal, že odevzdám úkol za zimní semestr z notografie později, ještě ráno jsem chtěl školu ukončit, pak jsem volal znovu, že jí ukončit nemůžu, protože jsem slíbil mámě, že dostuduju, docela dobře mě pochopil.
Objevil jsem ten den rap Černý verše ze severu Vraji Vratislava Parikrámy a měl jsem pocit, že ho chápu. Pro zajímavost si ho můžete najít. Tomu druhému Vráťovi jsem poslal práci, kterou za mě vyvedl téměř celou Patrik, spolužák z ročníku.
Psal jsem si ráno 15. s Martičkou a prezentoval jí svojí teologii a mytologii, den předtím četla můj text o čase a uznala, že je silný. Martička mě držela nad vodou od ledna 2020 a byla mi pořád nablízku. Hrozně jsem se pro ni rozbrečel, myslel jsem, že se možná potom, co to udělám už neuvidíme, v duchu jsem se s ní loučil, bylo to proto, že jsem si uvědomil, že si navlékla můj černý prstýnek, nevěděl jsem tedy, jestli se po smrti uvidíme a myslel jsem, že situaci zachráním, když jí napíšu, že jí miluju, v tu chvíli už jsem ale strašně bulel a ona mi zavolala, slyšela mě řvát.
Odpoledne jsem měl hodinu s mým profesorem hlavního oboru Hanušem Bartoněm a snažil se mu vysvětlit, jakými jsem si procházel mytologickými obrazy v uplynulé době. Řešili jsme totiž, jestli chci zůstávat ve škole.
Moje vidina spočívala v tom, že samospasitelnost duše je poloviční princip, můj pseudognosticismus, který jsem v sobě našel, měl vyplňovat mytologické obrazy ze starého Řecka a z křesťanství, konkrétně jsem v sobě odsoudil Narcise a snažil se vytvořit kolotoč z Pandory, Epiméthea, Ježíše a Matky. Ježíš měl skrze svoje vlastnosti, pokoru a moudrost, oproti pošetilému Epimétheovi, zavřít Epimétheem otevřenou skříňku Pandory skrze Matku a uchovat ve skříňce naději. Svoji vazbu na stvoření jsem našel v mamce a snažil se díky ní zůstat na Zemi.
Vymyslet „Svatou Boží Čtveřici“ je krapet bláznivé.
S mámou jsme byli domluvení, že mi zavolá, abych stihnul večerní hodinu scénické a filmové hudby.
Napsal jsem spoustu textů o tom, že neumím být dokonalý, že hodnoty nejdou vytvářet, ale jen zvětšovat a podobné bláboly o sporu diskrétního a spojitého vesmíru. Uvědomoval jsem si, že jeden princip je spojitý a druhý jen díry, nebo nedíry a snažil se domyslet singularitu.
Máma zavolala o něco později. Řekl jsem, že je to fér v mé pozici, „chodit, ale pozdě“.
Vyrazil jsem tramvají do školy.
Na Malostranském náměstí skandovala demonstrace, nevěděl jsem, že jde o antivaxery, myslel jsem, že fandí mně, abych stihl školu. Ne, že by o tom snad měly něco vědět, ale můj smysl věcí prostě zrcadlili. Byli v ulici, kterou se jde k nám do školy a jásali, kdykoli projelo auto nahoru na náměstí.
Když jsem prošel tou „cílovou rovinkou“, kde jásali demonstranti a hlídala je policie, čekala nad demonstrací stará vrásčitá žena v kápi, zakrývala si tvář. Když jsem jí do ní chtěl pohledět, otáčela zrak ode mě. Něco jako bychom byli spojení, když jsem udělal krok směrem od demonstrace, ona udělala krok k ní. Nakonec jsem jí pohleděl do tváře, když jsem se k ní přiblížil a řekl jí doslova: „Nemusíte tam chodit.“. Zase se ode mě odvrátila potom, co mi ukázala něco jako: „ale to je v pořádku, já už půjdu“ a když jsem šel do školy, prošla skrz dav.
Když jsem přišel do třídy v gotické věži, nikdo tam nebyl, měl jsem vyndaný ISIC z peněženky, blbec jsem ho tam vyhodil, zrovna jsem se začínal utápět ve hře symbolů. Tím ISICem jde gotická věž otevřít a já ho nechal v koši před ní, koš vypadal doslova jako černá díra, myslel jsem, že tam tedy patří moje identifikační karta a že až jí tam dám, budu moct z díry posílat informace, ve třídě nikdo nebyl a já si tam zahrál skladbu. Malý harmonický labyrint, skladbu, která uspěla v mezinárodní skladatelské soutěži, skladbu o hledání finály, či tóniky, vynechal jsem poslední notu, právě finálu/tóniku, a zvolal: „Ty mi odpověz!“ nechal peněženku s doklady ve věži a vyrazil zpátky domů. Vytvořil jsem tak hranici, svojí spojitou skladbu jsem nedokončil a nechal závěr otevřený na dominantě a doufal, že přijde do věže Sára a zahraje poslední céčko.
Pak jsem to udělal, „ukradl jsem pravdu“.
Cestou ze školy jsem šel skrz tu demonstraci směrem, kterým přede mnou prošla ta stará paní, dodnes myslím, že šlo o smrt. Uprostřed davu na silnici jsem se zastavil a četl nápisy na transparentech:
„Český lev“
„Vraťte naše děti do škol“
A další.
