Pár dní dozadu jsme si s @tttweety udělali výlet na Klínovec z Loučný pod Klínovcem. Já běžmo. Co myslíte, dopadlo to?
Mno tak předně chci napsat, že na mapách všechno vypadá děsně super jednoduše. První zatáčka vlevo, pak vyběhnout do obce, tu proběhnout, pak na silnici, zatáčko vpravo, na trasu a tam už značenej Klínovec samotnej. Pohoda...
Realita je ale většinou úplně odlišná a bylo tomu tak i tentokrát. První odbočku jsem trefil, ale narazil jsem na naprosto brutální kopcovitej a rozrytej terén skládající se umrzlýho a hlubokýho sněhu. Což není v mých silničkách zcela optimální záležitost (nebudu si kvůli týdenní zimě kupovat trailovky ne?). Jakmile jsem se z ledu pokusil uhnout, propadl jsem se po kotníky do sněhu. Když jsem úvodní kopec vyběhl, odměnou mi byl krásnej výhled, kterej ovšem nemám vyfocenej, neb mi nefunguje zadní foťák na mobilu a jediný co tak můžu fotit, jsou selfie.
To všechno jsem stihl na prvním kilometr.
Druhý kilometr mě zcela výjimečně a naposledy obšťastnil relativní rovinkou. A to jen díky tomu, že jsem netrefil odbočku a místo rovně zahnul doprava o cca 500 metrů dřív, než jsem měl. Nějak mi to v závěru nevadilo, protože jsem se pro změnu setkal s jarem. Krásná cesta podél silnice byla lemovaná trávou, bahnem a štěrkem. Z lední cesty jsem se tak pro změnu mohl klouzat bahnem.
Třetí kilometr byl ve znamení úplně zledovaťelý silnice a poprvé jsem si pomyslel, že se možná nahoru na Klínovec ani nedostanu. Nejen, že se ta cesta nedala běžet, ona se nedala ani jít! Zvolil jsem teda nahrnutej sníh vedle silnice a opatrnými kroky se sunul vpřed. Překvapením na konci silnice (kam byl oficiálně zákaz vjezdu) byl její oficiální konec, začátek bězkařských tratí a nebývale vysoký počet běžkařů. Protože nejsem ten typ běžce, co se s radostí spolusportujícím kolegům proběhne ve stopě a definitivně jí zničí, hledal jsem alternativní cestu, která mě vyvede k cíli, i kdyby to bylo oklikou. Po 10 minutách pátrání na google maps jsem to vzdal a běžel trasou, která na mapách nebyla ani viditelná s tím, že se přinejhorším vrátím zpátky. Po cca 10 minutách běhu skrz lesní cestu, kde nebylo ani živáčka, se chytil i Google a já tak mohl "zvesela" dál stoupat.
Trasa nahoru byla úplně jiná, než jakou jsem si naplánoval, ale zdálo se, že se přeci jen blížím tam, kam jsem původně chtěl. Oslavil jsem to prvním selfie...
Po rozcestí už to bylo všechno jasný. Nahoru to půjde a jediný, co mě mohlo plán překazit bylo, že bych nebyl schopen se vyškrábat po sjezdovce.
Naštěstí to nebyla žádná velká tragédie a vrcholu jsem nakonec fakt dosáhl.
Pokud byla cesta nahoru zajímavá, cesta dolů byla těžkej adrenalinovej sport (oukej, to je trochu hyperbola). Člověk se totiž při rychlým klesání boří sněhem mnohem víc, než cestou nahoru. Půlku cesty jsem tak strávil po kolena ve sněhu.
Nakonec jsem ale i s jedním držkopádem zvládl i to a mohl jsem tak lehce oslavit (a snad i definitivně zakončit) vrchol letošní zimní přípravy na maraton.