A na jednom transparentu stálo modře: „My jsme spolu“ a červeně: „My jsme silní“
Ano, bylo to přesně to ono pro mě, kontakt nespojitého se spojitým vesmírem napsané na transparentu a správnými barvami.
Víte, já nejsem antivaxer ani antiantivaxer, bylo mi jedno, proti čemu tam kdo vystupoval, já chtěl být jen v kontaktu s „pravdou“.
Vzal jsem transparent a sebevědomě ho odnášel opačným směrem dolů z náměstí.
Cesta
Žaloval na mě jeden demonstrant policistům, kteří demonstraci hlídali.
Spustila se významná situace, já neměl doklady a odmítal říct kdo jsem, jako i pustit transparent, někdo mě natáčel a já říkal jen, ať se podívají, co stojí na tom transparentu.
„My jsme spolu, my jsme silní.“ Opakoval jsem trpělivě a držel se pevně transparentu s „pravdou“.
Spustila se řada výzev, ať transparent vrátím a pustím a ať sdělím, kdo jsem. Tázal jsem se, jestli proti mně chtějí použít násilí.
Zanedlouho jsem byl jménem zákona povalen na zem a dali mi želízka, poučili mě o mých právech a posadili do policejního auta. Zeptal jsem se, jestli si můžu alespoň strkat prsty do prdele, tu za mnou práskli dveřmi od auta a jel jsem na stanici.
Na policii se mě ptali, kdo jsem a já jich, jestli to ještě nevědí. Nakonec se zeptali, jestli si můžou zavolat z mého telefonu, odemknul jsem jim ho s varováním, že je to bude bolet.
Volali mé mámě, ta jim po chvíli nadiktovala mé jméno a rodné číslo, já mezitím ke své osobě prohlásil, že „bydlím všude“.
Máma řekla, že mám panický strach z policistů, protože o mě tehdy, když mě chytali záchranáři, jeden z policistů prohlásil, že když jsem šílenej, tak mě kdyžtak zastřelí. V mé knize toto chybělo, máma tehdy v policejním autě tomu debilovi řekla: „Prosím Vás, to nemyslíte vážně, já jsem jeho máma. Ten kluk nic neudělal, on se jenom zbláznil.“ Kdo ví, možná mi tím zachránila život, protože ten policajt se jí potom omluvil.
I stalo se, že mi napsali do protokolu, či čeho, že bydlím všude a já to měl podepsat. Já řekl, že jsem nic takového neřekl a policisté mi nabídli, že můžou větu smazat. I smazali jí a já před sebou měl dva různé papíry, na jednom stálo psáno, že bydlím všude a na jednom nic, držel jsem je v ruce a rozhodoval se, co vlastně chci podepsat. Chtěl jsem papíry odnést domů, drželi mě a nedovolovali mi to.
Nakonec jsem prohlásil, že si to může podepsat, kdo chce, policisté uznali, že jde o jasná slova, papíry si vzali a některý z nich teda asi pravděpodobně podepsali. Který nevím.
Pak jsem slyšel z kanceláře ženský hlas, který se mě dotkl: „On je pořád v tom, to je samý vypovídat, nevypovídat, podepsat, nepodepsat, zavolat, nezavolat, bydlet všude, nebydlet všude. On neřekne, už to chápu, dejte mi pokutu, neodejde, je furt nějaká otázka.“
To jsem z toho alespoň pochopil, i když jsem slyšel zlomek a začal jsem se stydět.
Rozloučili se se slovy: „Přijďte zas!“
Šel jsem z Policie na Praze 2 přes most na Malou Stranu a zpět skrz demonstraci, začínalo mi být situace líto, začínal jsem se stydět. To ta policajtka to řekla.
Prošel jsem znovu demonstrací a pak přes Hradčanské náměstí do Dejvic, kde na mě před bytem čekal v autě táta, doma věděli od policie, že jsem ukradl transparent, mámě jsem do telefonu křičel, co na něm bylo napsáno a ať jim to řekne, měli strach.
Vyzvedl jsem v bytě moji kočičku Něňu, dal jí do přepravky klíček od bytu a jel s taťkou domů, myslel jsem, že v té přepravce něco jako klíček potřebuje. Přepadal mě smutek, vyhodil jsem z bytu do popelnice knihu, která řešila moji problematiku: Godel Escher Bach, jakousi Bibli logiky a vyrazil s tátou směrem do Strašecí.
Téměř s pláčem jsem se táty ptal, jestli by mohl vyřídit Sáře, že už nechci nikomu klást žádné binární otázky a nechci mít žádné velké myšlenky, že chci už jen děti z masa a kostí a jestli jí to může vyřídit.
Drželi jsme se za ruce a mě začala tátova pravá ruka vysílat signál, táta má automatickou převodovku, tak nemusel ani přeřazovat a drželi jsme se celou cestu. Na prsteníčku levé ruky mi rostl energetický prstýnek, energie, která proudila z tátovi ruky do mojí a přitahovala prsty k sobě, měl jsem od tatínka stříbrosvětlý prstýnek na prsteníčku.
Smutek mě začal opouštět a cítil jsem, že jsem na správné cestě. Na cestě domů.
